Icehenge
Kim Stanley Robinson
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/258971/bmid_icehenge-EeI-258971.jpg
3
40
17
Na severním pólu Pluta stojí záhada: obrovský kruh vztyčených ledových bloků, vystavěných na způsob pozemského Stonehenge – jenže desetkrát větších, osaměle zářících na samotné výspě Sluneční soustavy. Co je to? Kdo je tam postavil? Tajemství se patrně skrývá v chaotických desetiletích marsovské revoluce, ve ztracených vzpomínkách těch, kdo žijí celá staletí. Mohla tudy letět jistá kosmická loď, už desítky let zapomenutá – pokud na ní přežila posádka. A pokud tato loď vůbec kdy existovala...... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2015 , Laser-books (Laser)Originální název:
Icehenge , 1984
více info...
Přidat komentář
Nejdřív jsem byl znuděný, potom natěšený a nakonec smířený s tím, že opravdovou kvalitu tady nedostanu. Icehenge se skládá ze tří povídek propojených tématem paměti. Ta je nespolehlivá za všech okolností, ale v době kdy lidé žijí stovky let, a z prvních čtyř století života si pětisetletý člověk pamatuje sotva pár mlhavých dojmů, je najednou Sluneční soustava zalidněna nespolehlivými vypravěči. Přidejte k tomu tvrdou diktaturu která záznamy cenzuruje, nebo jimi cíleně manipuluje, a dále podzemní hnutí které je ze své podstaty tajnůstkářské, a dostane mix, kde i jednoduše vysvětlitelná událost vypadá jako nerozluštitelná záhada.
Tuto knihu si dovolím považovat za klasickou SF, u které si čtenář příjemně odpočine. Nenajdeme zde popisy jednotlivých šroubků vymyšlených technologiích, najdeme tu spíše odpočinkové proplouvání vesmírem, s barvitou slovní zásobou, s hlubokými myšlenkami o nesmrtelnosti, políbí nás nitě korporátní moci, a pak samotná záhada onoho nepoznaného monumentu.
S postavami nedokážeme empatizovat, nedokážeme říct, jestli jsou dobře promyšlené, souzníme pouze s tím, že jsou sympatické. Autor nám vcítění příliš nedovolí, neukáže nám sílu hluboce emocionálních a cílevědomých postav, stejně podobně jako to nečekáme od Williama Gibsona nebo Philipa K. Dicka, ale věřím, že jakmile knihu každý dočte, v tu chvíli vám ty postavy nedají spát, protože o nich budete neustále uvažovat, zkusíte se vcítit do jejich role, prozkoumat jejich mysl, protože pak pochopíte, že každá z nich měla svůj cíl, vzpomínky, obrovské naděje a víru. V tom tkvěla síla.
Ten knižní film byl krásnej. Autor nemusel zajít do jádra, jak se ti lidé dostali k nesmrtelnosti, nemusel popisovat, co v té zázračné injekci nesmrtelnosti bylo, ale šlo mu, jak se do toho dokážeme vcítit, jak si příběh interpretujeme sami. Každá z postav byla odlišně stará a každá vnímala hloubku svého bytí a sebehledání jinak.
Nečekala jsem mnoho, ale dočkala jsem se mnohem víc než toho. Jednalo se o plavbu, smíšenou s ideologií jedince, o nekonečnu vesmíru, budoucnost tak slastná, blízká, ale přitom děsivá.
Při čtení hádáte, jste na vážkách. Kdo tu stavbu vytvořil? Máte důkazy z první části, z pohledu Emmy, ale náhle nevíte, protože postava našla další, jiná, rozdílná vodítka. Zaujetí v něco tak velkého, těšíte se, až si nasadíte skafandr a kouknete se těm monumentálním obrům na zoubek, stojíte tam a stáváte se tiše přihlížejícími badateli. Co kdyby, co když...
Nebudu lhát, taky jsem zprvu dychtila po wau efektu. Ten nepřišel. Ale příběh mi už tři dny nedá spát, protože v sobě uschoval tolik, tolik myšlenek, tolik prostoru pro manipulaci s představivostí, že mám chuť si ji přečíst znovu.
Nečekejme od této knihy tolik, na co jsme zvyklí v moderní beletrii. Icehenge nám dá víc, když jí to dovolíme. Nechme se unášet, buďme těmi lidmi, co myslí, že zdolali vesmír.
