Epikúros

řecká, -341 - -270koupit eknihy

Nahrávám...

Životopis

Epikúros, také Epikurus ze Samu nebo Epikur byl významný řecký filosof, atomista a etik, zakladatel epikurejismu.

Epikúros se narodil kolem roku 341 př. n. l. na egejském ostrově Samu, kam jeho otec přišel jako kolonista, kde hospodařil a učil. Ve čtrnácti letech se prý setkal s filosofií a přiklonil se ke směru Démokritovu. V osmnácti letech odešel do Athén, kde jako eféb absolvoval vojenskou přípravu a stal se občanem a učitelem. Po porážce athénského povstání proti makedonské vládě (323) musel jeho otec uprchnout do okolí Efesu, kam jej Epikúros brzy následoval. Kolem roku 310 př. n. l. snad učil v Mytileně na ostrově Lesbu a v Lampsaku.

Roku 306 př. n. l. koupil v Athénách dům se zahradou, kde zřídil školu a kde se svými velmi početnými žáky společně žil. Proto se někdy nazýval „filosofem Zahrady“ (řecky képos). Do své komuny přijímal i manžele, ženy a otroky; odtud patrně pocházejí i zprávy o jeho výstřednostech, patrně smyšlené. Nad vchodem do zahrady prý stálo: „Vstup, cizinče! Čeká tě vlídný hostitel s hojností chleba a vody; zde se totiž tvé žádosti nebudou dráždit, nýbrž ukájet.“ Epikúros zemřel roku 270 př. n. l., snad na ledvinové nebo žlučové kameny. Jeho Zahrada trvala, i když s obtížemi, až do 2. století; podporoval ji například stoik a císař Marcus Aurelius.

Z Epikúrova rozsáhlého díla (37 knih jeho hlavního díla „O přírodě“ a další) se zachovaly jen zlomky: tři rozsáhlé listy a Závěť (v 10. knize Diogena Laertia) a dvě sbírky citátů. Zdrojem našich znalostí jsou tak jeho pozdější přívrženci (Lucretius Carus, Horatius Flaccus, Plinius mladší) a znalci (Diogenés Laertios, Cicero, Plútarchos).

Epikúrova filosofie je protikladem filosofie platónské: je soustředěna na smyslově vnímaný svět běžné zkušenosti, odmítá nauku o idejích i nesmrtelnost duše a zastává názor, někdy nazývaný "hédonismus", tj. učení, podle něhož je slast jediným dobrem. Dodnes výrazy "epikurejec" a "epikurejský" (anglické epicure) znamenají rozkošník, labužník, požitkář, který si libuje ve vybraných jídlech a víně ("epikurejské hody"). Jako mnoho jiných starých a přejatých slov má ovšem toto použití slova epikurejec dosti daleko k filosofii samotného Epikúra.

Ten prý totiž po léta trpěl žaludečními potížemi a rozhodně nikdy nebyl labužníkem v dnešním slova smyslu. Údajně pil jen vodu, jedl velmi střídmě a vůbec žil odříkavým životem. (V jednom svém dopisu píše: "Jsem naplněn tělesnými slastmi, žiju-li o chlebu a o vodě, přehlížím přepych a rozkoše, ne pro ně samé, nýbrž pro nepříjemnosti, jež je provázejí.") Na rozdíl od filosofie Platónovy, Aristotelovy nebo stoické je to však filosofie „egoistická“, zaměřená na hledání osobního štěstí. O záležitostech veřejných Epikúros soudil, že se je člověk má snažit ovlivnit, pokud se mu to ale nezdaří, má se z nich stáhnout a vyhýbat se jim: „Žij skrytě!“

Etická filozofie Epikúrova spočívá zejména v radě, zbavit se strachu a všech strastí, to znamená žít umírněně, avšak příjemně. Epikúros považoval slast za dobro, avšak současně tvrdil: hledá-li někdo slast příliš úporně, dostaví se strast. Pokud člověk příliš pije, následuje druhý den bolest hlavy a žaludku. Správná cesta životem znamená žít příjemně, bez strasti z nežádoucích účinků takového života. Ve skutečnosti je tedy možné považovat Epikúrovu filozofii za návod nejen k získávání slastí, ale především k vyhýbání se strasti. Vyhledává-li někdo v životě požitky, jež vedou k bolesti, žije podle Epikúra špatně. Jenom slasti, které nejsou provázeny strastí, považuje za dobré.

