Hořící kůň

11.04.2023

Tahle knížka musela dát autorkám obrovskou spoustu práce. Složitý příběh nemusí sednout každému a konec už vůbec ne, ale má to atmosféru, na kterou člověk jen tak nezapomene.

14.11.2022

(SPOILER) No chvíli trvalo než jsem si zvykl na jazykový styl, ale to není výjimkou u knih nebo autorů které čtu poprvé. Člověk si zvykne a pak se mi to četlo dobře a užíval jsem si to, ale pak stránky ubývali a konec v nedohlednu a najednou se vše ukončilo na pár stránkách. Ukončení většiny linek byl uspěchaný nebo postrádal logiku alespoň já jsem se nedokázal ztotožnit s rozhodnutím postav.
spoiler: (Například proč ta chuděra co se starala o koně byla přepadena, aby se tam mihla postava na kterou jsme stejně už zapomněli, z jakého sadistického důvodu musela přijít o nohu?)
Takže začátek se trochu táhl pak mě to chytlo a závěr tomu strhl minimálně jednu hvězdu v hodnocení možná i dvě.

02.09.2022

(SPOILER) Někomu hoří kůň, někomu mozek.
Když zapálený fantazák vezme do ruky knihu, v níž je láska, intriky, staří bohové a mystika, co by se mohlo pokazit? Inu… skoro všechno.
Už na první stránce člověka uhodí do ksichtu květnatý jazyk, který autorky dohnaly do vskutku úctyhodné podoby. To smekám. Pravdou ovšem je, že se mi nezačítalo úplně dobře a trhalo půl knihy, než jsem si zvykla. Popisy krajiny a měst sice byly působivé, ale vcelku zbytečné a mnohdy přímo bránily tomu si danou lokaci představit. Kromě rozkvetlého jazyka českého vypouští postavy z úst i slova svého jazyka, ať už je to katalánština, baskitština, nebo něco úplně jiného, která dodávají trochu té autenticity, byť narušují plynulost četby. Problém je v tom, že kniha sice má na konci slovník, ale v něm najdeme jenom část slov psaných kurzívou. Listování na konec a hledání slov může lehce vyrušovat, ovšem neustálé hledání něčeho, co ve slovníku není naopak silně vytáčí. Je pěkné, že vím, jak se katalánsky řekne "do pr*ele", ale to už jsem jednak věděla a druhak zase nevím, co znamenalo dalších padesát výrazů.
Problém představují i jména postav, kterých je hodně. Jakože fakt hodně a všechna jsou pochopitelně cizí. Zejména u muslimských postav si člověk nikdy není jistý, jak se to jméno vůbec čte a mnohdy ani kdo to je, protože všichni neustále mluví a zmiňují další a další lidi a jména, do toho si přidejte různé příbuznosti různých vládců, jejich manželky, sestry, otce, matky… a najednou si gratulujete, že si vůbec pamatujete jména ústřední dvojice. Jinými slovy, je v tom hrozný brajgl.
Ale i když se alespoň základně zorientujete, nemáte vyhráno. Zaručeně nejlepší postavou je sám záporák Spin de mul, jehož motivace sice ztratila smysl před půl tisíciletím, ale stále je to alespoň trochu konzistentní osoba, která má ve středověkém Španělsku skutečně široké pole působnosti. V celé té kumpanii, kterou je Hořící kůň zalidněn, je totiž přesně jeden člověk, který usoudí, že paktování s démonem není úplně dobrý nápad. Všichni ostatní si to možná myslí taky, ale je jim to jedno.
Samostatnou kapitolou je pak ústřední duo. Pokud jste si v dobách povinné četby klepali na čelo, jak rychle se do sebe zamilovali Romeo a Julie, tak od těhle telat ruce pryč. Brisca se totiž do svého milého zamiluje nejen na první pohled, ale dokonce mu v té chvíli ani nevidí do obličeje. I přesto spolu stráví jen hodin, protože se ihned musí rozdělit a Briscu začne stalkovat démon… což se vůbec nemuselo stát, kdyby milá Brisca uměla držet pusu. Celou knihu tak sledujeme Briscu, Iranzua a několik dalších postav, které křižují Španělsko sem a tam a nějakým záhadným způsobem na sebe natrefují, přičemž se člověk může jen dohadovat, kde kdo zrovna je. K dispozici sice máme mapu celého poloostrova, ale je nám k ničemu, protože v ní chybí většina výchozích bodů a jakýkoli náznak členitosti terénu, nebo nedejbože cesty.
Příběh se ze začátku (nebo se mi to jen zdálo vzhledem k zdlouhavému začítání?) celkem vleče. Některé části by tam klidně vůbec nemusely být a nestalo by se vůbec nic, stejně tak i některé vedlejší postavy, o nichž člověk stejně brzo zapomene, že už by je měl znát. Ústřední duo je celou dobu spíš smýkáno sem a tam, než že by někam směřovalo, především tedy Brisca. Jelikož se pod Pyrenejemi několik desítek malých státečků mydlí hlava nehlava, je smrt na každém rohu a upřímně… dost nudí. Nepřekvapí nejen kvůli tomu, že jsou mnohé smrti za asistence čtenáře dávno rozplánované, ale také proto, že se stále opakuje stejný scénář. Je ta postava z nějakého důvodu sympatická? Do pár stránek je kaput! A tak pořád dokola. Kdo všechno z těch desítek lidí přežil celý děj bez vážnější úhony? Hrom? Všichni ostatní přišli o život, nebo alespoň o pár tělesných součástí a pro pořádek, jednu ztrátu tělesné součásti jsem dané postavě už i přála, protože mě štval a vyloženě mě urazilo, že k ní nakonec nedošlo.
Iranzu má být prý prokletý – to proto ta jeho smůla- potíž je v tom, že Iranzu při své smůle přežívá úplně, ale úplně všechno. Bitvy, atentáty, stakilometrové pochody, umrznutí… dokonce i „ztrátě tělesné součásti“ se dokáže absolutně nepochopitelným způsobem vyhnout. Tak jakápak smůla?
A pak je konec. Po desítkách stran, kde se rozepisovalo kde co, se nám závěr smrskává na pár stránek, z nichž velká část slouží jako obhajoba záporáka. Epické vyvrcholení příběhu obnáší Iranzua a Briscu, kteří jdou na jisté místo, na němž vlastně sami nevědí, co na něm mají udělat. Zde potkávají záporáka a Brisca po desítkách stran fňukání nad svojí marnou láskou… udělá rozhodnutí, k němuž ji absolutně nikdo nevyzýval a nikdo ani nenaznačil, že je to jedna z možností. Navíc se ani nedovíme, jestli v tom vůbec byl nějaký smysl a čemu to pomohlo. Sám Iranzu tomuto šokujícímu obratu prostě přihlíží a neřekne ni popel. Prostě proč.
Za zmínku stojí ještě epilog, který řadím k těm suverénně nejhorším, co jsem kdy viděla.