Byla jsem fascinována nenásilnou a hřejivou slovní zásobou, u níž by se dalo usnout.
Byla jsem také fascinována, neustále během čtení, v kolikátém roku byla kniha narozena.
A taky mi otevřela bránu k space-opeře. Fascinující dílo, líbilo se mi. Věřím, že za dvacet let si ji přečtu znovu, se slastnou nostalgií a s vědomím budoucí současnosti a myšlenkami: Autor prozkoumal verzi svého vesmíru s touhou dosáhnout ke hvězdám, k lidské chamtivosti poznat dílo větší než je člověk sám, s pocitem, že existuje tolik věcí, na které neznáme odpověď a na které odpověď znát nemusíme, protože důležitější je to, čemu odhodlaně věříme my sami.
Nečekejte strhující akční děj, ale tři vzájemně propletené příběhy, které postupně znejasňují to, co jste četli předtím. Můžete je číst jako odnož autorova marsovského cyklu, i když do něj nepatří. Vesmír je to ale v mnohém totožný. Máte tu revoluci na Marsu, problém s dlouhověkostí a ztrátou paměti apod. Cestuje se napříč celou, obydlenou, Sluneční soustavou. A možná dál... Hardcore sci-fi v tom nejlepším slova smyslu.
Stará, odvážím se říct, i dobrá sci-fi. Zajímavý nápad, zápletka, příběh. Občas se to trochu vleklo, zezačátku jsem se nemohl začíst a z prvního příběhu si vlastně nic moc nepamatuju. Není to žádný akční trhák, kdy hltáte jednu stránku za druhou, ale čte se překvapivě dobře. Nakonec to všechno tak nějak do sebe zapadlo. A to i přesto, že se vlastně nic nevyřešilo :-) Celkově hodnotím jako to lepší, co se mi ze žánru sci-fi dostalo do ruky.
Už jsem si zvykl, že v sérii Mistrovských děl Science fiction jsou knihy dobré, ale i ty špatné. U žádné jsem ale nevnímal, že by se jednalo o ztrátu času, protože každá nějakým způsobem reaguje na určitý žánr nebo zrcadlí určité sci-fi období.
Icehenge je třeba vzorový příklad technického hard sci-fi z budoucnosti odehrávající se v naší sluneční soustavě, což určitě není na škodu. Odehrávat se jinde, asi by vůbec nebyla napsána tak, jako tato kniha. Tedy domněle velice realisticky. Autor tu totiž ve třech jednotlivých příbězích obšírně vypráví, jak se lidstvo vyvinulo. Zamýšlí se nad samotnou podstatou existence lidstva, kolonizaci Marsu a tak nějak mimo se zaměřuje na tajemný úkaz na Plutu, který by vlastně měl být centrem celé knihy. Byť to je s knihou trošku složitější.
Celé tři povídky jsou psány hodně podobně, ale zároveň jsou dost odlišné. Odlišné jsou především z toho důvodu, že každá se točí kolem jiné postavy a holt některá postava je zajímavější a některá záměrně zajímavá daleko méně. Patřím tedy do zástupu lidí, ostatně jako zde, kteří si stojí za tím, že první příběh Vám představí dění v budoucnosti a končí tak jako do prázdna. Druhý se pak točí kolem historika, se kterým je trošku nuda a zlomí se to až na samotném konci. Třetí děj, u kterého čekáte nějaké rozuzlení, pak ale vlastně ani nijak nepřekvapí. Snad jen řadou technických vysvětlivek, které jak kdyby psal Erich Von Däniken, ale ze závěru jsem byl spíš zmaten.
I tak se jedná o zajímavé knižní dílo. O kousek, který pokládá složité otázky o lidstvu a snaží se je čtenářovi předávat beletristickou formou, která by měla být zábavná. Zábavná ale úplně není. Především proto, že si k nikomu nevytvoříte kloudný vztah…a vlastně ani nechcete. Nicméně pro ten nápad si pozornost určitě zaslouží.
Kniha je rozdělena do tří částí vyprávěných různými osobami v různých obdobích. Skoro to vypadá, jako by byly psané i různými autory. První celkem čtivá část, kde se toho ale moc neděje, působí jako příprava na rozjezd v dalších částech. Ovšem ten se nekoná. Místo toho se dočkáme nekonečných (a nekonečně nudných) filozofických úvah o smyslu dlouhověkosti. Trochu čtivější konec třetí části to už bohužel nezachrání.
