Hans Urs von Balthasar

švýcarská, 1905 - 1988

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

/ všech 15 knih
Pravda je symfonická
Pravda je symfonická
Cesty k ujasnění
Cesty k ujasnění
Kněžská spiritualita
Kněžská spiritualita
Trojitý věnec
Trojitý věnec

Nové komentáře u autorových knih

Dve obhajoby: prečo som ešte kresťanom: prečo som ešte v Cirkvi Dve obhajoby: prečo som ešte kresťanom: prečo som ešte v Cirkvi

„Ratzinger štandardne výborný. Urs von Balthasar nepríjemne prekvapil hláškou, že vetu 'Ja som cesta', Ježiš s najväčšou pravdepodobnosťou vôbec nevyslovil... Ale inak bol pre Ježiša plný nadšenia. Vôbec však neargumentoval klasikmi ako Akvinským, skôr všetkými možnými filozofmi a pod. Čo je vlastne príznačné.“... celý text
— zuvacka

Pravda je symfonická Pravda je symfonická

„"Nejprve to zásadní: církev je bohužel jen jedna, má dějinnou realitu stejně tak jako její zakladatel, a neexistuje možnost odvolání od nevyhovující, pohoršení budící empirické církve k církvi lepší, ideální. Ideální církev bohužel není reálná nikde jinde než v církvi empirické. A řád není nikde jinde než ve zlo-řádu, který nelze odstranit, nýbrž musí být napraven, aby se stal jako řád opět věrohodným a použitelným." Knížka mě při bloumání mezi knihovními regály zaujala svým názvem. Zněl tak lákavě ekumenicky! Ale kniha samotná je spíš ekleziologická (pokud bych to už měl strkat do nějakých škatulek teologických disciplín) a není ani volnomyšlenkářská. Žádné "Miluj a dělej, co chceš", přispěješ tím k všeobecné pravdě! Kdepak! Naopak: symfonie pravdy je prezentována jako velmi organizovaná a pevně strukturovaná, pod precizním vedením dirigenta Balthasara, který má přesnou představu, jak má která část orchestru přispět ke zdárnému souladu celé symfonie. Je to ilustrováno termínem, který jsem zde zaregistroval poprvé, ale který se mi líbí: pluriformita! :-) Dokonalým (a zřejmě jediným možným) uskutečněním jednoty je podle Balthasara církev. Katolická, samozřejmě ;-). Nevidí ji jako bezproblémovou organizaci (žádná societas perfecta, to ne), ale neumí si představit křesťanský život mimo ni. Viditelnou a neviditelnou strukturu církve dokáže rozlišit, ale odmítá ji rozdělit. A lidskou svobodu vidí jako důležitou v hledání toho, jak jednotu církve uskutečňovat. Ne v tom, čím ji nahradit. Balthasar není ani hloupý, ani slepý. Vidí, jak církev svému obrazu škodí svým konáním (vidět, jak je to v roce 1972 podobné dnešku je docela skličující) a oprávněnou kritiku nebagatelizuje. Ale trvá na tom, že křesťanství je víc než morálka (spontánní láska jako důsledek přirozenosti) i víc než uložený řád. A přes církevní narušenost nevidí jinou možnost, než její hierarchické podobě zůstat věrný a pracovat pro ni. Shodl by se v tom s malou Terezkou i velkou Terezií, s Augustinem i Savonarolou. A také se mnou, i když je někdy tak těžké, cítit se v ní doma. "Kdyby image církve byla taková, nemuselo by se tolik mluvit o jejich strukturách (které je třeba změnit), jejích (malých) šancích dnes a zítra. Ale aby do údů proudil nový život, struktury nemusejí být prvotně změněny, musejí být pouze pochopeny ve své pravé funkci, aby znova sloužily lásce. Pouze ta je podobou, která by měla vystupovat před svět a být mu nápadná: 'Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým' (Jan 13,35). Tato láska nemá podobu, která usiluje o sebe samu, nebuduje se jako umělecké dílo před zraky přihlížejících; je nehledaným, spontánním výsledkem mnoha obětavostí."“... celý text
— mirektrubak

