Albert Camus

francouzská, 1913 - 1960 statistiky

Nahrávám...

Životopis

Francouzský spisovatel, esejista, publicista, dramatik a filosof narozený v alžírském Mondovi. Zakladatel a představitel moderního pasívního existencialismu. Na alžírské univerzitě brilantně vystudoval filosofii. V roce 1934 vstoupil do komunistické strany, zanedlouho ji však na protest proti její politice k arabskému světu opustil. Vystřídal různá zaměstnání, až se v roce 1938 stal novinářem. Hodně cestoval (navštívil např. Španělsko, Itálii a tehdejší Československo), v roce 1940 byl vyhoštěn z Alžírska a usadil v Paříži, kde se věnoval divadlu. Během druhé světové války působil v protifašistickém odboji, v letech 1945-47 ilegálně publikoval v časopise 'Combat', později se angažoval proti francouzské koloniální politice v Alžírsku. Tři roky po získání Nobelovy ceny za literaturu (1957) tragicky zahynul při vážné automobilové nehodě nedaleko města Sens. Ve svých esejích odmítl kolektivní revoluci, čímž se dostal do roztržky s J.-P. Sartrem (1951). Uznával však revoltujícího člověka, který se nespokojuje s konstatováním absurdity (absurdno je hřích bez boha). Vzpoura se má stát bojem proti utrpení a zlu, v revoltě člověk sám sebe přesahuje a utvrzuje svou existenci. Reagoval na ztrátu víry v tradiční hodnoty a na nesmyslnost života.

DĚTSTVÍ
Albert Camus se narodil 7. listopadu 1913 v Mondovi v Alžírsku, které bylo tehdy francouzskou kolonií. Předkové z otcovy strany pocházeli z Francie. Jeho otec Lucien Auguste Camus (28. ledna 1885) pracoval v Alžírsku jako vinař. Ten si v roce 1909 vzal Catherine Hélène Sintès, Španělku původem z Mallorky, se kterou měl dva syny: staršího Luciena Jeana Étienna a mladšího Alberta. Albertovi v paměti utkvělo otcovo znechucení z veřejné popravy stětím, kterého se otec zúčastnil. V roce 1914 byl otec mobilizován a v bitvě na Marně byl vážně zraněn. Zanedlouho ve vojenské nemocnici zranění podlehl. Albertova matka byla téměř hluchá, neuměla číst ani psát. Již před narukováním otce do armády se odstěhovala s dětmi ke své matce a dvěma bratrům. Žili v opravdové chudobě.

Albertova matka pracovala jako služka a výchovu dětí přenechala jejich babičce. Alberta významě ovlivnil jeho strýc Gustave Acault, u kterého trávil spoustu času. Strýček byl anarchista a zároveň voltairián, byl členem zednářské lóže. Pomáhal Albertovi se zajištěním jeho potřeb a nechal mu k dispozici i svou bohatou knihovnu.

DOSPÍVÁNÍ
Albert Camus studoval v Alžírsku. Již na základní škole si ho všimnul učitel Louis Germain a proti vůli jeho babičky se zasadil, aby Albert získal stipendium. Podobně jako jeho otec i Germain se aktivně zúčastnil bojů první světové války a svým žákům předával svědectví o hrůzách válečného běsnění. Později ho Albert vzpokmenul v projevu při udělení Nobelovy ceny za literaturu.

Když studoval na částečné stipendium na alžírském lyceu, poznal třídové rozdíly a styděl se za chudobu svou i své rodiny. Svou pozici ve škole si vybudoval, až když začal hrát fotbal a měl pověst velmi dobrého brankáře. Stejný zájem projevil i o filozofii. V té době objevil Nietzscheho. V roce 1930 mu byla diagnostikována tuberkulóza a kratší čas pobýval v nemocnici. Musel zanechat fotbalu a v studiích pokračoval s obtížemi. Během studia si mimo jiné přivydělával jako meteorolog a bydlel u svého strýce Acaulta, který měl pekařství. Zůstal věrný prostředí dělníků a chudoby, kterou léta zažíval i on. Dělníci a jejich životní těžkosti nalezli ohlas v jeho literární tvorbě. Studia filizofie a literatury úspěšně zakončil a diplom získal za práci Svatý Augustin a Plotin.