Jsou to tři propojené příběhy vyprávěné třemi postavami. První část začala pomalu, ale postupně byl příběh zajímavější a napínavější a skončil tak, že jsem byl zvědavý jak to bude pokračovat - co se stane s postavami v obou otevřených dějových linkách. Bohužel pak začal druhý příběh (časově o mnoho let později) a ten byl přesně opačný - dělo se tam toho čím dál méně, nic se nevysvětlilo a postupně se z toho stal popis nudného života starého profesora. Takže nedočteno.
Divný, nepoutavý, sice dočteno - ale před necelým rokem a vím z toho lautr prdlajs. Nedoporučuju. Nemá to děj, nemá to spád, nemá to skoro nic.
Čekala jsem běžnou „scifárnu“ snad s teoriemi o vzniku pozemských monumentů,ale po nějaké době jsem zjistila,že čtu příběh o smyslu lidské existence jako takové. A- alespoň pro mě- je to velmi smutný příběh
Kniha mimo jiné znovu odkazuje na známý fakt že dějiny tvoří vítězové a tedy že tisíce let opakovaná lež může se stát pravdou,pokud jsou v této pravdě vychovávány generace dalších lidí. Nastoluje otázku smyslu dlouhověkosti,pokud mozek není schopen uchovávat informace a člověk tedy ztrácí sám sebe. Přemýšlíme-li o sobě v rámci naší současné průměrné délky života,jakou budoucnost připravujeme svým dětem ? Nechováme se nevšímavě ke světu kolem sebe a s tím,že „toho se my už stejně nedožijeme“ jen nadáváme na to,jak je svět kolem nás čím dál horší? A jak bychom se chovali,kdybychom mohli žít tisíc let? Byli bychom zodpovědnější proto,že bychom svou nezodpovědností vlastně ničili život sami sobě?
Nevím,jestli bych chtěla žít tisíc let s vědomím,že si z té doby budu nakonec pamatovat jen útržky..protože nakonec paměť a vzpomínky je to,co nám zůstane..
Přestože Icehenge dýchá atmosférou klasické hard sci-fi, vyzněním se kloní spíše k nudné polit-fiction. Osmdesátá léta, ve kterých vznikl, se nesla ve znamení končící Studené války a už tehdy se ukazovalo, jak jednoduše se dá minulost zmanipulovat. Což je jakýmsi ústředním mottem celého vyprávění, jenže také Achillovou patou. Příběh je více psychologickým dramatem, zda o historickou pravdu skutečně někdo stojí, než plnohodnotným demaskováním předložených záhad. Což pro mě osobně bylo největším zklamáním. To, že dějiny jsou proměnlivá záležitost přímo úměrná politickému smyšlení, je v zemích bývalého Sovětského svazu drobet obehraná písnička. Atraktivní motivy jsou tak zcela upozaděny pro pseudofilozofické rozpravy, jejichž socialistický podtext je stejně otravný, jako otřepaný. Přesto jsem po všechny tři části románu tajně doufal, že se Kim Stanley Robinson brzy dostane k jádru věci. Marně. Takže ačkoliv mě bavila celková atmosféra, dějově kniha jednoznačně zklamala po všech stránkách.
Po technické stránce to již neskutečně zastaralo, psáno v 80. letech, ale připadalo mi to, že to muselo být na hranici zastarání už tenkrát. Na druhou stranu úvaha o dlouhověkosti a roli paměti a historie byla výborná, jen hodně zdlouhavá.
Musím vyjadriť maximálnu spokojnosť. Mne kniha, štýl a príbehy sadli. Všetko je premyslené, pripravené vopred a majstrovsky napísané. Na knihách je skvelé to, že niekomu sa daná kniha páči a druhému nie. To je dokonalé. Aspoň vzniká priestor na polemiku, výmenu názorov. Dovysvetlenie.
Hodně natěšenej z anotace a pak kde nic tu nic.čekal jsem něco ve smyslu clarkovi rámy nebo odysei a nějak sem se toho nedočkal kniha rozdělena do 3ch generaci samotný výzkum až na posledních stránkách.úmorně sem ji dočìtal.
