Architekt temna
Marko Hautala
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/490619/bmid_architekt-temna-8Up-490619.png
4
65
24
Mladík Joni se nastěhuje do činžovního domu. Beton, okna, temná schodiště a tlumené pohledy unylých dveří. Přesto, že vyrůstal v prosperující rodině a hodlá nyní žít sám, byt mu zařídil otec. Joni se těžko přizpůsobuje novému rytmu každodenního života, hned po nastěhování zjistí, že předchozí majitel bytu zabil ve sklepě domu svoji dceru. Za nocí slyší Joni z tajuplného schodiště podivné hlasy. Kdo se po domě potuluje? Setkání se sousedy jeho obavy rozhodně nezaplaší. Marko Hautala potvrzuje, že skutečný horor žije blíž, než si myslíte.... celý text
Literatura světová Horory
Vydáno: 2022 , Golden DogOriginální název:
Pimeän arkkitehti , 2020
více info...
Přidat komentář
Příběhem nás provází Joni, zdánlivě zhýčkaný a neschopný syn, který se i ve svém věku nechá vydržovat papínkem. Jenomže Joni má problém. Joniho od dětství sužuje nejen nezvladatelné denní snění, ale i krutovláda jeho otce. A ten se na svého syna mimo jiné dívá jako na zmetek, který nemůže vrátit ani reklamovat. Na chybu, co má místo duše hovno. Není se čemu divit, že Joni je takový, jaký je. A přesto se stále snaží, i když by to mohl dávno zabalit.
Architekt temna je skvělý atmosférický horor, při jehož čtení mě častokrát příjemně mrazilo. Děj se odehrává v ošklivém prostředí zatuchlého panelového domu, který kromě podezřelých sousedů à la Roman Castevet obývá i něco jiného. Miluju horory s nadpřirozenými prvky a tohle bylo do určité chvíle i solidní duchařinou, než se děj přehoupl ještě o level výš.
Jediné co mě teď napadá je „what?“. Tahle kniha mi do mého vkusu prostě nesedla. A to i v okamžiku, kdy jsem našla několik bodů, které mou pozornost přitahovali. Jako celek mě to neoslovilo.
Příběh plyne, stránky ubíhají před očima. Ale velmi brzy jsem začala hledat pointu příběhu, kterou jsem dlouho nemohla najít. Na závěrem se dočkáme velmi šokujícího a detailního odhalení, ale do té doby jsem cítila pouze extrémní zmatení. Možná jsem to jen přehlédla, ale chybělo mi zde postupné poodhalování oné záhady.
Většina příběhu se odehrává ve starém domě plném zvláštních obyvatel. Pořád se ptám, zda byli tak dokonale zahaleni temnem nebo jestli všichni na něčem ujížděli? To doteď netuším. V celém příběhu není ani jediná postava, která by se svým chováním a vlastnostmi odlišovala od zbytku skupiny. Z pohledu charakterů je příběh velmi monotóní. Ač není nic špatného na tom být jiný nebo zvláštní, tohle mi přišlo jako domov pro mentálně postižené nebo pro lidi na odvykačce, což cílem knihy evidentně nebylo. Všichni stejní. Všichni.
Dům sám o sobě je strašidelný a na celém příběhu mě zaujal nejvíce. Bavila mě každá zmínka o jeho vnějším architektonickém vzhledu, ale také zmínky, které se zaměřili na podivnosti uvnitř. Dům je tak jednoduchý, až je skutečně děsivý. Žije, dýchá a touží po něčem víc. Sálala z toho neskutečná atmosféra, která se opravdu velmi těžko popisuje.
Fanoušky podivností by tato kniha mohla jistě nadchnout. Do mého vkusu se netrefila, ale jinak má opravdu pěkná hodnocení.
Hodnocení: 2,5/5
Já horory moc nevyhledávám, musí být reálné, duchařiny mě nebaví. Tahle knížka vcelku splnila mé očekávání, i když mi hlavní postava byla dost protivná - lenivý mladík s narušenou psychikou je asi málokomu sympatický. Ale popisy domu a jeho zvuků, tajemnost, tíseň, strach, to je vyjádřeno výborně.
Bába Motyka a Šeptající dívka, dvě městské legendy, mají sice nízké hodnocení, mě však pohltily více než vysoce hodnocený Architekt temna. Proč? Nejsem si tak úplně jistá. Možná tam necítím tu správnou ucelenost - takový ten pocit, když na konci knihy do sebe zapadnou všechna kolečka, a ačkoliv nemáme všechny odpovědi, víme, že jsme dostali plný příběh. Ten mi tu chybí.
