Theodor W. Adorno

německá, 1903 - 1969

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Nová kniha

Poznámky k literatuře I

Poznámky k literatuře I - Theodor W. Adorno

Poznámky k literatuře obsahují texty napsané Theodorem Adornem převážně v 50. letech 20. století. Jedná se o eseje utvářející nová pravidla literární kritiky a ... detail knihy

Populární knihy

/ všech 13 knih
Dialektika osvícenství
Dialektika osvícenství
Schéma masové kultury
Schéma masové kultury
Úvod do sociologie hudby: Dvanáct teoretických přednášek
Úvod do sociologie hudby: Dvanáct teoretických přednášek
Poznámky k literatuře I
Poznámky k literatuře I

Nové komentáře u autorových knih

Schéma masové kultury Schéma masové kultury

„Ambivalentní pocity nad tímto textem jsou, jak koukám na níže napsaný komentář, běžné. Pravda, u mě jsou vzbuzeny jinými důvody. Od září loňského roku je to první ryze neprávní kniha (když jsem v ní narazil na slovo vindikace, trochu mě to nakrklo), kterou jsem přečetl. A to ve mně vzhledem k mimořádně nechutnému semestru a ještě nechutnějšímu zkouškovému (tolik plačících lidí jsem ještě na chodbách nepotkal), vzbuzuje mimořádnou radost. Na straně druhé je to vlastně text poměrně nezajímavý. Ne, nechápejte mě špatně, on obsahem asi přísně vzato zajímavý je, ale pokud jste četli Dialektiku osvícenství (a měli to štěstí, že jste ji pochopili – sám mám s texty frankfurtské školy poněkud problém, jsou napsány zpravidla volnějším slohem a ne se zrovna nejpevnější myšlenkovou strukturou, to platí i o této publikaci) a znáte obecně výhrady které Adorno ke kulturnímu průmyslu má, nepřekvapí vás vlastně ničím a stane se z ní spíše poněkud nepřehledný textík, který zaujme, ale nic moc nedá. Ostatně Adornova aktuální masová kultura, jak ostatně správně poznamenal níže David, byla dosti jiná, než je naše aktuální masová kultura a třebaže obecné fenomény, které Adorno bystře analyzoval, zůstávají v zásadě podobné, kontext knihy stal se poněkud nudným.“... celý text
— Set123

Dialektika osvícenství Dialektika osvícenství

„Tuto knihu, tenkou, nikoliv však snadnou, jsem četl vlastně hrozně dlouho. V jejím průběhu jsem si udělal odbočku k znovupřečtení Justiny a Julietty, přečetl jsem Iliadu a Odysseu. I poté mi čtení knihy trvalo dlouho a bylo to relativně náročné. V průběhu jsem si samozřejmě rovněž dělal poznámky. A jejich množství zdaleka přesahuje prostor, který jim zde lze věnovat. Tedy zkratkovitě a jednoduše: Dialektika nejenže (Nikterak objevným způsobem, alespoň pro mě, na straně druhé je fakt, že samotný koncept osvícenství jsem poznával i s ohledem na Frankfurtskou školu, takže se mi kniha nezdá kdovíjak objevná (v tomto ohledu) protože jsem její obsah již vlastně znal.) vysvětluje samotný pojem osvícenství, způsobem poněkud komplikovaným, ukazuje nám dokonce tento, promiňte mi to, metanarativ z několika úhlů. Vydáváme se k prastaré Odysee, ale střetáváme se rovněž s de Sadem a Nietzschem. Co je potěšující, Frankfurtská škola chápe osvícenství stejně jako postmoderna, nebo například Arendtová. V tomto ohledu se všichni shodují, třebas že daný problém nazírají vlastní ideologií. A to je, myslím, pěkné. A nebudu lhát, I. exkurz nepříliš doceňuji. Snaha demonstrovat snahu ratia odloučit se od přírody, demytizovat svět na Odysseově střetu s Kirké, Polyfémem, Skyllou a Charibdou, či sirénami se mi zdá být spíše nezajímavá. Zdála se mi pěkná úvaha o smrti těchto monster po odchodu Odyssea, který nenaplnil (ačkoliv) jejich prastaré nároky, tak jako spáchala sebevraždu Oidipem poražená Sfinga. Ačkoliv víme, alespoň u Polyféma, že tomu tak není. Já, snad, alespoň částečně pochopil poselství tohoto exkursu, ale… upřímně budu raději pokud pro mě Odysea zůstane Odyseou. Zajímavějším se mi zdál být druhý exkurs, exkurs k morálce. De Sadovo osvícenské poselství jsem odhalil i bez džentlmenů (či prasat, jak říká Arendtová) Frankfurtské školy, ale (nebijte mě) nikdy jsem si neuvědomil, jak podobná de Sadovi byla Nietzscheho práce, jeho morální (či lépe anti-morální) pozice. Nevím zda pánům Adornovi a Horkheimerovi poděkovat, nebo jim naplivat do obličeje, každopádně mi Nietzscheho do značné míry pomohli znechutit. Coby člověk zrozený v postmoderní situaci postmodernu chápu (v její konkrétní sféře fungování, tím si nenárokuju její celkové pochopení, nejsem tak naivní vůči své inteligenci) a mám rád. Na straně druhé vidím kam může vést (a pozoruji to v oblasti práva a snad ještě zděšeněji v oblasti státovědné) a bojím se toho. Nic co pomáhá desintegrovat společnost nemohu chtít. Nechci. Nietzsche přesně k tomu vedl, stejně jako de Sade a osvícenství. Postmoderna tam vede také, třebas že jinak, zkrátka se nic nemá přehánět. Dialektika osvícenství bylo první dílo (o kterém vím), které si všímá důležitého fenoménu (a nepopírám, že osvícenského) týkajícího se kultury – její zmasivnění. Popisují tu některé základní tendence kulturního průmyslu (tuctovost, masovost, deindividualizace, substitucita). A to je jistě dobré. Ovšem, pokud vás to opravdu zajímá… absenci vztahu vám lépe popíše Heidegger, schematičnost, deindividualizaci (vím, to slovo patrně neexistuje), tuctovost a masovost, to vám popíše lépe Jean Baudrillard. Zábavněji (já vím, paradoxní) si pak deformace, indoktrinace médii všímá Postman. Nakonec nám v této knize v zásadě zbývají spíše problematické věci, příliš čpící ideologií. Klasicky, pánové Adorno a Horkheimer očividně neznali princip hanlonovy břitvy: Nehledej zlý úmysl tam, kde postačí prostá lidská blbost. Cítí neodolatelnou potřebu (očividně a nepřekvapivě) všude hledat třídní struktury, marxistický sociální antagonismus. A já jej nepopírám, já jej do nějaké míry uznávám, ale ta jejich potřeba tvrdit, že jsou tvořené určité typy produktů, určené a vnucované určitým typům konzumentů, respektive, že trh tvoří konzumenty… To je blbost. Je tam sice třídní rozdělení, ale funguje naopak. Dejme tomu, že existují určité typy konzumentů, ale právě tito konzumenti nutí producenty tvořit určité typy konzumu – protože když producent vyprodukuje to, co konzument žádá, vydělá více, než když bude tvořit dejme tomu artový film, který nikdo nechce vidět, nebo v progresivní společnosti odmítne obsadit černochy, to by byla prostě blbost, mimochodem více ideologická, nežli kapitalistická. V rámci kapitalistické společnosti necítíme většinou potřebu kapitalismus ideologicky propagovat, užíváme jej jako nástroj. Tedy, produkce není ideologická, ale pragmatická, velké korporace se snaží „držet s davem“. Odtud ten „kulturní progresivismus“, který je tolik kritizovaný, ten však nevzniká z korporací, ale z trendů společnosti.“... celý text
— Set123

