Jan Nepomucký – česká legenda

24.12.2023

Perfektní historická literatura faktu. Racionální průvodce životem osoby a poté životem legendy o Janu Nepomuckém. Autor skvěle okomentoval a propojil spoustu materiálů a provází čtenáře dějinami. Je neuvěřitelné, jak masovou oblibu, víru v jeho zázraky, komerční úspěch měl Jan Nepomucký v 18. století. Dodnes inspiruje k přemýšlení a zaujímání postojů. Český národ ztratil se zbořením legendy iluze, kouzla, zázraky, zbyly jen tajuplné sochy postavy s pěti hvězdami a otázkou proč jich je v české zemi tolik? Napadlo mě, že kořeny českého ateismu mohou být u zklamání z Jana Nepomuckého, z falešného kultu, že už radši nechceme věřit ničemu, než něčemu, co se může odhalit jako mystifikace.

25.09.2022

Vít Vlnas má skvělý dar oslovovat svými knihami, články, vyjádřeními v masmédiích atp. nejen odborné ale i laické publikum. Jeho kniha o Janovi Nepomuckém není výjimkou, spíše více než důstojným potvrzením tohoto faktu. První vydání téhle z roku 1993 mimochodem představuje Vlnasovu vůbec první vydanou knihu a asi právě proto je na ní tak znát, že byla psána s velkou láskou a péčí. Jestli můžu knize naopak něco vytknout, tak snad jedině dosti nepochopitelnou absenci poznámkového aparátu... Celkový dojem: 85%

25.05.2021

Kratochvilné čtení pro ženskou od plotny to zrovna není.
Hutné a obšírné čtení, dle mého názoru rodilé katoličky, mající ke svatým spíše protestantský vztah, si autor zachovává objektivitu. Smekám také před úctyhodným výčtem pramenů, ze kterých čerpal. Těch informací bylo tolik, že se sice obávám, že obzory, které jsem si právě rozšířila, se za pár dní smrsknou na původní velikost, ale jsem ráda, že jsem se s touto knihou potkala. Cítím se informovaná, ne ovlivňovaná a tak to má být.

Je vždy otázkou, jestli kácením pomníčků, ať skutečných, nebo fiktivních, nevyléváme s vaničkou i dítě. Ať už byl skutečný Johánek z Nepomuku jen oběť shody okolností, nebo člověk čisté a pevné víry, to, co jeho legenda hlásá, je jistě hodno zamyšlení i vzoru.
Životní styl, patřící k době a příslušnému postavení se dodnes jeví spravedlivý, těm, kteří ho zastupují, je-li v rámci zákona „v pořádku“. Prebendy se braly tehdy i dnes a těm, kteří je berou, to nepřipadá pohoršující. Tak, jako tehdy, i dnes jdou lidé za určitými korýtky v rámci „víry“, která je hlásána, aby se dostali k moci a lepšímu životu. A je snad větší moc, než ovlivňovat duše lidí? Ideje a prostředky se sice různí, ale v jádru je to pořád o tom samém. Mnohé sochy se střídavě staví, oslavují, vzývají a potom zase kácejí. V tom jsme trochu legrační. Vysekáváme své vlastní kořeny, protože se za ně stydíme, nebo chceme být spravedlivější, než ti před námi a pro věci nalézáme nová jména, nebo o nich raději nemluvíme vůbec.
Ale jak už řekl Shakespeare „co růží zvou ač zváno jinak, vonělo by stejně“

04.06.2020

Na sochy sv. Jana se už nikdy nebudu dívat jako na mrtvý vytesaný kamen středověkého katolického svatého. Po přečtení si vždy vzpomenete na spektakulární představení, které se všestranně rozvíjelo již bez Jeníkova přičinění napříč staletími a generacemi žijícími v monarchii Habsburků. Faktuální příběh, který vás svou uměleckou a jazykovou virtuozitou spolu s vědeckým nadhledem pohltí a nadchne. Uvidíte odlesk monumentální a triumfální krásy, kterou mohli spatřit i naši předkové.

01.06.2020

Četl jsem první vydání, ve druhém ročníku studia historie. Fascinovaně jsem do sebe vstřebával jiný, než Jiráskův koncept baroka (ten obrozenecký, temný, antibarokní převažoval na gymnáziu v osmdesátých letech). Barokní slavnosti mě zcela pohltily, rád bych byl při nich a ne jen u těch současných, vyhaslých (dnes pouť pro hodně lidí znamená kolotoče se zmrzlinou a střelnicí). A od té doby opravdu na každém druhém mostě (nejen v Čechách) vidím Janovu sochu.

30.01.2019

Četla jsem v maturitním kvůli referátu o Johánkovi z Pomuku, svém drahém svatém, a byla jsem nadšená. Profesor Vlnas je hluboce a všestranně vzdělaný člověk, píše půvabně i s humorem, nepodceňuje kulturní dějiny ve prospěch politických a hospodářských, a dokonce cituje báseň Jana Zahradníčka jako plnohodnotnou výpověď, třebaže mimovědeckou.
Nejvíc ze všeho se mi líbí, že na konci otevřeně přiznal svoje sympatie k jedné ze stran (totiž k té katolické). Nepřijde mi, že by ohrožovaly jeho objektivitu, naopak to knížce vdýchlo lidský rozměr.

„Vroucně vzýván budiž, svatý Jene!" ⭐⭐⭐⭐⭐

15.07.2018

Paráda. Krásně přehledně popsaná historie druhého života Jana Nepomuckého.

13.07.2018

Ze začátku mi dovolte, abych začal hodnocením knihy. Kniha si zaslouží bezesporu všech pět hvězd, tak jako je má nad hlavou sám Johánek z Pomuka (Nepomuka? Nebo snad bych měl říci Johánek Velflínův?). Autor čtivou formou přibližuje prozatímní vybádané informace o životě Jana Nepomuckého, jeho vzrůstající uctívání v českých zemích, blahořečení, svatořečení a následný růst kultu i jeho nevyhnutelný pozdější pád. Na knize velice oceňuji lidský přístup autora k této citlivé historicko-náboženské postavě, která nadělala vrásky několika historikům a způsobila tolika lží, nepřesností, znesvářila několikrát intelektuální vrstvy a rozdělila je na opozitní tábory argumentující svou neskonalou pravdu. Přesto si však postava Jana Nepomuckého místo v našich dějinách právoplatně zaslouží, neboť se stala již zažitou tradicí, bez které bychom si dnešní českou zem nedovedli představit. Jan Nepomucký přispěl svojí pravdou i nepravdou do nádherného uměleckého univerza českého i moravského baroka. Bez památky na něj by barokní malíři, sochaři a architekti neměli práci, potřebnou inspiraci, zbožnost a nevzniklo by tolik pozoruhodných prací, které obdivuje erudovaný i prostý divák dodnes.

27.03.2018

Jedna z nejlepších historických knih, kterou jsem kdy četla. A to zdaleka ne pro její vědecký přínos. (Ono, když čtete knihu dvacet let po jejím vzniku, už vám těžko může připadat přelomová, protože její poznatky a ostatně i to, zda je nebo není přelomová, vám dávno řekli ve škole.) Jde spíš o to, jak je to napsané. Autor nikdy nesklouzne k bulvárnímu stylu psaní či obecné řeči. Přesto se v každém odstavci najdete větu, která vás pobaví, utkví v hlavě a často si ji musíte zapsat. Jak jsem psala v minulé recenzi knihy od F. Šmahela - i historická věda se má psát tak, aby se to dalo číst. No, ještě s mám co učit :-)