U postavy Joniho si ani po přečtení nejsem jistá, zda šlo o člověka, kterému diagnóza brání v běžném životě, nebo zda šlo prostě jen o notorického flákače, který ani na prahu třicítky neví co se sebou a nechá se podporovat otcem. Matilda - u té holky jsem taktéž nepochopila co vlastně chce od světa. Ahmed, bába s čoklem, která měla jen štěk a to bylo škoda, dědek s tajemstvím, Matka a její těžko zvladatelný syn, opravář v důchodu.
Starý dům měl skvělou atmosféru, ale přišla mi nevyužitá. Dům známe jen z pohledu Joniho - a to je škoda. Pohledy výše vyjmenovaných obyvatel, popřípadě i předchozího majitele bytu, by navodily větší temno. Jen dokreslení všech úhlů a temných koutů jejich životů i domu.
Vůbec jsem nepochopila co dům vlastně těm lidem dával, že v něm zůstávali. To, že konali jak konali chápu, ale nějak jsem si nepostřehla, zda dokázali odejít či ne.
Konec nebyl překvapení, a nějak mi nebylo líto Matildy. Postavy, které by si zasloužily pozornost byly z mého pohledu matka a Leevi.
Možná jsem měla od knihy příliš velká očekávání, ale bohužel mě neoslnila tak, jak se podle nadšených recenzí zdálo. Ano, některé pasáže odehrávající se uvnitř zdánlivě obyčejně působícího činžáku byly velmi působivé a až klaustrofobicky nepříjemné. Konec byl překvapivý a rozsekal mě na maděru, jenže, jenže, jenže:
První třetina mi přišla nezáživná a měla jsem problém se začíst, možná byla chyba v tom, že se mi nepodařilo vcítit se do hlavního hrdiny. Ačkoliv byla Joniho postava vykreslena plasticky a byla velmi dobře psychologicky propracovaná, nepodařilo se mi s ní čtenářsky navázat kontakt. A v tom byla zřejmě ta potíž. nedokázala jsem soucítit ani s křehkou matyldou. jako by všechny strachy o živé lidi udusil koncept zla žijícího v neosobních prostorech společného domu. Knihu jsem musela na chvíli odložit a počkat, až se ve mně příběh usadí.
Nakonec jsem byla ráda, že jsem horor dočetla, protože závěr byl skvělý, ale bohužel se u mě nekonal ani během čtení, ani po dočtení, žádný mrazivý či znepokojivý pocit, který mám u tohoto typu literatury tak ráda.
Možná, kdybych Architekta temna četla ve svém bývalém pokoji v panelovém domě, v němž jsem vyrostla, byl by můj čtenářský zážitek mnohem lepší.
Nicméně popisy a jazyková stránka textu byly skvěle vystižené.
Tak jestli jsem se měl u této knihy bát, tak se nechte vysmát. Trapnost. Bu, bu, bu. Kdybych to četl za úplňku na hřbitově, tak atmosféra náhrobních kamenů je o hodně strašidelnější.
Pokud prosím máte někdo tip na opravdu, ale opravdu dobrou hororovou knížku, tak mi prosím napište tip. Děkuji
Knihu jsem si obstaral na havlíčkobrodském knižním veletrhu na doporučení prodejce z vydavatelství. Musím uznat, že doporučení bylo na místě. Kniha je opravdu dobrá, atmosféra je hutná a tento typ hororu, který je vystaven jen na tísnivém prostředí a vjemech, se mi líbí. Čte se rychle a dobře a stále nutí k pokračování. Ovšem, jak zmiňují někteří komentující pode mnou, tak mám pocit, že by to šlo ještě trochu dotáhnout k dokonalosti, prostě jakoby tomu něco málo chybělo.
Kniha mě zaujala hlavně kvůli prostředí, ve kterém se odehrává - paneláku. Vzpomněla jsem si na dětství, jak jsem se bála chodit po tmavém schodišti a do sklepů jsem zamířila jen, když to bylo opravdu nutné. Věděla jsem, že by to mohlo zahrát na tyto dávné struny strachu...
A povedlo se. Ačkoliv mi první půlka knihy připadala trochu zdlouhavá, já bych ocenila více náznaků a znepokojivých skutečností, přesto kniha splnila moje očekávání. Marko Hautala je opravdu mistr vykreslení atmosféry. Každý, kdo bydlel nebo bydlí v paneláku, si při četbě stísněné pocity snadno vybaví.
