Jon Krakauer

americká, 1954

Populární knihy

Nové komentáře u autorových knih

Peklo blízko nebe Peklo blízko nebe

Na horolezeckou tematiku jsem minulý týden naskočil spolu s výborným filmem The Alpinist (2020). A Peklo blízko nebe bylo logickým pokračováním načatého vysokohorského dobrodružství. Kniha mě velmi, byť neočekávaně, pohltila. To, že se jedná o autora, podle jehož předlohy vznikl pro mou bublinku kultovní film s kultovním soundtrackem - Into the Wild - jsem zjistil, až když jsem knihu držel v ruce. Věci propojující se vždy přidají body na škále nadšení. A tak jsem ihned po dočtení ještě zkoukl film Everest (2015). Jen ať je ten prožitek kulatej. Jon Krakauer dokáže sám na sebe pohlédnout střízlivýma očima, vidět sám sebe ve vlastní nedokonalosti a být si vědom vlastních chyb a špatných rozhodnutí, které nelze vzít zpět. Je silně zatížen váhou vlastního svědomí, což knize dodává na emotivnosti a za vyprávěním je cítit člověk nedokonalý. A to příběhu velmi prospívá, protože si za sebou netáhne neduh v autobiografiích tak častý, tedy autorské sebevelebení . Jon Krakauer se snaží na běh událostí nahlížet nehodnotícíma očima, k souvislostem přistupuje popisně, snaží se události zahlédnout mnoha perspektivami jednotlivých zúčastněných, přesto jej často přistihneme v zamýšlejícím se rozpoložení, ke kterému je sveden vlastními emocemi, zřejmě jen těžko potlačitelnými. Zvláště ve chvílích, kdy jsou evokovány tak silnou a osobně prožitou lidskou tragédií. Lidskost je přítomna i v ambivalentním smýšlení, kdy na jednu stranu Krakauer jako horolezec plně rozumí pohnutkám, které člověka přivádějí do míst, ve kterých prakticky nemá co dělat, na stranu druhou spolu s horolezci prožívá a přiznává pocity strachu, nejistoty pramenící z nezodpovědnosti, se kterými směřujíce nahoru, nechává své nejbližší dole, taktéž ve strachu a nejistotách. Není divu, že mnohé rodiny osmitisícovkařů už samy postupně zerodovaly a rozpadly se pod vlivem nejistot, strachů a dlouhodobých absencí. Osmitisícovky nejsou prostředím vhodným pro život jako takový. A ani pro ten rodinný. Cítit se býti součástí silného proudu prožívání ale zřejmě také silně souvisí s podstupováním smrtonosných rizik a také se sebemrskačským pokáním, ke kterému autor výstup na Chomolungmu připodobnil a to z důvodu vysokého poměru okamžiků prožívaného utrpení ku v podstatě nepřítomným katarzistickým okamžikům uspokojení. V této podivné touze, která se jen částečně slučuje se životem, se však míra rizika jeví jako neúnosná. A to především z důvodu, že veškerá tíže potenciální tragédie ve své dlouhodobosti nedopadne na zmrzlé lidské schránky lemující cestu na vrchol, ale právě na všechny jejich nejbližší přeživší.... celý text
hladko


Peklo blízko nebe Peklo blízko nebe

Kniha je naprosto strhující a rozhodně ji doporučuji ke čtení. K horám mám prostě respekt a příběh je dalším důvodem proč. :)
Emik87


Útěk do divočiny Útěk do divočiny

Kniha mě naprosto pohltila. Při jejím čtení jsem měla v duši divné mrazení. Přečtení knihy určitě doporučuji. Zážitek z knihy završím shlédnutím filmové adaptace. "Neměli bychom si zastírat, že kdykoli jsme bosí, cítíme se radostně povzneseni." "Koneckonců to může být špatný zvyk tvůrčích talentovaných lidí nechat se obklopit patologickými extrémy, které pak přinášejí pozoruhodné pohledy do vlastního nitra." "Pracovat a zabývat se něčím, o čem lze doufat, že to je k nějakému užitku, pak odpočinek, příroda, knihy, hudba, láska k bližnímu - taková je moje představa štěstí." "A tak se ukázalo, že jedině život, jenž se podobá životu těch kolem nás a přirozeně s ním splývá, je tím pravým životem, a že nesdílené štěstí vlastně štěstím není." "Nedělej nic ve spěchu, zvaž každý svůj krok a od počátku měj na mysli, že to může být konec." "Bylo strašné nevědět, nevědět vůbec nic." "Extrémista. Cestovatel vnímající krásu, jehož domovem je cesta."... celý text
KaLiBi



