Ondřej Hanus

česká, 1987

Populární knihy

/ všech 9 knih

Nové komentáře u autorových knih

Stínohrad Stínohrad

„žití mám po krk, smrti jenom po pás kdo jsi, buď dál, vždyť všechny tvoje údy i hlava mají kolem sebe provaz – to loutkař vede, koho, kam a kudy? přiznej si, plode: žiješ pro dužninu a jádřincem ti cosi prohlodává a tvoje míza, mdlá krev kolotavá má blíže k hnusné vodě nežli k vínu kdo jsi, buď dál, kdo nejsi, nebuď cele kdo budeš, buď, kdo byl jsi, život veleb kdo nechceš být, hned všeho bytí zanech kdo jsi, že o nás rozhoduješ, Pane? a kdo jsem já, že beztrestně smím ptát se? mou odměnou mi budiž vykrvácet“ Cestu proti proudu tvorby básníka Ondřeje Hanuše jsem zakončil u jeho první sbírky, od které mě neodradilo ani to, že jsem se před jejím načnutím dozvěděl, že je až příliš formalistní, a tedy téměř k neučtení. Ne, neměl jsem ten pocit, kdepak: básně ve Stínohradu jsou sice pečlivě tvarovány do formy sonetů, ale necítil jsem z nich zatuchlost školního kabinetu. Naopak, verše byly vážné a závažné a upřímně míněné, jak se na básnický debut patří. Spirituálnímu rozměru se mi zdálo rozumět, a na některým místech byla hloubka ve mně zasažena tak, až se mi z toho tajil dech. „spát na zemi a v stínu svatých strání z cest nejkratší je cesta do neštěstí stát za zvukem a tišit rozléhání zvát nezvané a sami nebýt zváni do mělkých louží, do životních trestí mít prázdnou štoudev při zázraku v Káni je tolik lidí, kolik jen je dlaní: jsi člověkem svou dlaní, ne svou pěstí stát za zvukem a tišit rozléhání mít prázdnou štoudev při zázraku v Káni“... celý text
mirektrubak


Výjevy Výjevy

„vzduch mezi stébly je tišší než ticho dýcháš ho, dopíjíš zelený ichor zítřek zní krvavým výkřikem do pustin Bože můj, najdi mě tam, kde tě opustím“ Po zážitku s Volnými verši jsem s radostným očekáváním pustil do předchozích Výjevů a byl opět potěšen hravostí, která nebyla infantilní, ani samoúčelná, ani nebyla použita na úkor duchovní hloubky, do které jsem se zde cítil být pozván. Jen výjimečně jsem měl pocit, že vítězí forma nad obsahem, ale častěji si užíval souladu mezi tím, co je řečeno a jak je to řečeno. Jako pravidelný návštěvník katolických bohoslužeb jsem ocenil hrátky s liturgií: „koroduj za nás, vyslyš naše hrozby“ mě rozesmálo, a neméně zaujat jsem byl i „ptačím Krédem“, které vypadalo, jako by jeho autorem byl špatně slyšící náhodný návštěvník mše: „měřím jednoho Boha / letce všemohoucího / věřitele nebe i země // má zobáček a milimetr na výšku / opeřený, ne stvořený / jedné podstaty s lidstvem // skrze něhu / všechno je stvořeno“ „tak tady jíme smrt, co zbývá? skončil půst Kristus je rána, která nechce srůst jateční víra podřezat apoštoly, když se neumírá až začne se dít konec, bohapustě vyhřeznou stíny přichycené u stěn sen jedem svítí tak tady jíme smrt a už jsme téměř sytí“... celý text
mirektrubak


Volné verše Volné verše

„od daru k zásluze a zpátky stejnou cestou, po níž se dochází až k zasvěcení ledu, tažné úvratě přesýpají smysly v uchopení tím pohybem jsi zlákán, chceš se účastnit jako bys ani nebyl pozorovatelem tím odsouzencem k času, a tak zvedáš pohled přehlížíš plynutí a překračuješ prostor a to je zásluha, pak záchvěv z orných polí a kdosi klečí, v nich, a sám — to vidíš sebe a v sobě každého — když povstáváte jsou ledy zasvěceny, vše je modlitbou a to je dar — od daru k zásluze a zpátky stejnou cestou, a čas už není“ Setkání s touhle sbírkou mi přineslo překvapivě mocný a překvapivě mnohovrstvý zážitek. Zaujala mě už svoji grafickou podobou, ale nezůstalo jen u toho. Příjemně překvapen jsem byl tím, kolik různých poloh na tak krátkém prostoru dokáže Ondřej Hanus vystřídat. Každá ze čtyř sekcí jeho sbírky je něčím specifická, ale zároveň se mi zdá, že všechny fungují dobře dohromady, že k sobě patří. Úvodní sedmidílné nelegie působí nejvíc duchovně (nejvíc připomínají „opravdovou poezii“, pokud bych to měl vyjádřit takhle ironicky). Následující branická je konkrétní a fyzická, jako bychom společně s básněmi stoupali od Vltavy k Branickým skalám – i rozdělení vět do veršů zde evokuje řeč zadýchaného člověka stoupajícího do kopce. (na to bych nepřišel sám, byl jsem poučen literárním vědcem :-) Nádraží Holešovice je část, která mě zaujala asi nejvíc. Na první pohled je v ní všechno to, co nemám na veršování rád: sebestřednost básníka píšícího o svém básnění, přemíra vulgarit i cizích slov. Ale na rozdíl od nedávno čteného Borkovce mě tady Hanus svojí sebeironií fakt dostal a já jsem se jeho nespoutanou fantazií bavil jako u poezie už dlouho ne. Za radost z veršů typu „lyrika je prdel přistižená při činu“, „nechť mi ctihodné metafory vylížou sítnici“ nebo „děloha je nejlepší přítel člověka“ jsem se sice trochu styděl, ale co už. Guilty pleasure, taky pleasure. V závěrečném svítáníčku pak znovu dobře ukazuje, jak dokáže dobře řemeslně pracovat s jazykem (v dobrém slova smyslu) a i když se proti vlastní tvorbě a snad i proti mikrokosmu básnického provozu vymezuje („odkažte mi svůj pokoj / svůj pokoj mi dejte / dejte mi pokoj s poezií“ nebo „a proto veškerá láska je metanarativ / a proto není tětivy kde není terče / a proto je nedůstojné psát básně po třicítce), nedokáže zároveň zapřít svůj talent, svůj literární přehled (těch aluzí a parafrází, co tady je!) a nejspíš ani svoji touhu se básnicky vyjadřovat. „koťata, to jsou andělé, věčně živí v podstatě určení, vždyť skrze něhu všechno je stvořeno, a není anděla který by neměl klín, a není člověka který by neměl klín, a není boha který by do nich nebyl vklíněn“... celý text
mirektrubak



Výjevy Výjevy

Moc dobré. Krásná spojení. Lehkost a hloubka. Inspirace. Archaismus mistra.
bosorka@


Každý ji zná tak bude maskovaná: 66 současných básní o Praze od 56 českých básníků a básnířek Každý ji zná tak bude maskovaná: 66 současných básní o Praze od 56 českých básníků a básnířek

Navodilo to atmosféru Prahy
palka452