KARIÉRA
V roce 1934 se Camus oženil s bývalou partnerkou svého přítele Simone Hié a o svém sňatku se ironicky vyjádřil jako o aktu beznaděje. V roce 1935 začal psát "Rub a líc", který vyšel o dva roky později v nakladatelství Edmonda Charlota, které publikovalo díla mladých alžírských autorů. Ve stejném roce vstoupil do komunistické strany.

Od mládí se zajímal o divadlo. V Alžíru založil divadlo Théatre du Travail. V roce 1937 pak pokračoval v divadle Théatre de l'Équipe, které jako první premiéru uvedlo dramatizaci románu Andrého Malrauxe. Na zkouškách se seznámil s Emmanuelem Roblèsem. Pro Équipe napsal divadelní hru inspirovanou povstáním dělníků v Olviedu Révolte dans les Asturies, kterou cenzura brzy zakázala.

Po dvou letech ukončil svoje členství v komunistické straně. Stal se šéfredaktorem novin Republikánské Alžírsko, které byly orgánem alžírské Lidové fronty. Jeho novinářská činnost se nelíbila alžírské generální vládě, která noviny zakázala.

Camus se znovu oženil, za ženu si vzal Francine Faure. Poté se odstěhovali do Paříže a tam si našel práci jako tajemník redakce deníku Paris-Soir. Když založil časopis Rivage, seznámil se s Malrauxem. Tehdy také psal svůj román "Cizinec", který v roce 1942 díky Malrauxově přímluvě vydalo nakladatelství Gallimard a esej "Mýtus o SiSyfovi", ve kterém prezentuje své filozofické názory. Tato dvě díla spolu s dramaty "Nedorozumění" a "Caligula", která vyšla v jednom svazku v roce 1944, tvoří "cyklus absurdna".

V roce 1943 nastoupil jako lektor do nakladatelství Gallimard a zároveň převzal vedení odbojářského časopisu Combat. Seznámil se s André Gidem a navázal přátelství s Jean-Paulem Sratrem. 8. srpna 1945 jako jediný západní intelektuál odsoudil v úvodníku časopisu Combat svržení atomové bomby na Hirošimu. I v dalších letech se vyjadřoval k mnohým aktuálním problémům své doby. Po návratu z krátkého pobytu v USA napsal sérii článků, ve kterých odsoudil expanzionistickou politiku Sovětského svazu (m.j. "státní převrat" v Československu v roce 1945 a sovětský nepřátelský postoj k J. B. Titovi a Jugoslávii v roce 1948).

V roce 1947 slavil mimořádný úspěch jeho nový román "Mor" a o dva roky později drama "Spravedliví".

I v padesátých letech vzbuzují jeho postoje k politice i jeho filozofické názory řasu polemik i odpor, kvůli nim se rozchází se svým přítelem Sartrem. Pobuřují jeho postoje k situaci v Alžírsku, na protest proti přijetí frankistického Španělska opouští UNESCO. V roce 1956 si získal mimořádnou pozornost jeho pesimisticky laděný román "Pád", který je přes autorův nesouhlas považován za existencialistický. I toto dílo přispělo k tomu, že Camus v roce 1957 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Vyslovil se jednoznačně k otázce atentátů organizovaných alžírskou Frontou národního osvobození, které postihovaly civilní obyvatelstvo. Camus se stavěl proti nezávislosti Alžírska a v roce 1958 napsal ve svých "Alžírských kronikách", že "národní nezávislost Alžírska je čistě věcí vášní". Zároveň odsuzoval veškeré bezpráví páchané na muslimech a byl pro rychlý konec kolonialismu, a jeho přání, aby Alžírsko bylo i nadále francouzské, působilo dojmem, že si protiřečí. Ostře odsoudil krvavé potlačení povstání ve Východním Berlíně v roce 1953 a sovětské napadení Maďarska a následný krvavý masakr v Budapešti v září 1956.

4. ledna 1960 Albert Camus zahynul na silnici z Lyonu do Paříže při havárii rychlého vozu Facel-Vega FV3B, který řídil jeho přítel Michel Gallimard, synovec slavného nakladatele. Tato tragická událost předčasně ukončila jeho život v době, kdy sám o sobě prohlásil, že stojí na začátku svojí tvůrčí cesty.

Zdroj životopisu: ld.johanesville.net

Populární autoři:

Marcel Proust

1871 - 1922