31.05.2022

Jak už bylo zmíněno v předešlých komentářích - Hořící kůň je barvitý, na spoustu krásných výrazů bohatý text. Už dlouho jsem nečetla knihu, která by obsahovala taková kvanta obsáhlých popisů krajiny, měst a jejich obyvatel a také tak nekonečný seznam jmen všemožných papalášů a jiných více či méně důležitých postav, ve kterých jsem se pěkně ztrácela...
Na to, že se mi hlavní dějová linka Iranzua a Briscy v podstatě líbila (až na ten konec), jsem se většinu času nudila. Celá kniha je výstavním kouskem českého jazyka, ale - i když mě to mrzí - nějak to u mne nepadlo na úrodnou půdu a do dočtení jsem se musela vyloženě nutit.

18.12.2019

Na jednu stranu se mi líbí, jak krásným jazykem je to napsané. Na druhou stranu nejsem člověk, který by měl trpělivost na tak popisné knihy.

11.02.2019

Sáhl jsem po ní díky obálce. Ta se mi hodně líbila. A s obsahem je to stejné. Líbilo se mi prostředí, kam je děj zasazen, i barevnost příběhu. Nedoporučím někomu, kdo nemá rád zdlouhavé popisy.

Je mi líto, ale nedočetla jsem. Možná, že předvánoční uspěchaný čas nebyl nejvhodnější dobou k této knize. Nevyhovovaly mi příliš květnaté věty s množstvím přídavných jmen a mnoha příslovci. Jazyk přizpůsobený mluvě tehdejší doby byl pro mne hůře stravitelný a ke snadnému čtení nepřispělo ani množství výrazů, ke kterým potřebuji slovník na konci knihy.
Nu co, někdo tento způsob psaní miluje a pro jiného (jako např. mne) to zkrátka není.

06.08.2018

Neskutečně krásně napsaná kniha. Vzala mě za srdce stejně jako Stín modrého býka. Překrásná čeština, těžko hledat v současné době. Samotný příběh je tak barvitý, proplétá se s dalšími liniemi. Ještě dnes se ve Španělsku, Katalánsku, Baskicku i v Pyrenejích vypráví příběhy plné magie a příběhy lidí se zvláštním osudem. A konec příběhu? Inu, jako v životě. Ne všechno se splní.

22.01.2018

Tak tato kniha byla pro mě vcelku zklamáním... prokousával jsem se jí od začátku do konce. Místy zmatený děj, slabý spád, některé z hlavních postav skoro bez významu v celkovém ději knihy (Kutun), tuto knihu bych zařadil spíše ke slabším rádoby historickým románům než k fantasy. Na níže zmíněný Stín modrého býka nemá tato kniha ani náhodou. Je to škoda, protože potenciál obou autorek je vysoký a většina jejich knih je vskutku povedená. I samotný závěr příběhu vyznívá jako rána nožem do zad. Prostě tuhle knihu si už určitě znovu nepřečtu.

