Miguel de Unamuno

španělská, 1864 - 1936

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

/ všech 10 knih
Tragický pocit života
Tragický pocit života
Mlha
Mlha
Ábel Sánchez
Ábel Sánchez
Celý muž / Nada menos que todo un hombre
Celý muž / Nada menos que todo un hombre

Nové komentáře u autorových knih

Mlha Mlha

„Španělský filozof, esejista, kritik, prozaik a básník Miguel de Unamuno (1864 - 1936) patřil k čelným představitelům "generace 1898", která si kladla za cíl duchovní obrodu Španělska. K jeho nejproslulejším dílům patří filozofický esej Tragický pocit života v lidech a v národech (1912) a román Mlha (1914), pro který autor vymyslel pojem nového literárního žánru, tzv. nivoly. Mlha (Niebla) je obrazem vnitřního života bohatého mladíka Augusta Péreze, který už nemá rodiče a jednoho dne se při náhodném setkání zamiluje do Eugenie, dívky žijící u strýce a tety a vyučující hru na klavír. Augusto pocítí povrchnost dosavadního života, probudí se v něm schopnost milovat a touha oženit se a začne být přitahován i jinými ženami. Eugenia ho odmítá, svolnější je pradlenka Rosario, a tak se Augusto zmítá v pochybnostech, což řeší s přítelem Víctorem, ale i s manželskou dvojicí svého sluhy a kuchařky, s Eugeniinou tetou a strýcem-anarchistou a dokonce v četných monolozích i se svým psem Orfeem. Když Eugenia, zamilovaná do někoho jiného, posléze svolí, že si Augusta vezme, zesměšní ho nakonec útěkem s původním milencem a Augusto se rozhodne spáchat sebevraždu. Ale to už do hry vstoupí samotný autor Unamuno, s nímž se setká Augusto a román tak nabízí zcela překvapivé vyústění, které jakoby předznamenávalo pozdější postmoderní postupy, přičemž nechybí ani epilog vyprávěný psem (a před vlastním textem románu najdeme zase prolog z pera hrdinova přítele Víctora, na který v postprologu reaguje Unamuno, který pak ještě popíše Historii Mlhy). Svérázný román je komponován z dialogů a vnitřních monologů, postrádá popisy a vlastně i zápletku, hrdina se skrze lásku dobírá své identity a mlha je zde symbolem nevědomého každodenního života. Augusto stále o všem pochybuje, o sobě, o lásce, o životě: "...myslit znamená pochybovat a jen a jen pochybovat. Věřit, vědět, představovat si můžeš bez pochybování." Sice jsem původně čekal něco zcela jiného než hořce komediální příběh lásky s tragikomickým "postmoderním" zakončením, ale nakonec to bylo docela pěkné a hlavně zvláštní čtení.“... celý text
— milan.valden

Mlha Mlha

„Čteno v originále v rámci přípravy k maturitě ze španělského jazyka a literatury. Kniha je zvláštní, asi jsem ji úplně nepobrala. Nevím, zda to bylo věkem, nebo španělštinou....“... celý text
— Nelasp

Teta Tula Teta Tula

„Príbeh (pravdepodobne) z Viktoriánskeho obdobia, kde je hlavná postava postavená pred dilemu, či má u nej zvíťaziť rozum alebo láska a telesná túžba. Ide o ženu, ktorá sa vzbúrila proti životu pod ochranou a príkazmi muža, a zároveň sa nechcela vzdať svojej role matky. Aj napriek trochu archaickému jazyku, sa kniha čítala ľahko, čomu pomohli krátke kapitoly.“... celý text
— arion92

