António Lobo Antunes

portugalská, 1942 statistiky

Nahrávám...

Životopis

António Lobo Antunes, jeden z mistrů současného románu, se narodil roku 1942 v Lisabonu. Sloužil jako vojenský lékař v prohrané koloniální válce v Angole, což spolu se zkušenostmi z politicky nesvobodné doby Salazarovy diktatury zanechalo významnou stopu v jeho díle.

„Když si děláte starosti, umřete. Když si žádné starosti neděláte, umřete taky. Tak proč si dělat starosti?“

Do Lisabonu se Lobo Antunes vrátil v roce 1973 a pracoval jako klinický psychiatr, „člověk, který zná vůni a chuť prachu“, dokud se nezačal zcela věnovat literatuře.

„Když si představujeme cizí smrt, je to samozřejmě naše vlastní smrt, které se v hloubi duše bojíme, a právě to z nás všech dělá zbabělce.“

George Steiner považuje Lobo Antunese za dědice Conrada a Faulknera, ačkoli ve skutečnosti má blíž k Célinovi.

Je autorem řady románů: Sloní paměť, Jidášova díra, Fado v alexandrínech, Lodě, Pojednání o vášních duše, Smrt Carlose Gardela, Portugalská nádhera, Nevcházej tak rychle do té temné noci, Zdravím vás, tam dole, Včera jsem tě neviděla v Babylónii a tří souborů úvah s názvem Kniha fejetonů. Do jazyka českého byla doposud přeložena pouze kniha Jidášova díra (Mladá fronta, 2002).

„Svoje knihy nikdy nečtu, raději je píšu.“

António Lobo Antunes žije v Lisabonu.


*
William Giraldi:

José Saramagovi se podařilo získat Nobelovu cenu, ale tím úžasným portugalským romanopiscem je António Lobo Antunes. Tak se k trýznivému příběhu přehlíženého autora, který umí zachytit válku jako málokdo, vyjádřil William Giraldi.

António Lobo AntunesNejvýznamnějším žijícím autorem, o kterém jste pravděpodobně nikdy neslyšeli, je portugalský spisovatel António Lobo Antunes. Autor, který je zavedený v Portugalsku, celebritou v latinském světě, ikonou Francie, zůstal takřka nepovšimnutý ve stínu mezinárodně uznávaného José Saramaga, který v roce 1998 získal Nobelovu cenu. Saramagova smrt by sice Lobo Antunese mohla povýšit na největšího portugalského vypravěče, ale tím byl, v roli naléhavé sirény portugalské historie a temného trubadúra národního vědomí, vždy. Za chvalozpěvu největších kapacit literatury – Harolda Blooma, George Steinera, J. M. Coetzeeho – Lobo Antunes řemeslně vykresluje hrůzostrašné, horečnaté sny, jako by byl posedlý talentovaným Poem. Tuto ambivalentní schopnost vidět hluboce a detailně má jen pár romanopisců. Vylíčit svět, padlý svět, jak ještě nikdy vylíčen nebyl.

Přesto mnoho Američanů ochotně přijímá averzi vůči závažným románům přeloženým z cizích jazyků (Stiega Larrsona nepočítám). Přisuzují jim status vyděděnců, protože přináší nebezpečí, vypadají jako zjevení, je těžké jim rozumět, je lepší nechat je být. Mnoho čtenářů cítí vůči obecně platným pravdám, příliš nepřístupným ke snadné konzumaci, odpor a není více nepřístupného sdělování pravdy, než je to, které používá Lobo Antunes.

Tam, kde Saramago přináší hravou alegorii, zpola v legraci myšlenou subverzi, zdrženlivý optimismus idealisty (jeho levičáctví mu vždy přineslo oblibu mezinárodního publika) se Lobo Antunes nebojácně vysmívá přímo do tváře existenciálního zlořádu. Evropané autorovy děsivé vize přijímají obecně lépe. V Americe máme rádi vize, které s sebou přináší trochu slunce anebo slovy Williama Deana Howellse: Američanům nevadí tragedie tehdy, pokud mají šťastný konec. Ale přišel čas přivítat u našich břehů autora světové třídy, který umí spřádat vábivé věty a jehož děsivá genialita je nezbytná k plnějšímu porozumění našich životů. Bez něj nejsme úplní.

Zdá se, že to bude Margaret Jull Costa, překladatelka Saramaga, která se stane dědičkou velkolepé Edith Grossman. Právě uveřejnila definitivní překlad Lobo Antunesova druhého a protiválečného románu The Land at the End of the World (Os Cus de Judas, česky vyšlo pod titulem Jidášova díra). Román byl vydán v roce 1979, šest let poté, co se Lobo Antunes vrátil z naprosto pošetilé portugalské koloniální války v Angole. The Land at the End of the World z něj dělá čelního evropského novelistu, který se nebojí osvítit peklo v nás. Lobo Antunes pracoval během války dva roky jako psychiatr a lékař - ponořen hluboko do démonů a krve a proklínající pokřivené politiky v Lisabonu, kteří ho spolu s jeho spoluobčany poslali nechat se zmasakrovat do „prdele světa“. Jull Costa ve své důvtipné předmluvě tvrdí: nesmyslné zabíjení v tomhle zpropadeném podniku ho sežehlo na dřeň, vybavilo ho dostatkem temnoty pro jeho ranější knihy.

The Land at the End of the World se rozprostírá v cyklu jednotlivých večerů, během kterých vypravěč alkoholik promlouvá k mlčící ženě v baru. Vypráví jí o masakru, jehož byl v Angole svědkem. Jeho rozčarování, smysl pro absurditu a vzdálenost od Boha, jsou stejně tak dokonalé jako u Goeffreye Firmina, alkoholika a konzula z jiného veledíla, temné psychologické knihy Malcolma Lowryho Under the Vulcano. Z baru do postele - tak zní k sexu/smrti vábící píseň vypravěčova, která je zároveň chvalozpěvem přeživšího: během nočního převyprávění o krutostech a beznaději dosahuje splynutí a razí si cestu, jakkoliv je to pouze na krátko, z bezvýchodné mlhy svojí existence. „Dívej se na mě a poslouchej“, říká. „Moc potřebuju, abys mě poslouchala“. Je Tisíc a jednou nocí bývalého armádního lékaře, jenž se prostřednictvím zpovědi a soulože snaží vydržet popravu, kterou si sám naordinoval.

Jak jinak čelit nihilismu ve světě, který se stal absurdním a který opustilo vše posvátné? Své posluchačce říká: „Hledám prázdné místo, kam bych mohl umístit svou kotvu … v rozlehlé pahorkatině tvého těla, nějaké zákoutí, nějakou skulinu, kde bych uložil svoji zahanbenou naději.“ Podobně jako Hemingwayův zdrcený hrdina Nick Adams, který ze strachu, že ztratí duši, nedokáže usnout. Antunesův vypravěč nemůže spát, protože se bojí, že by zmizel docela.

Když Lobo Antunes upřednostňuje ve svých metaforách zvířata, je to proto, že na svět nahlíží s citlivostí Dostojevského i Darwina, odmítá ignorovat nestvůru v nás, obludný nešvar, který podstrkujeme někdy sobě a jindy druhým.

Zdroj životopisu: pwf.cz

Populární autoři:

Castro Soromenho

1910 - 1968