Kiran Desai
indická, 1971
Nové komentáře u autorových knih
Dědictví ztráty
„Kvalitativně není knize co vytknout. Vysoce hodnotím pestrý jazyk, zajímavé obraty, vtipná slovní spojení, barvitost líčení, že je čtenář vtažen do prostředí a úplně cítí vůni harlemské pekárny, mísící se s pižmem chudého Inda, slyší hučení vlaků nad hlavou, pískání krys v haldách odpadků... naopak se ale zvládne ponořit do vlhkých dešťů a bláta chudého podhimalájského kraje.
Ale... od začátku do konce neutuchající bída, smutek, beznaděj, které se nijak nevyvíjejí, stejně jako postavy. Děj je částečně vyprávěn retrospektivně a upřímně - čtenář je víc a víc frustrovaný. A uvědomuje si, jaké má štěstí, že se narodil v bohaté, čisté a bezpečné Evropě. Měla by to být povinná četba pro všechny, kteří mají jiný dojem.
Nejvíc mě zaujal trhaně vyprávěný příběh starého soudce, ačkoliv primární linku držel Bidžu - syn z chytrče, který... ale to už bych prozradila děj :-)
"Imigrační úřad však pracoval nezávisle na policii, snad proto, aby se lépe pekl ranní chléb..." s. 84“... celý text
— Květinka008
Dědictví ztráty
„Příběhy těch, kteří se rozhodli opustit svou vlast a hledat novou cestu ke spokojenějšímu životu… a taky příběhy těch, kteří zůstali a potýkají se s Indii, s její koloniální minulostí,
s náboženskými a národnostními válkami, s tolika mrtvými, s tolika ubožáky, ( ale z dnešního pohledu také s potenciálem energie a inteligence (hodně Indů je v Sillicon valley ))...
Kiran Desai se nám svou prací s jazykem představuje jako výjimečná autorka. Její krátké věty, kterými dokáže říct vše. Některé zase nekonečně dlouhé a přitom smysluplné. Např ten nekonečný výčet zemí, z kterých se rekrutuji imigranti doslova mrazí. Nebo seznam věcí, které Bidžu nakoupil v supermarketu, kdy se rozhodl vrátit se domů. Přestože se jedná o beletrii, nelze nevnímat, že se na vše dívá z nadhledu. Dokáže popsat osudy mnoha imigrantů žijících v ilegalitě, odsouzených k životu na cestě, nezastírá, že ne každý najde, co hledá, protože někdy ani neví, co hledat. Dokáže také vystihnout to vzduchoprázdno, ve kterém některé její postavy žijí, protože ztratily přímé spojení se svou minulosti a nedokážou na ni navázat.
Ty nejlepší knihy nám umožňují poznat postavy v nich uzamčené natolik, že s nimi soucítíme, chápeme je i jejich činy, ale hlavně hledáme možnosti, jak je dostat z toho soukolí. Není to jednoduché a není to samozřejmost. Knížka pochopitelně vyvolá hodně otázek. Proč právě západní svět je cíl imigrantů ? Proč touží pouze po jeho bohatství, když největším bohatstvím člověka je jeho svoboda ? Renesance pozvedla a přiznala hodnotu právě této entitě - člověku jako jedinci. Ale svobodu budeme darmo hledat tam, kde má prim patriarchát, dědická privilegia, kmenové kultury, lpění na náboženství, které bývá často rozbuškou, zapouzdření se ve stávajícím stavu...
Nechci zjednodušovat, nejsou jenom ekonomické důvody. Ale to už jsou jiné příběhy.“... celý text
— esma
Dědictví ztráty
„Tahle kniha se mi nečetla zrovna lehce, ale pokud hledáte něco, co má atmosféru exotického místa, může být Dědictví ztráty dobrou volbou. Především je to ale vhled do indické společnosti ve 2. polovině 20. století. Země se sice zbavila koloniální nadvlády, což ale neznamená, že se zbavila problémů – soužití mnoha různých etnik občas vede ke konfliktům, na Západě jsou Indové stále považováni za občany druhé kategorie, všichni si přejí vydělat hodně peněz a koupit si všechny ty krásné věci, které mají doma bohatí lidé – ale opravdu je to to nejdůležitější v životě?
Příběhem prostupuje lehká melancholie, protože je to skutečně příběh o ztrátách. O vyrůstání bez rodičů či životě v zahraničí bez rodiny a přátel. Je o ztrátě tradic, které jsou zastaralé, ovšem nelze je jen tak něčím nahradit, zůstává pocit ztráty vlastní identity... Je i o ztrátách zdánlivých maličkostí, které však dávají našemu životu radost a hlubší smysl a jejichž ztráta bolí, byť rozum nám říká, že se mohou stát i horší věci...
Líbily se mi indické fráze, i když jsem si nezapamatovala skoro nic a musela donekonečna listovat ve slovníčku na konci knihy. Někde se ale podle mě překladatelka trochu sekla při překladu názvů rostlin, jsem si např. téměř jistá, že v dané oblasti nikde neroste rulík zlomocný, že šlo o některý durman, bohužel v angličtině mají druhy jedné čeledi často stejné názvy a bez konzultace se specializovanou literaturou nelze identitu druhu přesně zjistit. Za to odebírám jednu hvězdičku. Jinak se mi ale příběh líbil, nevadila mi ani jeho rozvláčnost a přechody mezi různými místy a časovými rovinami, ke knize se to tak nějak hodí. Ze závěru jsem měla obavy, nebyla to lehká doba.... a tak mě potěšilo, že alespoň Bidžu a jeho starý otec se po všech peripetiích znovu setkali.“... celý text
— BabaJaga11
Dědictví ztráty
„Asi po sto stranách jsem chtěla knihu odložit, ale nakonec jsem jí dala šanci. Některé pasáže se mi líbily, jiné mě nudily. Občas jsem měla pocit zbytečné rozvláčnosti a rušilo mě neustálé listování do slovníku.“... celý text
— evickakyticka
Dědictví ztráty
„Dědictví ztráty je kniha o hledání sebe sama. O hledání svých kořenů, vlastenectví, kultuře o historii jedné generace, jednoho člověka. O touze někam patřit, o budovní vlastního štěstí, které můžeme ztratit ne ze dne na den, ale doslova z hodiny na hodinu. O tom, že nic není na stálo. Každý chceme milovat a toužíme být milováni. Nikdo nechce být sám! Leckdy jenom kvůli předsudkům a povrchnosti toto vše ztrácíme. Zakomponování vztahu zvířete v kultuře, kde pes nic neznamená byl příjemně osvěžující. Jen tak nějak kniha nekončí šťastně, ale tak prostě ten život plyne... Jednu hvězdičku odebírám za určitou těžkopádnost a přehnané líčení, které mě ve čtení obzvláště zpočátku rušilo.“... celý text
— vladka321
