Jitka93

Profil

Poslat zprávu

Jitka Jeřábková (1993, žena) · Praha · statistiky

Aktivní: 25.10.2020 v 10:29·poprvé 05.08.2012
Body: 4 207·66 autorů·265 knih
Palce: 37 za komentáře ·101 ostatním
Hodnocení v bazaru: 4/0

Kdo jsem

Zde mám jen malou ukázku mé knihovny. Další fotky na Facebooku.  Zajímám se o koně a vše co k nim patří. Jsem velkou sběratelkou románů o koních. Mými dalšími zálibami jsou : Poslech hudby chatování, Pc hry převážně s tématikou koní, případně psů, Tv, kosmetika, móda, internet, posezení s přáteli, nakupování atd...Oblíbená barva RůžováOblíbený styl BarbieOblíbená zvířata koně, pejsci, morčataOblíbený žánr filmů komedieOblíbený žánr hudby Dance, pop, techno, elektronická hudba Oblíbený citát Když se o něčem rozhoduješ poslouchej názory ostatních, ale dej na svou intuici, většinou nezklame.Co nesnáším lži, namyšlenost, manipulování s lidmi, pavouky, hady.Čarodějný hřebecKrásný sen se mi dnes zdál,černý hřebec přede mnou stál.Věřte tomu je to tak,vznes se se mnou do oblak.Na svět se teď koukám z výšky,všude kolem mne jen koňské knížky.Všechno ale jednou končí,vše je pryč to budík drnčí.S probouzejícím se dnem,je tu konec i s mým snem.Autorka básničky : Jitka Jeřábková<br />
<br />
Vysněný kůňHlavou představy se honí,jistě týkají se koní.Jedna z představ zdá se stálá,černý hřebec v ústrety mi cválá.Již je u mne, hlavou kývá,Jen skočit do sedla mi zbývá.Vraník neklidný je,nemá stání,Rád by se mnou letěl širou plání.Sedím v sedle, srdce jihne, dech se tají,a ve větru nám vlasy, hříva vlají.Přeji si jen, ať to nemá nikdy konec,ale co to, jako bych slyšela zvonec.Ano je to zvonění budíka,a já přicházím o svého vraníka. Autorka básničky : Jitka Jeřábková(Poznámka: Tato báseň byla otisknuta v časopisu Lissy.) ( číslo 4/2013) a také v magazínu Penny Girl (číslo 8/2013)Nečekané zvraty ( povídka, má tvorba)  Elen a Helen Brownovi jsou dvojčata, která prochází obdobím dospívání. Spolu s rodiči , labradorským retrievrem Maxem valachy Teddym a Stormym žijí v Anglii, kde nikomu z nich nic neschází. Rodina obývá velký patrový dům, s malebným okolím. Samozřejmě se nezapomnělo ani na zvířecí miláčky. I ti mají vše potřebné. Dostatek lásky, péče, pohybu. Koníkům nechybí prostorná světlá stáj s výběhem. Ovšem nejvíce je potěší delší poklidné vyjížďky s dvojčaty, které si vždy maximálně užijí, stejně jako jejich jezdkyně. Není nad projížďky po lesních stezkách. Ticho, klid, ptáčci zpívají, drobná, ale i větší zvířátka, nádherná linoucí vůně, kterou les nabízí. Zvláštní volnost, kterou cítily pokaždé, když se zde octly. Báječná atmosféra! Skvělé místo pro odpočinek a načerpání nové energie po náročném dni. Přesně pro tyto důvody sem Helen i Elen tak rády jezdí. Zdá se, že ani Stormy s Teddym nic nenamítají. Ochotně poslouchají povely, které jsou díky panující důvěře, souhře nepatrné. Za ty roky už sestry s koňmi splynuly téměř v dokonalé týmy. Určitě na tom měl svůj podíl i fakt, že již od útlého dětství navštěvovaly farmu dědy Herberta, která sídlila nedaleko. Zde také poprvé seděly na koňském hřbetě. Ten kouzelný pocit, který je zaplavil se nedá slovy popsat. Roztomilí