Druhá půlka knihy pak nabrala rychlejší spád, postavy odkrývaly svoji úlohu v příběhu a nevysvětlitelné drobné události začaly zapadávat do vzorce. Přesto mě konec překvapil a dokonale mi sedl.
Nejsem odborník na horory, ale tento se mi líbil. Trochu mě mátlo Joniho snění, proto nedávám plný počet, ale jsem rozhodně spokojená. Doporučuji pro milovníky hrůzostrašných příběhů budovaných na atmosféře bez hektolitrů krve.
Skvělý! Po dlouhé době horor, který čtenáře překvapí svojí neotřelostí - žádné duchařiny, strašidelné staré doby a démoni, ale finský panelák postavený v roce 1971 a Joni, který od malička trpí halucinogenními stavy, na několik let odjel do světa a vrací se zpět do bytu, který mu v onom paneláku koupil otec, aby mohl úspěšně dokončit studia. Obyvatelé domu jsou ale všichni svým způsobem zvláštní a když Joni zjistí, že v jeho bytě docházelo k mnoha hrůzám a postupně nachází podivné předměty pod linem a za kachličkama v koupelně, je mu jasné, že tenhle dům má svoje tajemství. Co když to ale není tajemství domu jako takového, ale architekta, který ho navrhl?
Nemám co vytknout, tahle knížka mě tak trošku vytáhla z hororové krize, kdy už mi všechno přišlo na jedno brdo a zhltla jsem ji za 2 dny. Tak jako jsou zárukou kvality horory z Carcosy, tak Golden dog je na tom velmi, velmi podobně, což mě těší, protože venku je konečně pozdim a hororové čtivo přichází na řadu :)
Moje hodnocení: 9/10
Z této knihy jsem trochu rozpačitá. Na jednu stranu je tu tísnivá atmosféra neotřelého prostředí, děj, který dává smysl, kniha ke konci opravdu překvapivě graduje, ale...
Nějak jsem se nedokázala sžít ani s jednou postavou. I když byla kniha napsaná celkem jednoduše, měla jsem občas problémy udržet pozornost a začíst se. Byly zde skvělé pasáže, průměrné pasáže i slabé pasáže. Ty skvělé mi přišly tak od 2/3 knihy, kdy děj opravdu začal nabírat na obrátkách a dozvídali jsme se více o té mysteriózní stránce věci. Ty první dvě třetiny mi občas přišly zdlouhavé a bez náboje.
Co se týká konce, taky mě úplně neuspokojil. Zhruba v těch dvou třetinách se dozvíme příběh toho "cosi", co nedá finskému sousedství spát - to pro mě byla absolutně nejzajímavější část. Kdyby tato část byla trochu delší a dozvěděli jsme se o něco více informací, za mě by to rozhodně nebylo na škodu. Závěr je velice rychlý a je pravdou, že některé otázky zůstanou bez odpovědi a člověk přemýšlí nad prázdnými místy v příběhu, jak je by je vyplnil... Ale nejsou to takové ty mrazivé otázky a obavy po dočtení skvělého hororu o čemsi neznámém a nevyzpytatelném, spíš jsou to otázky spojené s pochybami typu "Jako by mi tu něco chybělo."
Není to vůbec špatná kniha, má velmi zajímavý námět, jen mi ten námět přijde trochu nedotažený.
Finský feeling, atmosféra, hrdinové, prostředí, příběh, napětí... této knize nechybí naprosto nic.
Z recenzí jsem byla až moc natěšená, takže zákonitě výsledný dojem je trochu rozpačitý. Atmosféra je dobrá, panelák a jeho zvuky, neznámé děsící "cosi" ukryté ve tmě, to je super. Ale obecně mi třeba v knížkách vadí popisování snů, představ ap., což tady bylo. Ale s mírou. A pak mě úplně neuspokojil konec, jako tak často. Je to navíc ten typ příběhu, u kterého čím víc o něm po dočtení přemýšlíte, tím víc vám vyvstává otázek a nejasností a nelogičností. Takové to množící se "proč?". Ale když se moc nepřemýšlí, tak dobrý. A po dlouhé době knížka, kterou jsem dala za dva dny, četlo se to samo. A co oceňuji naprosto neochvějně: je to horor, který není založen na krvi a nechutnostech.
Důkaz, že dobrý, temný a především atmosférický horor se dá napsat bez jakýchkoliv oplzlostí, popřípadě nechutností.
