Dějiny jihoslovanských zemí

17.05.2018

Velmi dobrá kniha, bohužel, spojení národů bývalé Jugoslávie vytváří i pro hodně pozorného a poučeného čtenáře nepřehlednost, takže je asi lepší udělat to, co logicky muselo následovat - vydání samostatných svazků pro jednotlivé národy (dnešní státy). V knize jsou sice maximálně postihovány vývoje vzájemných vztahů, ale dvoustranné i vícestranné vazby je lepší sledovat samostatně vždy z "jedné" strany a porovnávat je z pohledem té strany "druhé". Tyto dějiny mají ale také ten význam, že se snaží o maximální objektivizaci historie a vztahů v rozhodně složité oblasti této části Balkánu a to v době probíhajících válek, začínajících v devadesátých letech, kdy některými státy "provozovaná" propaganda překrucovala fakta způsobem nad kterým dodnes člověku zůstává rozum stát. A bohužel, tento přístup (hlavně tolerance toho, co předváděli Chorvati na čele s Tudjmanem a absolutní démonizace toho, co dělali, ale hlavně v řadě případů ani nedělali Srbové) zcela zneverohodňuje postup třeba MTT tuším v Haagu, stejně jako třeba vyprávěnky onoho "statečného" českého detektiva, který lovil zase převážně srbské válečné zločince i "zločince", zatímco pan Tudjman si v klidu dožil jako poglavnik nového chorvatského státu a dokonce má leckde (Split, Makarska) sochy...…

Co je ale pro mně nejkomplikovanější v celé té jihoslovanské historii je Josip Broz Tito. Tito je snad nejrozporuplnější osobností moderních evropských dějin. Odsoudit ho jako komunistického diktátora mohou jenom povrchní lidé (jej jich bohužel čím dál tím víc), kteří nechápou neskutečně složitou problematiku a především věcné souvislosti jeho vládnutí. Strčit Tita do stejného pytle s opravdovými diktátory typu Napoleona I, Hitlera, Lenina, Stalina a třeba i Ceaucesca prostě nejde. Spíš bych ho přirovnal k Pinochetovi, ale po tom zůstala země, kterou čekal další rozvoj a která z drsného potlačení komunistického režimu S. Allendeho těží dodnes. Tito na jednu stranu zpočátku zdánlivě nejvěrněji kopíroval Stalina a sovětský "komunismus". Jenže to nebyl autokrator jako ti ostatní výše jmenovaní a dokázal být spíše první mezi nejvyššími. Dokázal se Stalinovi postavit a de facto nad ním zvítězit. Přitom se i v té době nerozpakoval se svými odpůrci (tzv. informbyrovci) tvrdě zatočit, i když vraždění odpůrců i kolaborantů a la konec 2. světové války se už nekonalo. Neváhal zatočit s M. Djilasem, když tento jeho nejbližší a nejvěrnější pochopil, o čem ten socialismus je a postavil se proti němu. Ale i on Tita přežil a pro změnu na konci života čelil třeštícím nacionalistům v Srbsku. Jenže po těch všech peripetiích 2. světové války a období roztržky se tomuto diktátorovi podařilo na necelých třicet let spoluvytvořit Jugoslávii, ve které se dalo žít (lépe a nejen po materiální stránce) než v kterékoliv socialistické zemi té doby a ze které bylo možné taky - beztrestně a svobodně odejít. Titova diktatura dokázala utlumit nacionalistické rozpory a vášně a alespoň na chvíli vtvořila mezi lidmi v bývalé Jugoslávii určité pouto a náznak identity. Byla to jeho osobnost, která tohle všechno držela pohromadě. Pamětníci vyprávějí, že po jeho smrti předpovídali místní, že do deseti let po jeho smrti se Jugoslávie rozpadne...Slovinsko nemělo jako středoevropská entita co v Jugoslávii dělat, ale pro ostatní balkánské národy to bylo to nejlepší (včetně Chorvatů), co je za celá staletí vzájemné koexistence potkalo. A to včetně dneška...takže přiznávám, že přes všechno nedobré hodnotím Tita kladně. Nakonec možná že je skutečně osvícený a ukázněný diktátor s hlubokou znalostí věci lepší, než banda pošahaných, sobeckých a hloupých psychopatů, hrajících si na liberální demokracii a ohánějících se lidskými právy, která ale oni sami jako první nedodržují.