Svatý Manuel Dobrotivý, mučedník Svatý Manuel Dobrotivý, mučedník

„Don Manuel mi připomněl jinou literární postavu, Greenova Henry Scobieho z Jádra věci. Společné mají oba smutní hrdinové to, že si na místo Boha dosadili sami sebe, že uvěřili, že jejich morálka je autonomní v tom nejvíc doslovném významu slova - tedy že jsou to oni sami, kdo si určují a dobrovolně přijímají pravidla a zákony svého konání. Autorský přístup ke Scobiemu je víc psychologický. Dopadne to s ním špatně prostě proto, že v Greenově vidění světa to nemůže dopadnou jinak. Vždyť rozpor mezi tím, co žije a mezi tím, k čemu je Bohem stvořen nutně vede k neúnosnému napětí, které Scobie sám bez Boží pomocí nemůže ustát. A když o Boží pomoc nestojí... Člověk nemusí být věřící, aby tomu rozuměl: když někdo nežije v souladu se svým vnitřním sebeurčením, vnitřně ho to deformuje, láme, a dřív nebo později se to někde provalí. A věřící člověk má navíc zkušenost, že žít ve vnitřním souladu znamená žít v souladu s tím, co pro něj chce Bůh - tato harmonie člověku slouží jako vnitřní výztuha, usměrňuje ho a jaksi vnitřně zceluje. Don Manuel je na tom hůř v tom, že jako kněz má víru takříkajíc v popisu práce. Ale jeho hřích je v zásadě stejný jako Scobieho. Nejde o pochybnosti o své víře a o Bohu, ty může mít každý, a také je každý poctivě žijící křesťan někdy má. Jde o to, že svoji nevíru akceptuje jako konečný stav, že se ve své nevíře zabydlí a smíří se s ní. Starmoon ve svém komentáři velmi příhodně zmiňuje svatou Terezku a její vlastní ztrátu jistoty o Bohu. Terezka ji vezme na vědomí... ale nic se pro ni nezmění, jen tam, kde kráčela ke Kristu cestou osvětlenou Jeho světlem, teď kráčí v temnotě, klopýtá, cíl nevidí, ale po paměti jde dál. Nemůže nejít. Terezčina víra je totiž věcí její vůle, jejího rozhodnutí. Její víra nebo nevíra není výsledkem jejího vnitřního sebepozorování, ale jejího přilnutí k tomu jedinému, čeho je třeba. Don Manuel mi vlastně nebyl ani sympatický, ani nesympatický. Líbilo se mi, že myslel na své vesničany, ale zároveň mě štvala jeho pýcha. Mám na mysli ten pocit nadřazenosti spočívají v přesvědčení, že on, Manuel, ví, jak je to doopravdy s Bohem, ale vesničanům, těm to říct nesmí, protože by to ve své prostotě neunesli. Naordinoval svým farníkům opium náboženské lži, protože byl přesvědčen, že by je pravda zlomila. Hm... když nad tím přemýšlím, je to nakonec logické: ztráta víry v Boha nakonec nejspíš nevyhnutelně musí vést ke ztrátě důvěry v bližního. Ale jinak jsem děj s postavami příliš neprožíval, měl jsem pocit, že spíš čtu filosofickou esej napsanou jako příběh, že Manuel, Ángela a Lazaro nejsou "opravdové" literární postavy, ale že jsou to jen nástroje, které de Unamuno používá k tomu, aby nám řekl, na co přišel při přemýšlení o křesťanském náboženství jako společenském fenoménu. Píšu tenhle komentář pár dní po dočtení novely. A zjišťuji, že je na tom příběhu něco znepokojivého. Něco, co mi brání na něj přestat myslet. Kněz, který nevěří v Boha, to přece nejde! Učitelka, která nemá ráda děti, nebo vinař, který je abstinent, no, to je divné, ale může se to stát. Ale pastýř v Božím lidu, který nemá víru?! Shodou okolností jsem stejné téma v rámci reakce na nějaké konkrétní situace nedávno promýšlel a diskutoval a... říkám si, kolik takových kněží mezi sebou máme? Kteří už nevěří v Boha, ale přiznat to nemohou, možná ani sami sobě, vždyť mluvit o tom nahlas by znamenalo zklamat tolik lidí a také by to vedlo k náročné životní změně i v praktických věcech - co teď dál s životem, ve kterém by kněz zřejmě přišel o materiální a sociální zázemí. Obávám se, že takový coming-out by byl možná těžší, než se přiznat k homosexualitě ve fotbalové šatně. (a tohle nemyslím jako žert) No... Povolání k duchovní službě je velká radost a zároveň těžký závazek. Je to cesta se spoustou překážek a pastí. Už zmiňovaná svatá Terezka si dala jako jeden ze svých úkolů modlit se za kněze. Unamunova novela mi připomněla, jak důležité to je.“... celý text
— mirektrubak

Svatý Manuel Dobrotivý, mučedník Svatý Manuel Dobrotivý, mučedník

„Literárne je toto dielko bravúrne, to bez debát. Dovolím si však vyjadriť sa k nemu z inej stránky – z hľadiska katolíčky, ktorá Manurelov postoj trochu chápe a trochu nechápe. A tiež si dovolím pripojiť ako JulianaH. pár citátov (autorom všetkých je John Eldredge a pochádzajú z knihy Vezmi si svoj život späť), pomocou ktorých sa pokúsim vysvetliť, čo mi na Manuelovi či diele o ňom nesedí. 1. „Viera môže byť odmenená len vtedy, ak je niečím, čo si človek môže vyvoliť. Neodmeňujete predsa svoje dieťa za domácu úlohu, ktorú ste zaň urobili vy. Viera nemôže byť odmenená, ak nám jednoducho spadne z neba. Viera je niečo, čo musíme nazbierať, na čo sa musíme nastaviť a čo si musíme cvičiť.“ 2. „Naše zážitky vyprchajú a ak sme si s nimi spojili vieru, tá môže pominutím zážitkov upadnúť. Boh chce silnú, neochvejnú vieru. A tak, aby nás nechal dozrieť, niekedy nám odníma SKÚSENOSŤ svojej prítomnosti – nie jeho skutočnej prítomnosti, ale jej pociťovania.“ 3. „Viera je predovšetkým a v prvom rade úkonom vôle. Je voľbou.“ To, čo (ne)prežíva tento knižný Don Manuel nie je v kresťanskom svete neobvyklé. Napríklad Matka Tereza posledné roky života prežila v stave „tmy“, kedy absolútne necítila prítomnosť Boha a mala problém veriť v jeho existenciu; moja obľúbená Terezka z Lisieux tiež, dokonca mala ako smrteľne chorá pochybnosti, či vôbec existuje nejaký život po živote. A predsa túto svoju „nevieru“ (s ktorou očividne zápasil aj Manuel) poňali ako skúsenosť viery – jednoducho verili ďalej, silou vôle sa presviedčali, že je to len skúška od toho, o koho existencii pochybovali. Svojím spôsobom ZVONKU koná don Manuel tak ako ony, teda ďalej hlása vieru a privádza k nej ľudí, VNÚTRI však už rezignoval a neverí. V tomto smere sú mi spomínané Terézie bližšie; ony o svoju vieru v svojej neviere bojovali. Neviera u nich neviedla k nevere. Don Manuel mi bol ako postava sympatický, veľmi však môjmu veriacemu ja chýbal onen krok či skôr skok viery, o ktorom buď Miguel de Unamuno nevedel, že je možný, alebo ho zámerne odignoroval. Takto pre mňa novela ostáva trochu neúplná, nedopovedaná – a keďže viera je pre mňa dôležitejšia ako literatúra, napriek autorovmu nespornému spisovateľskému majstrovstvu viac ako 4 hviezdičky dať nemôžem či skôr nechcem.“... celý text
— Starmoon

Přejít na knížky autora