Tak například tělesná, sexuální láska je podle něho špatná, neboť přináší únavu, výčitky svědomí a melancholii. Dalšími „dynamickými“ slastmi jsou nenasytnost, sláva dosažená výkonem veřejné služby, opilství a manželství. Všechny jsou špatné, neboť je provázejí strasti: nenasytnost vede k nevolnosti, sláva může být provázena všemožnými nesnázemi, pití přináší bolesti hlavy a nemoci… V důsledku toho Epikúros uznával (a sám také vedl) život, který bychom dnes označili za velmi skromný.

Přátelství na rozdíl od toho žádné strasti nedoprovázejí, takže je Epikúros vysoce cenil, podporoval a samozřejmě také vyhledával. Příteli má člověk všechno obětovat. Epikúros je obecně pokládán za psychologického hédonika. Očividně se domníval, že všichni jsou ve svém každodenním životě motivováni snahou dosáhnout slasti. Epikúros je ovšem také etickým hédonikem (s jistými významnými výhradami). Etický hédonismus spočívá v názoru, že lidé slast nejen vyhledávají, ale hlavně ji mají vyhledávat, neboť sama slast je dobrem. Jeho názory lze tedy chápat jako umírněnou formu etického i psychologického hédonismu.

Epikúrejská metafyzika stojí na materialistickém nebo přesněji monistickém názoru Démokritovu. Na rozdíl od Démokritovy nauky o atomech jsou ovšem atomy podle Epikura nadány jakousi svobodnou vůlí a jsou schopny samovolné odchylky (lat. clinamen). Víří v prostoru a pomocí háčků se spojují ve větší celky, mohou se však od dané dráhy odchýlit. Koncepce nedělitelného atomu jako základního prvku univerza podle epikúrejců dostatečně vysvětluje vše, co víme o světě. Epikúrova atomistická představa bezúčelného univerza, jehož součástí jsou sice bohové, kteří však člověku nevládnou, je jedním z velkých metafyzických systémů. Není však v moderním smyslu slova „materialistický“, tj. deterministický, neboť předpokládá a postuluje svobodu.

Každý člověk je svobodný, neboť mu nevládne osud a svůj život může sám řídit a rozhodovat o něm. Lidskou duši Epikúros na rozdíl od Platóna nepovažoval za nesmrtelnou. Bohové se podle něj o svět a osud člověka nezajímají, člověk si musí smysl života najít a uskutečňovat sám. Odtud plyne i jeho slavný epigram o smrti: „Zdánlivě nejhorší ze všech zel, smrt, nemá pro nás žádnou důležitost, neboť dokud tu ještě jsme, není tu smrt; a až se smrt dostaví, už tu nebudeme.“

Epikúrova filosofie tak posloužila jako protipól předchozích velkých metafyzických systémů tím, že zaměřila pozornost na zkoumání tohoto smyslově přístupného světa, jemuž tak dodala podstatně větší vážnost. Klasickou podobu epikurejství vyjádřil ve slavné básni „O přírodě“ jeho patrně největší žák, římský filosof Lucretius Carus. Epikúrovi žáci sice působili až do 4. století, ale propagovali spíše fyzické pojetí slasti, takže se dostali do rozporu nejen s křesťanstvím, ale i s jinými antickými filosofiemi. Je pochopitelné, že během mimořádného rozmachu náboženství ve středověku byl epikureismus ostře odmítán. Avšak na počátku novověké vědy v šestnáctém a sedmnáctém století se zájem o starověkou atomistickou metafyziku výrazně oživil.

Epikúros a epikureismus inspiroval řadu vědců (Galilei, Bruno, Huygens, Gassendi, Newton) i politických myslitelů (Bodin, Hobbes, Rousseau) kteří zde objevili myšlenku společenské smlouvy, a měl velký význam i pro filosofii 19. století: intenzivně se jím zabýval například Arthur Schopenhauer, Friedrich Nietzsche a Karel Marx, který oceňoval Epikúra jako objevitele skutečnosti, že stát spočívá na dohodě lidí, na společenské smlouvě.

Zdroj životopisu: Wiki