Koupit knihy

Bohumír Pospíšil

česká, 1925 - 2017


Nahrávám...

Životopis

Ing. Bohumír Pospíšil (1. listopadu 1925 v Hulíně – 2. února 2017 v Brně) pocházel z hulínské železničářské dynastie. Jako absolvent VUT byl veden k technickému myšlení, které se v jeho případě snoubilo s impulsem esteticky vnímat, chápat krásno v dynamickém tempu životních událostí. Přes jeho přílišnou skromnost ho kolo osudu přece jen vyneslo nahoru. V roce 1988 vychází jeho první sbírka veršů. V roce 2017 ho kolo osudu opět sneslo dolů, protože zemřel.

Spolupracovník Milan Blahunka o autorovi říká:

Verše psal už za studentských let v Kroměříži, v Olomouci a pak na technice v Brně, první sešitek mu však vyšel až roku 1988. Ač vydán k 40. výročí února 1988 a nazván Ozbrojená pěst, končí Dýmkou míru, ve které se čte: „Sluší se po válce zakopat sekeru / mít tak moc všem vojskům flintu seberu / a spolu vykouříme dýmku míru / čichat budem vonný dým a ne síru“. Báseň končí verši plnými naděje navzdory době dnes krutější než tehdy: „Jednou stejně zasedneme k ohňům spolu / v celém světě od rovníku k pólu / a z té nejkrásnější fajky na světě / natruc lékařům a nekuřácké osvětě // budem šlukovat to opiové slovo mír.“
O Pospíšilově podivuhodném všeumělství a o více než třiceti jeho knížkách básní, básní v próze i básní kaligramů svědčí i sbírka Hulínské kořeny, na jejíž redakci se podílel Milan Blahynka. Měl to být výbor z poezie inspirované rodným krajem, první z výborů uspořádaných podle tří dějišť a lásek básníkova života. Nebyl by to však Bohumír Pospíšil, někdy píšící i pod jménem Míla Hulínský, kdyby ke skvělým číslům z mládí i pozdějších let (bylo jich tolik, že by se daly z nich sestavit výbory dva), nenapsal množství básní nových a nezbylo, než některé starší obětovat. Prostě ani po sbírkách Na konci cesty (2010) a Poslední sousto (2011) nenadešel ještě čas jen těžby ze starších sbírek a z rukopisů, Bohumír Pospíšil má stále ještě co říci, a místo aby vybíral básně pro výbor veršů vížících se k Brnu, kde už po mnoho desetiletí žije, a k Vysočině své milované ženy, kde sadaří a našel svůj poslední ráj, načrtl další sbírku Dokosky, na jejichž mnoha číslech ho čeká ještě nemálo básnické práce. Předtím se snad přece jen dá přimět k uspořádání výborů ze svých brněnských a vysočinských básní (ač se obává, že Brno paradoxně nebylo dost básnicky plodné, ale to je jen nemístná skromnost). V Brně tesknil po svém rodném Hulíně a verše ze studií v Brně 1947–48 shrnuté do sešitku Zjitřené žaly (2007) jsou z jeho nejlepších. Pospíšilův Sen o noci humanity začíná takto: „Vyšel jsem za město / Ke kapličce / Říkají, / že je to střed republiky // A teď tu stojím / Kol dokola vlast / umytá modří dálek. / Umírající podzim / jí vtiskl smutný sen / na plodný klín…“

V době, kdy Bohumír Pospíšil začal psát, fascinovala ho poezie Karla Hlaváčka a Jiřího Karáska ze Lvovic. Toho ku konci jeho života dokonce vyhledal a po všecka další desetiletí nedal na něho dopustit. Zpozdilost, uvážíme-li, že po Posledním vinobraní (1946) a Zlověstné madoně (1947) až do roku 1976 nevyšlo z Karáskova díla už knižně nic, až 1977 reedice Ztraceného ráje a 1984 ve Světové četbě výbor básní Ocúny noci? Ocúny byly rychle rozebrány, hned rok na to byly vydány znovu, ale i když už Karásek po roce 1989 ztratil punc ovoce víceméně zakázaného, je znovu vydáván (od 1991 celkem 9 knih) a čten (olomoucká Vědecká knihovna eviduje od začátku elektronické registrace výpůjček už 163 položek). „Zpozdilý“ Pospíšil v letech, kdy vydává svou poezii z mládí a dalších desetiletí, osobitě (nikoli „dekadentně“) souznivou s nejlepšími básněmi Karáskovými, jako by předběhl návrat k básníkovi, jehož odkazu si vážil například Josef Hanzlík a jehož rád připomíná básník a esejista Vladimír Janovic.

Jako básník hodný toho jména Pospíšil objevuje pozapomenutá slova, jak naznačují už názvy sbírek Gagáty nebo Dokosky, ale nebojí se ani neologizovat. Jednu svou sbírku nazval Mlhavíny (1997); o tom neologismu pojednal v Haló novinách 10/3 2006 lingvista Vladimír Šaur; osměluji se dodat, že kdyby ta sbírka vyšla nikoli v nákladu pouhých 20 výtisků, ale třeba v počtu stokrát větším (v jakém vycházely knihy veršů ve výběrové řadě Klubu přátel poezie v šedesátých letech), slovo by se ujalo jako výstižný termín pro druh melancholické básně, jaká nemá dosud své pojmenování, ačkoli básník úvodem k Mlhavínům označil to slovo jenom za termín pro silně emotivní psychický stav, který není spleenem, ale vyjadřuje touhu po teple, jaká se člověka zmocňuje za podzimního nečasu.

V úvodu k Mlhavínům je pasáž, která dokládá, jak i Pospíšilova výkladová próza snadno, lehce a elegantně přechází ve verše:
„Narodil jsem se 1. listopadu v hanácké mlze, / ze které probleskuje záře cukrovaru v plné kampani, / je cítit sladkou vůni cukrovky a teplých řízků, / na všech silnicích břečka a bahno / a z dálky píská lokomotiva zvaná Hedvika.“
Může kdo po těchto bezděčných verších zapochybovat o tom, jak jedinečný je Bohumír Pospíšil básník?(zdroj životopisu: Sbírka Veliké zásnuby; http://www.obrys-kmen.cz/index.php/rocnik-2015/93-43-2015-4-listopadu-2015/900-autor-gagatu-mlhavinu-a-dokosek-90)

Přidat ocenění

Ocenění

U autora není zatím žádné literární ocenění.

Populární autoři:

George Gamow

1904 - 1968
Charles Darwin

1809 - 1882