Karel Šebek

česká, 1941 - 1995

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Nová kniha

Když chcípat, tak správně

Když chcípat, tak správně - Karel Šebek

Pro českou poezii je Karel Šebek legendou. Dnes to vypadá, jako by Šebek před svým zmizením v roce 1995 patřil k českému poetickému betlému a jeho dílo obíhalo ... detail knihy

Populární knihy

/ všech 11 knih
7edm 2010
7edm 2010
Když chcípat, tak správně
Když chcípat, tak správně
Dívej se do tmy, je tak barevná
Dívej se do tmy, je tak barevná
Úzkost je rozkoš I/II: s posvátným hrncem na hlavě
Úzkost je rozkoš I/II: s posvátným hrncem na hlavě

Nové komentáře u autorových knih

Místo hvězdy kominík: Korespondence a zápisy snů ze šedesátých let Místo hvězdy kominík: Korespondence a zápisy snů ze šedesátých let

„Výborná kniha dopisu surealistu Petra krále Legendy českého surealismu Karla Sebka se 60 let doplněné o zaznanamy snů Karla Sebka. Doporučuji všem příznivcům surealismu“... celý text
— ozzak

Dívej se do tmy, je tak barevná Dívej se do tmy, je tak barevná

„úžasná poezie čistý surrealismus“
— ozzak

Sanitka básně Sanitka básně

„skvělá poezie“
— ozzak

7edm 2010 7edm 2010

„Jako vždy zajímavé“
— palka452

Dívej se do tmy, je tak barevná Dívej se do tmy, je tak barevná

„Časoprostor téhle poezie je fantaskní, groteskní, plný násilí a ohrožení. Potkáte tu tisíc hyperbol a bláznivých změn měřítka (opěradlo sahající až do nekonečna, les, kam lze schovat ruce apod.), zaskočí vás neobyčejné proměny věcí jedna v druhou zejména v rámci okruhu oblíbených předmětů (rohlík je člověk, člověk je bůh, babička je psací stroj, brambora je báseň, Šebek je včela) – mnohé z těchto předmětů mají punc banality, takže jejich použití shazuje báseň, která se vždycky snaží dosáhnout vysoko a má plnou pusu absolutna. Typické jsou absolutně syntetizující výroky („všechno se stalo v okamžiku, kdy jsem omylem zemřel“) ve spojení s podivnou, často zákeřnou kauzalitou („lidstvo hyne, jakmile smeknu klobouk“). V tomhle neobyčejném prostředí vás navíc udeří přímo do očí divoké a drastické obrazy („krev teče na všechny stany a zalévá obzor“). Výjevy vyhroceného, absolutního násilí (často sebe-násilí) se proplétají s obrazy stejně maximální a absolutně syntetizující lásky, něhy a osvobození - s oběma polohami se pracuje, jako by byly tímtéž („milostné jatky rozbořené jak betlém“ „dorozumíváme se kulometem... šťastni na světě“). Je v tom něco mystického, transcendujícího. „Ano“ a „ne“ jsou v tomhle případě jedno slovo. Osvobození je násilí, láska je brutalita, a není otázka k řešení, zda je tato jednota dobrá nebo špatná. Prostě to tak je. Vyvraždil jsem lidstvo, abych tě našel. Výrazná věc, které jsem se jako čtenářka zachytila a vždycky se mě znova dotkne: niternost a citovost. Tyhle verše se vaří, je to vroucí poezie, dramatické prožívání života (i ty hyperboly a drastičnost mám tendenci číst jako prostředky, jak vyjádřit citovou intenzitu). Básně jsou mnohdy stylizované jako vyznání v sebevražedných stavech (vražedná chvilka v přímém přenosu), čtenáře ovane citová bezprostřednost a syrovost a také pozorný ponor do nitra, detailní pozorovatelský vhled. Uvnitř se jako mocné vlny přelévají pocity viny, existenciální úzkost z ontologicky nezajištěné, nezakotvené existence, touha, láska, potřeba účtovat sama se sebou a se svým životním selháním. „Vlčice úzkosti vztyčila svou zkrvavenou vlajku nad všechny dny mého života.“ Jímavá vyznání jsou ale průběžně „brána zpět“ – odcizováním, výsměšnou ironií („ještě orazítkovat si oči, aby slzy byly opravdovější“), velmi efektním matením vedoucím k absurditě. Šebek je bravurní v destruktivních, zcizovacích strategiích (využívá víceúrovňového fikčního světa, matoucího a fantaskního prolínání mezi vrstvami, matení, popírání již řečeného). Paradox a chaos jsou jeho jediným, ačkoli tak nehostinným a nepohodlným domovem. Šebkova výpověď sama v sebe nevěří, není možná – nevěří ani obecně možnosti sdělování ani existenci nějakého uceleného a stabilního já, které by mohlo samo sebe sdělit. Je to vědomě bezradná výpověď. Nepředstaví nám pevný bod v cítícím a mluvícím „já“, dostředivost konfese končí v neexistujícím středu, z „já“ se stává „šebek“ (oblíbená postava Šebkovy poezie – „šebka znám, jednou jsem ho viděl tramvaje“), ale i bez něj je v Šebkově světě nastoleno úplné sebezcizení. Žádná záchrana: prázdno je vždy znovu výchozím místem, s ničím se nelze ztotožnit, každé vnímané já je ne-já a každá řeč je pouhé stavění dalšího fatálně uzavřeného světa (uzavřeného i pro toho, kdo řeč řekl). Ano, slyšíme sice mluvit vědomí, které (osvobozeně) produkuje disparátní „odstředivé“ imaginativní výjevy a obrazy, jejichž úběžník by měl být v nevědomí, ale přesto se nesetkáváme se skutečnou úlevou z jejich artikulace. Řeč je děravá síť, z podstaty neschopná cokoli zachytit, jakkoli ulevit či osvobodit. A ještě víc - nakonec je řeč stejně ohrožující a odcizující jako svět a jako (iluzivní) já. Není jen produktem bytostné krize vědomí, ale dokonce nástrojem další dezorientace a zkázy. Psát znamená „stavět si blázinec ze slov, žalář ze zlata, kde trávím celé dny“, básník se „marně hledá v cirkusu básně“ a „míjí stonožku svého života, zatímco živí žraloka své poezie“. Holou rukou rozviřovat kyseliny bublající v kotlíku a přitom vědět, že se stejně magicky nepročistí a nepromění. Řeč nás mluví – rozbijme tedy její zautomatizovaná pravidla. Co pak ale bude pravda? Je nějaké (dosud umlčené: nevědomé) vědomí za řečí, které pak může promluvit za sebe – nově? Vždycky se mi zdálo, že Šebek se svými sémantickými experimenty pokročil daleko v hledání téhle odpovědi. Ale já jsem se jí ani s jeho pomocí nedokázala přiblížit.“... celý text
— Bonda

Přejít na knížky autora