Krásně děsivé čtivo – to mě napadlo hned v moment, co jsem knihu odložil z ruky. Dlouho jsem nečetl něco tak zajímavého. Děj vlastně začíná jako úplně běžný nástup studenta do nového bytu. Celé se to odehrává v prostředí paneláku, což i to je nám – Čechům – důvěrně známo. Pak se ale začnou dít divy, divy nevídané, neslýchané. Tajemno bude ukryto, jak by řekl docent Mulder, někde tam venku…a je jen na čtenářovi, jak se tím nechá pohltit.
Marko Hautala je skvělý vypravěč. Vložil do běžné životní etapy jednoho mladého finského studenta trošku mystiky severoafrických kmenů minulosti, k tomu přidal pořádný ždibíček architektonické magie a celé to zabalil do nejistého emotivního kolotoče, který je Finům jednoznačně vlastní. Pokud jste ve Finsku nějaký čas žili, tak se v tom hned najdete. Ta lidská nejistota zdali jednat nebo mlčet, která je Finům vlastní, zde nemůže být hmatatelnější. Zároveň ale děj neztrácí logiku, naopak.
Za mě osobně dosud nejlepší přeložený román z nakladatelství Golden Dog. Jiný, ale přesto přísně splňující podmínky hororu. Podmanivý, atmosferický, až do klaustrofobie, ale přitom nutící číst dál, snažící se čtenářovi vštěpit něco dosud nepoznaného, jedinečného.
„Temnota už nebyla pouhou temnotou.“ Keď som pred rokmi čítal slabú Bábu Motyku, vravel som si, že po ďalšom horore fínskeho autora Marka Hautalu netúžim. To by som ale spravil veľkú chybu! Jeho nasledujúci Architekt temna je totiž skvelý moderný architektonický horor zo súčasnosti. Atmosféra vydrží po celých 312 strán. Atmosféra zmaru, dezilúzie, miernej (až veľmi veľkej) depresie. Atmosféra „strateného“ činžiaku, kde v noci po stropoch behajú svetlá okoloidúcich áut, vo vodovodnom potrubí neustále niečo šramotí, po schodisku sa rozlieha dupot nôh, dvere na chodbe sú zvedavo poodchýlené a z bytu nad vami neustále znie nahlas pustený televízor, hoci ste si mysleli, že tam nikto nebýva. Mohlo by sa zdať, že Marko toto jednoduché a pritom perfektne opísané prostredie využije (zneužije) k napísaniu tuctovej duchariny, ale tak jednoduché to našťastie nebude. Príbeh plynie v nepredvídateľných koľajach a vy fakt netušíte, kam vlastne smeruje. Pripomenulo mi to tvorbu Clivea Barkera, ale bez explicitného násilia a sexu. A na konci to pre zmenu chvíľu pripomína Kingovu Geraldovu hru, ale nechcem spoilerovať. Vymaznaná obálka. Keďže horory čítam a pozerám od útleho detstva, len tak niečo ma nevystraší. Vlastne ma nevystraší skoro nič. Markovi sa to ale vcelku podarilo; prišiel s „niečím“, čo je zlé, temné, zlovestné, mrazivé a v rámci možností realistické. Povinná kúpa pre hororového fanúšika. Presne takto mal vyzerať poľský Domofón. A nevyzeral.
(SPOILER) Poznávání okolí patří k novému bytu a novým vztahům. Joni, který se potýká s MD, je zvláštní a vnímavý. Je až k neuvěření, že centrum všeho dění má tvořit činžovní dům, přestože začátek příběhu se bezesporu tímto směrem ubírá a naznačuje, že hlavní děj se bude odehrávat právě v tomto domě. Zdá se však, že to, co si žije svým životem, je byt Joniho se vší provázaností s domem. Ví, že v bytě byla zavražděna malá holčička, ale žádné příběhy zdejších obyvatel domu se k tomu neupínají. Nic, co by odvedlo pozornost, nic, co by bylo s vraždou spojeno, nic, co by bylo dýchavičné a rozmetávalo kousky této skutečnosti směrem k příběhu, který by se tím stal ponurejším. Žádná rozhodující role nastíněná vraždou nebyla obsazena, nic se nekonalo, proto začátek, kde byla vražda zmíněna, není přílivem očekávatelného. S domem souvisí zvuky. Ach ano, ty zvuky ve všech trubkách, v chladicí jednotce, zvuky dveří, oken, pod podlahou, ve sklepě. A hudba. Každý starý zvuk je spouštěčem toho nového. Hučení, střípání, vrzání, bouchání, snad škrábání, dunění pod rychlými kroky, plížení. A podivní sousedé. Každý je nějak zvláštní a do atmosféry domu zapadá. Nakonec se vražda přece jen stává hlavní konstrukcí příběhu jako když poslední chybějící dílek, který zapadne do mozaiky, dává celistvý obraz. Každá kapitola je tajemná a jakoby nedovysvětlená, ale nakonec se vše dostává do souladu s nadcházející kapitolou. Fotografie, sebevražda, záhadné světélkování, symboly, kroky, dech, sny a halucinace, ve kterých se předměty posouvají, odpadávají, snad ožívají. Možná je něco za nimi, možná je něco v nich. Kdo je Aaron Kelli a co má společného s činžovním domem? A co je to vůbec za příběh? Za autorovu vynalézavost, nevyzpytatelnost děje a udržování tajemna dávám 5*.