Síla křesťanské naděje Síla křesťanské naděje

„„Dbejte na milosrdenství a spravedlnost. Neklamte se, že by obě tyto vlastnosti mohly být v Bohu nějak odděleny. Snad se mohou zdát navzájem protikladné tak, že kdo je milosrdný, by nedodržoval spravedlnost, a kdo lpí bezpodmínečně na spravedlnosti, zapomíná na slitování. Ale Bůh je všemohoucí: ani ve svém milosrdenství neopouští spravedlnost, ani milosrdenství ve spravedlivém soudu.“ (sv. Augustin) Nedávné „vonbaltazarovsky“ laděné vydání revue Communio mě nalákalo k tomu, konečně si přečíst od tohoto legendárního teologa i nějaký ten knižní počin. A protože také teologii naděje jsem se už dlouho chtěl věnovat víc systematicky, po krátkém hledání se zaradoval a šel do knihovní police najisto! Samotné téma knihy se nakonec týkalo jen výseku z teologie naděje, a to naděje ve spásu všech lidí, tzv. teorie prázdného pekla. Ale to vůbec nevadilo. Naopak, právě tohle je věc, kterou poměrně často s teology probíráme, takže mě zajímalo, jak se k věci slavný učenec postavil - zvlášť když se už od první kapitoly bylo zřejmé, že jeho východisko je odlišné od mého a možnost prázdného pekla se mu jeví reálná (já bych si prázdné peklo přál velice a také mé náboženské intuici to přijde v souladu s Boží milosrdností, ale ignorovat slova samotného Krista v evangeliích se mi nezdá možné - a třeba výrok „Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!“ nezní jako něco, o čem by se dalo nějak zvlášť diskutovat). Von Balthasar ovšem na zmíněná biblická místa ukazuje ne jako na předpovědi, ale jako na výstrahy; ne jako něco, co se nám nutně a nevyhnutelně stane, ale jako na něco, čeho se máme se vší existenciální naléhavostí bát, a tedy se toho hrozit a proto vyvarovat. Hm, tenhle pohled se mi líbí a odpovídal by i mé představě o Bohu, který nakonec všechno odpouští. Ale nevím, jestli to není jen přání, které je otcem této útěšné myšlenky. No, jestli má pravdu mistr Balthasar anebo jeho názoroví odpůrci, to se dozvíme ... v pravý čas. Nutná nejistota, kterou máme ve vztahu k uspořádání posmrtného života, neznamená, že by Síla křesťanské naděje nebylo zajímavé čtení. A oslovující. Při procházení historicko-systematického pojetí tématu se mi často vracela myšlenka, že bychom se ani tak neměli zabývat vytvářením seznamů lidí, kteří s námi v nebi budou a kteří nejspíš asi fakt ne, ale vrhnout naše veškeré vnitřní síly na to, abychom od sebe peklo zavrhli my sami (nebo lépe formulováno: dovolit veškerým silám Ducha svatého, aby v nás pracoval na zavržení pekla – ve smyslu Augustinova naléhavého „Nechceš být skrze něho zachráněn? Budeš tedy skrze sebe sama souzen.“). Abychom v pekle nebyli první a úplně sami. A když už se tady mořím s tak složitým tématem, jako je katolické eschatologie (a pokouším se nějak slovy uchopit to, co je slovy neuchopitelné), tak si ještě neodpustím sem přidat svůj oblíbený výrok sv. Jana od Kříže, který se sice v knize nevyskytuje, ale který podle mě v sobě sílu křesťanské naděje nese: „Až nastane večer života, budeme souzeni podle toho, jak jsme milovali.““... celý text
— mirektrubak

Kordula anebo vážný případ Kordula anebo vážný případ

„Že bych rozuměla všemu, to nemohu říct :o) Teologické polemiky 20. století jdou převážně mimo mne, za veškeré informace vděčím jen panu (tehdy) kardinálu Ratzingerovi, jehož knihy jsem během vysokoškolského studia čítala. Takže v Kordule sice poznávám příslušná jména a sem tam tuším podstatu některých problémů, ale tím končím. Kupodivu mi to nevadilo. Ústřední otázku totiž chápu, chápu ji nejen teoreticky, ale na zcela na osobní úrovni. Pro mě mnoho znamená a jsem ráda, že existují lidé, kteří si ji také kladou a přemýšlejí nad ní. Nakolik jsem rozuměla, bylo pro mě toto přemýšlení moc užitečné.“... celý text
— Hanka_Bohmova

Cesty k ujasnění Cesty k ujasnění

„Cist Urse von Balthasara je ponekud fuska, ale tato kniha mi opet ukazala, ze to stoji za to. Prijde mi, ze tam urcite tak pulce veci nerozumim, neumim to uchopit, je to pro me tak nejak v mlze - a pak vysvitne slunko a objevi se prekvapivy zasah, fascinujici myslenka, trefna veta, ktera jde az na dren - a to vyvazi vsechen ten predchozi zmatek. Takze mi to prislo vlastne uplne uchvatne!“... celý text
— ne.ver

Přejít na knížky autora