Sedm dní do pohřbu

od:


KoupitKoupit eknihu

Vzpomínková próza překladatele a publicisty Jána Roznera vyšla na Slovensku v roce 2009 a hned se stala slovenskou Knihou roku. Formálním rámcem jsou vzpomínky na události v době od smrti do pohřbu jeho ženy Zory Jesenské roku 1972. Oba, Rozner i Jesenská, patřili po roce 1968 k zakázaným autorům. Husákovský režim se pohřbu Jesenské obával a uchýlil se k masivnímu zastrašování lidí i absurdním praktikám. Záběr je však širší, kniha s charakterem románu je autentickou zprávou o lidech, událostech a poměrech dané doby, o kulturních, společenských a politických poměrech na Slovensku na počátku normalizace....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/19_/193834/sedm-dni-do-pohrbu-193834.jpg 4.526
Orig. název:

Sedem dní do pohrebu (2009)

Žánr:
Literatura faktu, Literatura slovenská, Biografie a memoáry
Vydáno:, Prostor
více informací...
Nahrávám...

Přidat zajímavost

Zajímavosti (2)

Jako rozhlasový seriál uvedl román Český rozhlas Vltava, viz https://vltava.rozhlas.cz/jan-rozner-sedem-dni-do-pohrebu-7228874 (Teckovana)


Na straně 275 českého vydání Roznerovy knihy (Prostor, 2014) se píše „ ... a zase věžáky a výpadovka a za ní teď zřetelně viděl budovu tzv. Štolwerku ...“ . K tomuto údaji připojila redakce nakladatelství Prostor v závěru knihy neuvěřitelnou a pro mne nesmírně směšnou vysvětlivku: „budova tzv. Štolwerku – zde budova Institutu společenských věd, založeného při ÚV KSČ akademikem Štollem, odtud jeho přezdívka Štolwerk.“ Je nepříjemné, že tuto úžasnou knihu v kvalitním českém překladu by měl hyzdit takový nesmysl, a proto si dovolím uvést to na pravou míru: Ústřední výbor Komunistické strany Československa nikdy v Bratislavě nesídlil. Jestli tam začátkem 70. let minulého století existoval nějaký Institut společenských věd, to nevím, ale pochybuji. Rozhodně však všichni Bratislavané vědí, že „štolverk“ v panoramatu bratislavských budov je továrna na cukrovinky bývalé slavné německé firmy Stollwerck, která kolem roku 1895 v Bratislavě založila svou východoevropskou filiálku s názvem „Cisársko-kráľovská rakúsko-uhorská dvorná továreň na čokoládu bratov Stollwerckovcov“. Nejslavnějším výrobkem továrny byly mléčné karamely - štolverky, jejichž schopnost vylámat nebo minimálně zalepit konzumentům zuby byla natolik pověstná, že do slovenštiny a následně i do češtiny přešlo rčení „tvrdý jako štolverk“. Továrna se po mnoha dramatických peripetiích kopírujících dramata té země v roce 1958 přejmenovala na Figaro a její čokoládové výrobky jistě všichni znáte. Pojmenování „štolverk, u štolverku“ v bratislavštině zůstalo jako samozřejmý název nezaměnitelné lokality. Nuže – žádná památka na nějakého komunistického akademika Štolla tam nestojí. (Koka)