Aspekty nového pravicového radikalizmu Aspekty nového pravicového radikalizmu

„Adorno me vubec nezaujal, jeho argumenty byly velmi chabe. Snazi se v knize rict ze chape to co kritizuje, ale nerozumi tomu. Nastudoval si autory kteri vychazeli podle me z pseudoved. Nejsem komunista, ani nacista, ale obe ideologie podle me meli silnejsi argumenty nez tady Adorno. Fasismus ten aspon vychazel z tradic, z prirodnich ved a da se jim skvele argumentovat. Kdyz bych si rekl nakrasne ze se chci stat levicakem a mel bych uzivat Adornovi argumenty na svoji obhajobu, tak podle me neobstojim v diskuzi s inteligentnim oponentem. Je to prvni kniha kterou bych se nikomu neodvazil doporucit.“... celý text
— HanzKaufmann

Schéma masové kultury Schéma masové kultury

„Aby bylo mezi námi jasno, je jen dobře, že text Schéma masové kultury vznikl a já jsem si ho mohl přečíst. Nicméně z mého pohledu má tahle kratičká studie (protože je to jenom část větší práce, nalezena v Adornově pozůstalosti) dvě stránky. První je kladná - kritika masové kultury, primárně reklamy, televize, filmu a hudby je něco, s čím se potýkali lidé v roku 1942 a potýkají se s tím i dnes. A ano, masová kultura potřebuje kritiku. Líbilo se mi, jak Adorno zachází i do sportu. A má naprostou pravdu. Ne že by sport nikdy nebyl masovou záležitostí, ale v dnešní době vidíme, že čím dál, tím víc je reklama nedílnou součástí sportu a co víc, do sportu se pořád víc snaží cpát i politika. A z toho je mi velice špatně. Fuj! Politika nemá co ve sportě dělat. Ale o tom jindy. Druhá stránka téhle studie ale je, že některé příklady a srovnávání dnes nejsou relevantní. Což je pochopitelné, ale bylo by zajímavé pozorovat, jak by se Adorno k masové kultuře stavěl dnes, v době kdy je reklama doslova všude a každý z nás je masovou kulturou, tedy konzumem nenávratně zasažen. Některé části se četli docela namáhavě. Některým částem textu zase chybí jistá... aktuálnost, resp. nadčasovost. Zřejmě ani Adorno netušil, jak závažné a silné místo bude mít reklama a "vyplachovací" konzumní masový průmysl v kultuře v roce 202x.“... celý text
— DarthSoren

Úvod do sociologie hudby: Dvanáct teoretických přednášek Úvod do sociologie hudby: Dvanáct teoretických přednášek

„Knize by prospěla pečlivější redakce. Překlad místy krkolomný, vcelku dost chyb.“
— arebours

Přejít na knížky autora