Útěk do divočiny Útěk do divočiny

Jsem ráda, že jsem jako první četla knihu a potom zhlédla film. Kdyby to bylo naopak, kniha by mě zklamala. Ale jinak moc pěkný příběh Alexe, který se vydal za dobrodružstvím. Jak skončí se bohužel dovíme hned na začátku.... celý text
čtenářka76


Útěk do divočiny Útěk do divočiny

Pokud chcete poznat na základě skutečných událostí, příběh mladého člověka, který se rozhodl hodit vše za hlavu a vydat se na toulky americkou přírodou, člověka pro kterého se svoboda stala cennější než život, tak bych vám doporučil (múže to znít trochu jako rouhání, tady na DK), shlédnout stejnojmenný film, který věrně vychází z knihy, je obstojně zpracovaný a podává řekněme takovou romantičtější verzi tohoto příběhu. Knihu bych doporučil jen těm, kterým nestačí jen dobrý příběh, ale nutně a rejpavě musí znát celou pravdu. Kniha je dílem novináře Jona Krakauera, který si sní dal opravdu práci, ale práci novináře, nikoliv spisovatele. V knize nenajdete ucelený chronologický příběh, spíše je to koláž poskládaná ze svědectví lidí, kteří se McCandlessem (alias Alexem Supertrampem, jak si nechal říkat) sektali, rúzných psaných poznámek, dopisú, podtrhaných citátú v knížkách a tak podobně. Je tam i dost omáčky v podobě příběhú jiných trampú a podivýnú a dokonce i autor přidal nějaké své osobní zážitky a zkušenosti, což je sice hezké, ale kvúli tomu jsem si tuhle knihu nekupoval. Aby z toho dokázal vytvořit knihu, tak s prominutím vyvařil příběh Alexe Supertrampa až na kost. Dozvídáme se tak věci, které bych až tak nutně vědět nepotřeboval, jako že Alex pracoval v mekáči, kde ho neměli kolegové v lásce, protože jako hobo příšerně smrděl. Že měl občas dost protivnou, trucovitou, pózerskou povahu a nebyl schopen uznat jakoukoliv autoritu včetně (a především) svých rodičú. Že jeho neomezená svoboda se vymezovala na úzce vymezený prostor a hodiny jste se sním mohli bavit o knihách Jacka Londona nebo Thoreaua (pro něj něco jako bozi, ve kterých se až nezdravě vzlédl), ale pokud zamířili tématicky někam jinam bylo to jako kdyby jste se fanatickému křesťanovi rozhodli přednášet o Darwinovi. Jeho svoboda, tak byla trochu svobodou vězně, který vám bude tvrdit, že je volným, protože v rámci své cely 2x2m múže chodit kam se mu zlíbí. Alex taky navzdory svému obdivu k divočině odmítal připustit, že i ona je svým zpúsobem autoritou a má zákony, které je neradno porušovat, na což taky nakonec dojel, když si nechal odříznout cestu aljaškou řekou, jelikož mu nějak nedošlo, že bude v červnu rozvodněná a jinou cestu neznal, protože mapu zahodil, aby mu příliš neříkala kam má chodit a nebrala mu tak svobodu. Jednoduše řečeno v knize se z Legendy Alexe Supertrampa stává jen obyčejný člověk z masa a kostí, což je snad trochu škoda. Obvykle se k překladúm knih nevyjadřuji a to ze dvou dúvodú. Jednak nemívám k dispozici originál a druhak moje hotentotská znalost angličtiny i určitá ledabylost k češtině k tomu není vhodná. Tady to ale skřípalo občas tak strašně, že překlad dělal buď googletranslator nebo ještě větší hotentot než já. Podivné věty, které nedávají smysl a takové perly jako "fantomická" krajina (mám pocit, že každý čech, dokonce i kdyby byl z Třince, by spíše popsal krajinu jako přízračnou) byly bohužel běžné.... celý text
rabor