Vilém Reichmann

česká, 1908 - 1991

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

/ všech 8 knih
Brno
Brno
Vysočina Viléma Reichmanna
Vysočina Viléma Reichmanna
Úsměvy a úsměšky
Úsměvy a úsměšky
Vilém Reichmann (monografie)
Vilém Reichmann (monografie)

Nové komentáře u autorových knih

Vysočina Viléma Reichmanna Vysočina Viléma Reichmanna

„Skvost se kolikrát objeví, ani to člověk nečeká. I tak se mi do rukou oklikou dostal tento skvost: dumala jsem nad slovy Miloše Doležela v jiné knize, byla o Petrkově. Zmiňoval se zde o Vysočině Viléma Reichmanna s texty Ludvíka Kundery, a když jsem uviděla obálku, říkala jsem si: to už jsem přece někde viděla. A světe div se, knížka se skutečně vyloupla ze staré knihovny :) Čarokrásné fotky dávných časů, fotky s uzamčeným tajemstvím, víme jen málo o době a občas i přesném místě, kde a kdy byly pořízeny a uchovány pro nás a pro další zvídavé... Jisté ovšem je, že jde o kraj, který oslovuje, inspiruje, rozechvívá, jinak by z něj nemohlo vzejít takové množství umělců. Kéž by takový i dále zůstal...“... celý text
— Mánička178

Vysočina Viléma Reichmanna Vysočina Viléma Reichmanna

„Počin vymykající se běžné produkci fotografických publikací, ať už doby, kdy tato kniha byla vydána, tak dnešní. Antonín Dufek v doslovu píše: "V místopisných publikacích musí být všechno hezké, to ostatní jako by neexistovalo. S vynálezem fotografie jako by se příroda i civilizace proměnily v soubor pamětihodností. Moderní fotografie se sice začala zabývat také věcmi běžně opomíjenými a vytvořila zcela nové typy obrazových knih, ty však nedokázaly vytlačit nejoblíbenější místopisné publikace." Nutno zmínit, že mluví-li Dufek o moderní fotografii míní léta osmdesátá minulého století, dobu klasické nedigitální tvorby, nemohl tedy ani zdaleka předjímat změny, které nastaly. Další věc je, že kniha obsahuje průřez snímků od konce války do osmdesátých let, čili obsahuje tvorbu více jak čtyřiceti let. A už nejstarší Reichmannovi fotografie jsou skvělé. Tedy výmluvy na zastaralou a moderní fotografii jsou liché - vždy závisí v prvé řadě na osobě tvůrce. Otázka je; změnilo-li se dnes něco v přístupu k tvorbě fotografických publikací. V tomto Dufkova "stížnost" platí nadále a v ještě větší míře. Nutno přiznat, že jsem Viléma Reichmanna vůbec neznal do doby, než jsem při hlídání svých dětí (a jejich neuhlídání) v jednom multifunkčním centru nalezl jakýsi koutek pro odpočinek, kde v regálech ležely staré knihy, vyřazené z knihovny. A mezi nimi mne brzo zaujal tento skvost. Zadívat se do těch fotek bylo jako vrátit se o třicet let zpátky. Tehdy si ještě pamatuji takovou Vysočinu; udusané dvorky, křivolaké dřevěné plůtky, zvířectvo až v předsíni, sladká vůně ovoce (kde je to množství ovocných stromů dnes?), mnohdy těžká vůně zatuchliny. Nejúžasnější byly samoty a polosamoty, okraje vsí. Obývali je většinou jen staří lidé vysedávající na lavičkách, sušící seno, psík štěkající u boudy. Ti lidé už odešli, dřevěnice, nespadly-li a nejsou-li přebudovány na penziony, chalupy k ubytování, zejí prázdnotou. Svět se ve dvaceti letech přehoupl o století. Jsem rád, že jsem takovou Vysočinu, její konec, ještě zažil. V knize je pár veršů Antonína Sovy: "Na chatrčích mech žlutě se směje, / a děravé střechy k oblakům / zdvihají protest beznaděje."“... celý text
— jardadr

Přejít na knížky autora