Adam Foulds
anglická, 1974
Nové komentáře u autorových knih
Vířící bludiště
„Skladba příběhu není nikterak složitá. Obtížná je orientace mezi postavami, které nejsou moc dobře prokreslené a sympatizující s dějem. Zarážející je nekonkrétnost, s jakou přistupuje Adam Foulds k tak poutavému prostředí léčebny pro duševně choré. Zosobňuje více méně podstatné záležitosti a staví je na úroveň stěžejnosti románu.
Směle tvrdím, že vyjmout některé pasáže a přetvořit je v povídku, by stálo za velmi rozumné.
Ze svého hlediska jsem nenašel v románu příliš lyričnosti a již vůbec ne básnickost, která je avizována.
Příběhy z 19. století mi přijdou velmi zajímavé, spatřuji v nich vždy naději, protože se tvořilo cosi výjimečného pro pozdější civilizační epochu lidstva ve 20. století.
Tento nepříliš rozsáhlý román, z velké části s velmi nezajímavými dialogy a skutečně nesympatickými postavami, je historicky neatraktivní a jazykově málo poetický. Nicméně několik málo podařených dějových partií, nevyváží celkovou nejistotu sdělovaného a autorovu kolísavost ve vyjádřeních.“... celý text
— ZÓNA
Vířící bludiště
„Pomalý příběh, kde se, alespoň zpočátku, zdánlivě nic moc neděje. Běh roku, každodennost ústavu pro duševně nemocné, vše zasazeno do koloběhu přírody. Zvláštností tohoto románu je, že má hned několik hlavních hrdinů. Není to jen básník John Clare, ač je pravdou, že jemu je v knize přece jen věnováno o malinko víc prostoru, než ostatním hlavním postavám a on je i tím, kdo čtenáře dovede provede závěrečnými stránkami. Ale i dr. Mathew Allen, básník Alfred Tennyson, Allenova dcera Hana a pacientka Marie jsou postavy natolik významné, že autor dává čtenáři nahlédnout do jejich vnitřního světa. A pak jsou zde další pacienti, členové rodiny dr. Allena, personál léčebny, lidé žijící v okolí, zkrátka spousta postav, které autor nechává na stránkách knihy promlouvat, pracovat a dokreslovat konání hlavních postav, aniž bychom však měli možnost nahlédnout jim přímo "do hlavy".
Další zvláštností je, že autor jen velmi pozvolna odkrývá charakter jednotlivých postav, takže mně osobně některé postavy (dr. Allen, Alfred Tennyson) na začátku oslnily, načež se mi později naprosto zprotivěly, případně jsem je musela politovat. A naopak, postavy, které mi zpočátku lezly na nervy, případně mi připadaly neslané, nemastné (Hana, Marie, Dora), se později projevily v úplně novém světle. A John alias Jan (mimochodem, nepochopila jsem, proč křestní jména některých postav překladatel přeložil do češtiny, většiny však nikoli) mě střídavě dojímal a střídavě štval, ke konci mi ho ale bylo už jen líto...
A do třetice, velmi naturalistické a syrové popisy (některé léčebné metody, zpracování uloveného jelena, děje probíhající v myslích některých pacientů atd.), působící někdy až odpudivě, se mísí s líčením čehosi, co by se dalo nazvat "viktoriánskou nudou" (dobová atmosféra s jejími čaji, večírky, společenskými konverzacemi a modlitbami). Kniha je zkrátka plná kontrastů.
Závěr byl pro mě dost překvapivý – zejména to, jak dopadl dr. Allen, působící zpočátku seriózním dojmem. To, co vybublalo na povrch ohledně léčebny, na kterou měl její šéf méně a méně času, se ovšem dalo čekat.
P.S. Pro mě osobně byly velmi zajímavé zmínky o tzv. občinách – pozemcích, které zahrnovaly společné pastviny, lesy a další části krajiny, které mohli využívat i ti nejchudší. To se ovšem právě v době, do které je zasazen děj románu, tedy ke konci první poloviny 19. století, začalo měnit, půdu pro sebe zabíraly např. společnosti budující železnice, průmyslníci a velkostatkáři. Jak poznamenává ve svých knihách Gary Snyder, existence či neexistence občin poznamenala i vztah člověka k okolní přírodě.“... celý text
— BabaJaga11
Vířící bludiště
„No já nevím ? Přišlo mi to jako taková natáhlá a přesto nedotažená novela,která začala z ničeho. Špatně se mi orientovalo i v postavách. Pro mě velké zklamání.“... celý text
— jiri77
Vířící bludiště
„„Byl to kluk z vesnice a věděl své. Myslel, že kraj světa je jen den cesty odtud, tam, kde se obloha, jež rodí mraky, na obzoru dotýká země. Myslel, že až tam dojde, najde hlubokou jámu, do které se zadívá a spatří všechna tajemství světa.“
Náhodně nalezený skvost. Foulds dechberoucně vmíchává básnický jazyk do prózy, která tím ale neztrácí na čtivosti nebo na ději. Propojuje historická fakta s vlastní fantazií a rozmazává hranice mezi duševní střízlivostí a šílenstvím. Líbí se mi pojetí kapitol jako ročních dob, ve kterých skvěle pracuje s popisem přírody. Autor vystihuje některé znaky tehdejší raně viktoriánské Anglie, například na začínajícím velkém přesunu anglické literatury od poezie k románu; a to především na odmítaném vesnickém, pozdně-romantickém básníkovi Johnu Clareovi, té doby chovancem ústavu, kde se celý příběh odehrává; nebo na viktoriánském poetovi Alfredu Tennysonovi, který sem dovezl svého bratra a sám ještě sklízí ostré hodnocení kritiků, protože jeho doba slávy má teprve přijít. Nejvíc mě na tom baví – možná je to jen tím, že obvykle nečtu historické romány současných autorů – ten způsob psaní, ze kterého jsem měla pocit, že čtu prózu, která snad nemohla vzniknout příliš dlouho po tom, co se vše událo, že čtu autora maximálně raného 20. století a vůbec ne prózu poprvé publikovanou až v roce 2009.
„Jak sám víte, vkus publika se přesunul k praktickým příručkám a k románům. Ale poezie přežije. Civilizace se bez poezie nikdy neobešla. Nebude přinášet zisky, ale přežije.““... celý text
— zanetkov77
Vířící bludiště
„Přemalovat do obrazů, nejlépe různobarevnou tuší s převahou zelené a černé... Má to děj, dokonce historicky podložený - ale fakta znát netřeba (byť pomohou v orientaci, která je komplikovanější, když člověk zapojí jen rozum) a ztotožnit se s básníkem, který končí a zároveň rozpouští svou identitu v několika postavách, je nakonec tak snadné...“... celý text
— petrarka72