Horrory si užívám všeobecně, ale v knize potřebuju jednu ze dvou věcí. Buď zajímavé postavy a jejich nekonečné utrpení, nebo dechberoucí atmosféru. Architekt temna má to druhé. Paneláky ve mně vždycky vzbuzovaly stísněné pocity a tahle kniha je přivolala zpátky i na zahradě rodinného domku. Každý detail, každé smítko prachu a zlý pohled souseda se vám vetře pod kůži. V tom domě něco není v pořádku.
I když na konci je to typický horror jako každý jiný, celou dobu čtení jsem si užívala a vracela se do šerých sklepů, kde v každé kóji čekáte mrtvolu. Anebo něco horšího. Temnějšího.
Hned na začátku musím říct, že mě k přečtení téhle knihy přesvědčili tři věci. Zajímavá anotace, vysoké hodnocení zde na databází, ale hlavně komentář čtenáře Rassmussen, který zmínil lovecrafta.
No a když jsem začal knihu číst, tak si mě získala takřka hned. Skvěle vystavěná atmosféra starého domu, hlavní postava, se kterou jsem se hned sžil. Třeba při čtení prvních stránek, kdy realitní makléřka provází Joniho domem, úplně jsem měl pocit jako kdybych tam byl a prohlížel si dům také.
Postupné odhalování střípků záhady je dobře dávkováno, a člověk se u čtení opravdu, ale opravdu nenudí a kniha mu nedá vydechnout. Největší highlight přišel v kapitole, kdy Joni poslouchá magnetofonovou pásku. To jsem opravdu četl s otevřenou pusou.
No a samotný závěr byla fakt lahůdka. Úplně jsem viděl jak si Joni svého otce vychutnává.
Takovýto typ hororu mám rád, žádní duchové či zombie nebo jiné laciné monstra, ale jakési pradávné, těžko pochopitelné a popsatelné zlo. Proto si mě také Lovecraft, či obecně lovecraftovský horor získal.
A přesně to mi tato kniha naservírovala a já CHCI další porci něčeho podobného.
Hodnotím 95%
Krásny príklad, ako sa z nezáživného prostredia paneláku dá dostať zaujímavý príbeh. Autori ho využívajú málo (napadá ma Domofón). Výborne fungujú postavy, každá je zaujímavá. Marko H. nepotrebuje príšery a tvorov z cudzích galaxií, aby dokázal vystrašiť, ani odtrhnuté údy. Veľkým, preveľkým plusom je neskutočná atmosféra, ktorá sa postupne nabaľuje. Stojí za prečítanie. Klobúk dole pred vydavateľom:)
Štítky knihy
finská literatura horory strašidelné domy
Autorovy další knížky
| 2016 |  Bába Motyka |
| 2017 | Šeptající dívka |
| 2022 |  Architekt temna |
| 2023 | Kryšpín Kůstek a prokletí knihovního psa |
Kniha Architekt temna je v
| Právě čtených | 3x |
| Přečtených | 69x |
| Čtenářské výzvě | 2x |
| Doporučených | 3x |
| Knihotéce | 35x |
| Chystám se číst | 56x |
| Chci si koupit | 32x |
| dalších seznamech | 3x |
Musím říct, že neustále opakování jména hl.hrdiny Joniho ve mě probudilo takovou averzí vůči této postavě, že jsem se jí pak nedokazala zbavit. Byť byl dobře popsány, tak mi to lezlo na nervy, že jsem ho začala nenávidět (Ano, on za to nemůže, ale autor, který snad trpí nějakou poruchou, nutící ho neustále a dokola opakovat jméno, byť je postava asi na 10 stránkách jedinou v knize.) Každopádně možná i proto mě nepohltila žádná scéna natolik, abych pocítila mrazení. První třetina knihy je celkem v jedné rovině, melancholická a četla se hůř. Nebala jsem se, a to od hororu vyžadují. Bohužel ani konec tento celkový dojem nezachránil.