Alexander Sutherland Neill

skotská, 1883 - 1973

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Nové komentáře u autorových knih

Summerhill Summerhill

„Zpracování knihy bylo velmi dobré, ale s Neilovými myšlenkami rozhodně nesouzním. Nepopírám, že některé prvky fungovat mohou (a také v praxi fungují), ale nad dalšími jen vrtím hlavou. Můj pocit je takový...jakoby by škola byla jednou velkou Petriho miskou na zkoumání dětí a vztahů.“... celý text
— Emik87

Summerhill Summerhill

„Ufff... hutné čtení. První část se věnuje škole jako takové. Některé části se mi libily vic, nektere méně. A ta druha část je autobiografie Neilla. Pasáže samy o sobě mnohdy neměly hlavu a patu a autor psal, co ho zrovna v tu chvili k tématu napadalo. Musím uznat, ze Neill byl fakt zajimavy člověk. A hlavně otevřený, ale zřejmě i tim, ze měl možná vsechno v sobe zpracované (sexualni hratky se setrou atd.). To, jak pristupoval k dětem a celkově k vedení skoly mě někdy až šokovalo (cigareta pro 14 kluka, vsichni se koupali nazi v rybníce,...), ale je to svoboda, co si budem... on asi taky nebyl uplne moralista. Rozhodně ale kniha k zamyšlení...“... celý text
— Potolu

Summerhill Summerhill

„K Summerhilu jsem se dostala díky zmínce v knize Bdělost. První polovina popisuje fungování školy (samosprávu a školní schůze, hry, práci, stravu, přístup k sexu, k náboženství, hraní divadla, učitele atd.), druhá část je autobiografie. Obojí mi přišlo hodně zajímavé a čtivé, navíc autor měl smysl pro humor, takže kniha je občas fakt vtipná. Summerhill byl založen cca 1920 a knihu autor napsal kolem roku 1970 ve svých skoro 90 letech. Po tolika letech vedení školy se snaží zmínit úspěchy i neúspěchy a fungování školy co nejobjektivněji popsat. Základní myšlenka celé školy je v tom, že emoce dítěte jsou důležitější než jeho intelektuální pokroky. Dával větší váhu životu, svobodně prožitým emocím a štěstí než výuce a vzdělávání. Proto také např. byla v Summerhillu docházka do vyučování dobrovolná. Nejsmutnější mi přijde, že se toho vlastně od doby, kdy knihu napsal, ve školství nic až tak převratného nezměnilo. Pořád musí žáci poslušně sedět a poslouchat výklad, který je obvykle vlastně nezajímá, raději by běhali, něco vyráběli nebo se učili něco jiného. Výborné mi přijde, že tu knihu napsal po tolika letech zkušeností, takže nemluví jako teoretik, ale z praxe. Knihu určitě doporučuji. Silně narušuje naše přesvědčení, konvence a představy. Prostě skvělá kniha. "Upusťte od všech konvenčních domněnek ohledně čistoty, nepořádku, vyvádění, nadávání, sexuální zvědavosti a neúmyslného ničení hraček (zdravé dítě by naopak mělo v průběhu dospívání zničit značné množství hraček zcela úmyslně). " "Nenapadám zde studium, ale učení by mělo přijít až po hře."“... celý text
— Petrush

Summerhill Summerhill

„Upřímná kniha, kterou jsem četla i jako autoportrét člověka věřícího ve svobodu. Důležité myšlenky, ze kterých praxe jeho "internátní" školy vychází, jsou jednoduše a jasně formulované (najdete je např. v oddělení citátů u autora tady v databázi) a díky tomu myšlenkový systém a praxe působí přehledně, čistě a autenticky. Na jedné straně naprostá dobrovolnost ve vzdělávání, kdy se dítě učí jen tehdy, když má samo chuť a zájem. A na druhé kázeňská samospráva, v níž si děti navrhují a schvalují pravidla a následně sankce (tresty) za jejich nedodržování. Společně tak řešili problémy komunity včetně šikany a otázek bezpečnosti menších dětí (šokujícím způsobem na mě působila zmínka o tom, že se jeden bystrý chlapec v Summerhillu při koupání utopil). Autor nezastírá temná místa, ale celkově se přiklání k tomu, že ze Summerhillu odcházejí lidé s rovnou páteří, vyléčení ze strachu z autorit a schopní najít si místo ve světě podle vlastních potřeb a zájmů. Zřejmě je to opravdu tak.“... celý text
— Bonda

Summerhill Summerhill

„Tato kniha mi ještě víc otevřela oči, že to co děti potřebují není sedět v lavici a učit se nesmyslné vědomosti, které v dospělosti každý zapomene. Kdo z nás ještě umí planety sluneční soustavy? A pokud ano, k čemu nám to je? Jsem pevně přesvědčený, že naprosto k ničemu. Co taková škola s lavicemi děti učí je mlčet, sedět na zadku a poslouchat, neprojevovat se, můj názor není důležitý, důležité je co říká autorita atd. Summerhill je vzorem, i když si nemyslím že mainstreamovou cestou a ani si nemyslím, že by to tak mělo nebo mohlo být. Nicméně je skvělým vzorem k přemýšlení, k tomu abychom dali dětem více svobody. Autor ale zdůrazňuje, že lidé si pletou svobodu s volnou rukou bez pravidel. Nic takového nepropaguje, říká že pravidla jsou nutná. Nicméně děti mají mít svůj svobodný prostor, kde se mohou pohybovat bezpečně. Autor zdůrazňuje, že děti v Summerhillu se obrovsky učí umění žít především tím, že je to demokratická škola. Jednou týdně mají schůzi a tam se probírají pravidla a každý může přednést stížnost. Pokud tedy někdo udělá něco ošklivého, na schůzi to může poškozený přednést a všichni se to dozví a řeknou svůj názor, případně se odhlasuje trest! Děti překvapivě nejsou v trestání kruté, naopak velice spravedlivé a provinilci tresty přijímají zcela ochotně, uznávají svou vinu. To děti učí daleko víc, než učitelka která řekne "nemaluj tady na ulici, to se nesmí!" Dítě pak vůbec neví proč nemá malovat, je to vnější okolnost, nechápe následky svých činů, jen že existují autority, které vyžadují věci, které nedávají smysl. Zajímavé je také zjištění, že když dáte svobodu dítěti, které žilo ve světě přísných pravidel, muselo děkovat, zdravit atd., tak první co udělá je, že se přestane mýt, chová se ke všem hrubě atd. Až po čase přijde na to, že mu to k ničemu není a začne si samo nacházet důvody, proč se chovat k lidem hezky. Pak má ale vnitřní motivaci, dělá to protože chce a nikoliv protože mu to někdo řekl. V tom je obrovský rozdíl. Člověk který jedná na základě vlastního rozhodnutí, vlastní motivace, má v souladu své chování a své vnitřní pocity. Takový člověk je v životě daleko šťastnější, než někdo kdo hraje hru pro okolí, protože "to se musí". A o to Neillovi jde: aby z dětí vyrostli šťastní lidé. Jak sám říká, uvidí raději když z dítěte vyroste šťastný průvodčí, než neurotický profesor. A takovou otázku bychom si měli dát všichni: Chceme aby z našich dětí vyrostli šťastní lidé a nebo nám jde o to, aby měli co nejvyšší společenský status a vydělali co nejvíc peněz? Žijí pak děti opravdu svůj život a nebo plní objednávku rodičů?“... celý text
— palladium

Přejít na knížky autora