Lidská práva

12.03.2016

Monografie Lidská práva si na poměrně malém prostoru klade za cíl zmapovat historii kodifikovaných lidských práv a identifikovat jejich prameny. Knihu Oskara Krejčího je však nutné číst s vědomím, že ji psal bývalý poradce posledního komunistického předsedy vlády Ladislava Adamce s vazbami na tehdejší komunistickou tajnou službu. Jeho levicové chápání světa pochopitelně silně rezonuje i v tomto textu a na několika místech sklouzává až k politickému pamfletu proti kořistnému, ziskuchtivému a pokryteckému kapitalismu v čele se Spojeným státy. Je to pohled na lidská práva prizmatem socialistického člověka; za socialismu vyrostlého, za socialismu vzdělaného a do socialismu včleněného.

Jedním z hlavních pilířů textu - a zde se socialistický autor nezapře - je zrovnoprávnění dvou hlavních skupin práv, a to práv osobních a občanských s právy sociálními a kulturními. Autor je považuje za naprosto stejně významné a odmítá tezi, že by druhá skupina práv měla být podřazena té primárnější, týkající se individuální svobody jedince/občana. To mu pak kupř. umožňuje stavět naroveň oba někdejší studenoválečné bloky, přičemž jeden z nich z nich měl - podle autora - problémy se svobodou informací (pouze!) a druhý pak s naplňováním sociálních a ekonomických práv. Pozornému čtenáři neunikne zlehčování, zjednodušování a "narovnávání" ve prospěch ruského socialistického bloku; jak mezi řádky, tak občas i přímo. Dočte se kupř. i to, že sice existoval rudý teror, ale že to byla vlastně reakce na teror bílý; že sice v katyňském lese Rusové povraždili několik desítek tisíc polských důstojníků, ale že to byl vlastně akt pomsty za utrpení a vraždy ruských vojáků během "bílé" války ve dvacátých letech dvacátého století. Oko za oko, zub za zub. Snaha o relativizaci zla.

Propagandisticky povědomě působí i v knize představená konstrukce dvou typů člověka: "neměnného člověka-měšťáka s podnikatelským egoistickým pudem" a "stále se zdokonalujícího člověka-soudruha s kolektivistickým přesvědčením, který upřednostňuje společenské potřeby a všelidskou solidaritu".

Přes veškerou více či méně skrytou ideologičnost ovšem nelze než s autorem souhlasit v jedné z nosných myšlenek knihy, a to, že lidská práva nejsou přirozená, daná a přítomná již v samotné existenci člověka jako bytosti, nýbrž výsledkem "lidské ideje", výsledkem procesu sebezdokonalování člověka, "programem a strategií, opírající se o humanistickou filosofii".

V souvislosti s aktuálním evropským diskurzem se nadmíru zajímavými jeví i části textu týkajících se lidských práv a islámu.

"Islám odmítá rozumové základy ideje lidských práv – tato práva si zaslouží úctu proto, že jsou od boha. V Koránu jsou prý spravedlnost a práva posvátně zakořeněny. Podle islámského pojetí lidských práv nekontrolovatelný individualismus hrozí legitimizací polyteismu a návratem do preislámské společnosti. Už Ibn Chaldún (1332-1406) tvrdil, že „kult individualismu“ vytváří bídný, nešťastný, nejistý prázdný život. Ten musí být odmítnut ve jménu povinností vůči Alláhovi a komunitě věřících, nazývané umma. Svoboda je naplňování božího řádu. Umma zajišťuje základní sociální minimum, bydlení, vzdělání a zdravotní péči. Islám odmítá obraz racionálního ekonomického aktéra ne proto, že je v zásadě neracionální, ale proto, že ústřední pro islám je sociální péče a spravedlnost. Duchovní a mravní zdraví umma je nadřazeno právům jedince…

...Tam, kde výkon práv a svobod v ostatních mezinárodních lidskoprávních dokumentech ohraničuje zákon – ať již jde o právo na život, na svobodu slova, obsazování veřejných funkcí – v islámských dokumentech meze stanovuje šaría. Problém není pouze v tom, že některé tresty stanovené v šaríi jsou archaické a z hlediska jiných současných civilizací barbarské. Zákon je lidský čin a jako takový je nedokonalý a změnitelný. Šaría je tvořena náboženským právem odvozovaným z posvátných textů, které nemohou být člověkem měněny…

…Jestliže osvícenství hledalo lidská práva prostřednictvím rozumu, pozitivizmus je vidí v právních normách, islám je nachází ve sdělení boha. Posvátné texty obsahují povinnosti jedince, rodiny a muslimského společenství při vytváření trvalého uspořádání podle božího záměru…

…Od Všeobecné deklarace lidských práv (1948) je patrná tendence přejít od filosofických vizí k pojetí lidských práv jako samozřejmosti. Tomuto pohybu se vzepřely některé mezinárodní úmluvy o lidských právech, jako je Káhirská deklarace lidských práv v islámu (1990) či Arabská charta lidských práv (2004, platnost 2008). Ty ovšem svojí koncepcí darovanosti lidských práv vybočují z celé lidskoprávní tradice počínající v osvícenství a náboženskou exkluzivitou popírají představu o univerzálnosti lidských práv…

…Káhirská deklarace v čl. 19 uvádí, že „všechny osoby jsou si před zákonem rovny bez rozdílu mezi vládcem a ovládanými“, což odpovídá dikci Všeobecné deklarace. V odstavci (D) je ale obsažena konkretizace: „Nesmí být žádný zločin a trest s výjimkou stanovenou v šaríi“. Čl. 24 obdobně konstatuje, že „všechna práva a všechny svobody stanovené touto deklarací se řídí islámským právem šaría“. V tomto pojetí „šaría dominuje nad všemi závaznými normami mezinárodního práva“…"

…Pro řadu muslimských věřících je Všeobecná deklarace lidských práv, řečeno slovy Saida Rajaie-Khorassaniho, íránského zástupce v OSN (1981), „sekulárním chápáním židovsko-křesťanské tradice“.