Shetlandští poníci si je získaly v minutě. V dědově srdci zaujímali koně vždy své místo. Již od mládí chtěl o těchto pozoruhodných zvířatech zjistit co nejvíce, Postupem času přišel na to, že se nejedná jen o hobby ale, že by chtěl koním svůj život zasvětit. A tak se také stalo. Po mnoha letech učení, píle, nadšení, ctižádosti se stal chovatelem. Jakoby mu vnitřní hlas říkal: Poslouchej své srdce a splň si své sny. Měl jich totiž více ale být chovatelem jednoznačně patřilo k tomu velkému pro který byl ochoten hodně udělat. Další sny na sebe nenechaly dlouho čekat. Našel si milující ženu, ( bývalou trenérku koní) se kterou společně vychoval dceru, která se později sama stala matkou. Děda doufal, že časem se mu splní i poslední třetí sen a to ten, že jeho vnučky půjdou v jeho šlépějích. Zatím vše vypadá slibně. Helen a Elen právě popustily otěže, vyndaly nohy z třmenů a nechali koně jít svým vlastním tempem. Ségra? Vzpomínáš si ještě na den, kdy jsme svá koňská zlatíčka dostaly? Spustila Elen. Jasně! Jak bych mohla zapomenout. Odpověděla skoro vzápětí Helen. Je to už sedm let, ale stále to mám v živé paměti a navždy to tak zůstane. Stalo se to zrovna o Vánocích. Nepřály jsme si tehdy nic jiného něž koně a nakonec se nám přání splnilo. Ten okamžik kdy jsme klečely pod vánočním stromkem a vybalovaly jezdecké oblečení a nezbytné potřeby pro koně byl neuvěřitelný. Už tehdy nám bylo zřejmé, že to není jen tak. Ano, ale opravdový zážitek přišel až pak. Vyběhly jsme ven a ve výběhu na nás čekali dva překrásní vraníci s lesklou hřívou, přátelskýma očima. Vypadali totožně, až na jednu maličkost. Teddy měl odznak na čele. Byly jsme nadšené a zároveň v šoku. Náš první kontakt s nimi bylo vřelé objetí. Najednou je z příjemných vzpomínek vytrhly divné zvuky. Stormy se evidentně lekl jelena, který se před nimi nenadále objevil.Kůň se vzepjal na zadní a začal cválat vstříc kládě, kterou bohužel Helen spatřila až příliš pozdě. Nestačila zareagovat. Spadla z koně a udeřila se do hlavy o padlý kmen stromu. Vylekaná sestra sesedla šla jí na pomoc. Helen byla v bezvědomí. Elen neváhala zavolala záchranku, která následně sestřičku odvezla do nemocnice. V následujících dnech se ukázalo, že Helen utrpěla vážný otřes mozku. Když se Elenina sestra probudila, hrozně ji bolela hlava. Lékaři se jí poté zeptaly na pár informací a zjistily, že má amnézii ( ztrátu paměti) způsobenou nárazem. Nikdo nedovedl říct, jestli bude trvalá či dočasná. Chce to dostatek klidu, připomínejte ji co dělala dříve a časem se uvidí, co bude dál. Po několika měsících si Helen postupně na vše vzpomněla a se svojí ségrou se účastnila tréninkových lekcí, posléze i místních závodů v parkuru ve kterých získala žlutou stuhu.(Povídka byla otisknuta v časopisu Lissy číslo 6/2014) Láska ke koním Přede mnou se koně pasou, dech se tají, nad tou krásou. Velkou radost v sobě mám, vždyť to stádo dobře znám. Silné pouto mě k nim váže, jak to moje srdce káže. Není to jen přátelství, je to přímo láska, a ta černá kobylka, to je moje kráska. Je moc hezká, tuze se mi líbí. Ale vskočit na ni? Odvaha mi chybí. (Autorka Jitka Jeřábková)