19.01.2018

Velká poklona , paní Vrbenské opět dokázala , že umí napsat nádherný příběh. Mix historie-fantasy odehrávající se ve Španělsku 11. století. Jak už bylo tady napsáno komu se líbil Stín modrého býka tomu se bude líbit i tato kniha. Mě se SMB líbil moc a proto jsem si od této knihy očekával stejnou kvalitu. Příběh je nádherný , prostředí je exotické a postavy excelentní. Pro mě jedna z nejlepších knih od českého autora, která tady vyšla. Plný počet hvězd je samozřejmost. Prosím takových krásných příběhů víc. Chystám se číst po druhé, poprvé čteno bleskově. Fantasy není, žádná podřadná literatura a tahle kniha je toho důkazem. Navíc těd jsem dočetl Stín větru , což je opravdu neskutečný blábol a potřebuji si přečíst opravdu něco pěkného.

06.12.2017

Jednou z věcí, která čtenáře na Hořícím koni zaujme, je košatý a barvitý jazyk. Což je něco, s čím se v dnešní době v žánrové literatuře moc často nesetkáme. Nádherně barvité popisy krajiny či měst, ale i počasí nebo bitev nemají daleko k Erbenově Kytici. Autorky nám tím jasně dokazují, jak krásná čeština dokáže být. Mě jejich styl vyprávění okouzlil, někdo jej však může považovat za problematický.

Obě autorky jsou známy svou precizností při přípravě knihy. Historická věrohodnost tedy i z Hořícího koně sálá do všech stran. A ačkoli jde o historickou fantasy, je velice sympatické, že si autorky dali tu práci a vyhledali si nejen legendy o Spin de Mulovi, či jiných mytických bytostech a legendách Pyrenejského poloostrova, ale v postatě vše. Dobovým šatstvem počínaje, přes stravovací návyky tehdejších obyvatel, až po místní zvyky a obyčeje.

Ohnivý kůň přináší do české fantastiky zajímavý příběh z atraktivního a českému čtenáři prakticky neznámého prostředí. Navíc vyprávěný krásným jazykem. Neosloví každého, ale kdo si zamiloval Stín modrého býka, neměl by váhat.

15.11.2017

Jedna z nejlepších knížek, co jsem za poslední dobu četl. Váhal jsem, jestli psát hodnocení hned. Je totiž prakticky jisté, že si ji budu zanedlouho chtít přečíst znovu, tentokrát pomalu a se soustředěním na všechny detaily. Je to takový můj nešvar, když mě knížka chytne, musím ji rychle zhltnout a dozvědět se, jak skončí. Proto – a taky kvůli tomu, že o Španělsku a jeho historii skoro nic nevím – mi určitě unikly některé souvislosti v té politické linii, což je škoda. Nakonec jsem se ale rozhodl přece jen hodnotit podle prvního dojmu.

Příběh samotný je skvěle promyšlený, to, jak se tam jednotlivé osudy potkávají a proplétají. Iranzua i Briscu jsem si hned oblíbil a sledoval jsem jejich pouť se zatajeným dechem. Jako překvapivý a skvělý moment musím vypíchnout to, jak velmi „nečernobílá“ se nakonec ukázala postava, u níž bych to rozhodně nečekal. A samozřejmě konec. Konec byl parádní. S jiným, který by se nabízel, bych byl asi spokojen, ale ten skutečný je mnohem lepší.
Jak jsem zmínil, trochu jsem se ztrácel v tom, kdo vládne kde, s kým bojuje nebo s kým je příbuzný, ale to rozhodně nekladu za vinu autorkám a naopak to považuju za příležitost se ke knize vrátit a třeba si i zlepšit znalosti.

Samostatný bod hodnocení si bezpochyby zaslouží jazyk, jímž je kniha napsaná. Nadchly mě už první věty a doufal jsem, že to není jen doména jakéhosi prologu. Nebyl jsem zklamán. Celý text je neskutečně poetický, vyšperkovaný metaforami v tom nejlepším smyslu slova – nikoli otřelými a zavánějícími klišé, ale skutečně originálními, které člověka přímo vtáhnou na místo, jež popisují. Každá postava má charakteristický styl mluvy. Objevují se slova, u nichž se člověk pozastaví, jen aby je chviličku obdivoval. Někdo možná považuje fantasy za jistým způsobem podřadnou literaturu; pro mě má tenhle text potenciál se stát opravdovou klasikou. Když odhlédnu od samotného děje, nepamatuju si, kdy naposledy jsem četl tak kouzelně napsanou knihu.