Chapu rozčarovani z knihy, nicmene s nimi nesouhlasim. Sam jsem moc nevedel, do ceho jdu, zbezne jsem prolitl o cem to je, pustil se do cteni a zjistil, ze to je o necem jinem. Zahada na Plutu, to je sciffi pro me a moc me to bavilo. Ze vsech moznosti zakonceni knihy, jsem si vybral ten, co mi byl srdci nejblizsi a jsem spokojen. Jen me strasne zajima, jak to dopadlo s tou posadkou, co vyrazila ke hvezdam..
Moje první setkání s Robinsonem a jeho tvorbou. Kniha mne docela zklamala. Docela rychle jsem se začetl, ale najednou konec první části a pokračování o několik set let později a najednou zjišťuji, že je to zvláštně napsaný román, kdy se nejedná v podstatě o román, ale takové o tři samostatné povídky, které jsou propojené jedním motivem.
Každá z "povídek" je samostatná a má takový nějaký vlastní závěr a člověk už se chystá na čtení té další, aby si to vše poskládal dohromady. Ale třetí "povídka" skončí a člověk zjistí, že vlastně nezná žádný konec. Jak kdyby měla být ještě další část knížky, která by to měla vysvětlit, ale ta není.
Nechal jsem se zlákat popisem té knihy a koupil jsem si ji, znovu bych to ale asi neudělal.
Celé dílo na mne působilo jako intelektuální onanie, soudruha profesora,
který sice nesouhlasil s totalitou, ale spíše proto, že sám nebyl na straně vládců.
Banální pravdy o lidské pamněti a boji za svobodu nejsou ničím podnětné
a jsou pouhou exhibicí. Nepochopil jsem záměr autora s otevřeným koncem.
Buď to byla lenost nebo neschopnost nějaký závěr vymyslet a tak nastínil
několik možných konců a nechal čtenáře ať si vybere. Což je laciná z nouze ctnost.
Možná bych nebyl tak příkrý a po přečtení své znechucení hodil za hlavu, kdyby nebyla kniha
tak přehypovaná a já si díky tomu nekoupil papírovou verzi, což dělám velmi zřídka
a mám to vyhrazené jen pro opravdové lahůdky. Ale doporučení valící se z každé
strany a krásná obálka mě dokonale zmátly. O to větší rozčarování jsem zažíval
při čtení.
Autorovy další knížky
| 1999 |  Rudý Mars |
| 2016 | Roky rýže a soli |
| 2015 | Icehenge |
| 2006 | Zelený Mars |
| 2022 |  Šaman |
Kniha Icehenge je v
| Přečtených | 49x |
| Čtenářské výzvě | 2x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 64x |
| Chystám se číst | 21x |
| Chci si koupit | 7x |
Z Icehenge mám takový dvojjaký pocit. První kniha, co jsem od Robinsona četl, byla Aurora (2015). Mám sci-fi rád a trpím neustálým nedostatkem dobrých knih v tomto žánru. Aurora se z přehledem u mě řadí mezi top 3. Inteligentní, pomalý a hluboce filozofický příběh o tom, jak by asi tak mohla dopadnout první pouť lidstva k jiným světům. Robinson tam skvěle namíchal koktejl vědy, fantazie, vyprávění i lidskosti. Nechal hodně věcí nevyřčených a na čtenáři, aby si je domyslel po svém. Knížka, o které přemýšlím i po třech letech od přečtení.
Pak jsem četl sborník nejlepších Robinsonových povídek. Pravdu? Ani jedna nebyla zajímavá, ani jedna neposkytla rozptýlení nebo námět k přemýšlení. Nuda.
Icehenge je někde mezi tím. Pohled na jednu a tutéž věc očima tří vypravěčů, oddělených od sebe pár stovkami let. Vcelku banální zápletka, navíc ne až tak zajímavě podaná. Je to celé neslané nemastné a v podstatě to ani nikam nesměřuje. Navíc příliš nemám rád ve sci-fi politikaření, a toho je tu dostatek. Takže v důsledku bych tomu dal tak jednu hvězdičku.
Pak tu ale je ta druhá a nevyřčená část. A v tomto je Kim Stanley Robinson fakt dobrý. Když začnete přemýšlet, co tím vlastně chtěl říct, zjistíte, že příběh slouží jen jako nosič pro zamyšlení, jak je dění okolo tvarovatelné různými zájmovými skupinami, jak i ti, kdo byli něčeho očitými svědky, jsou zvikláni a nakonec přistoupí na intepretaci mocnějších. Se stejnými vzorci pracuje i zpochybňování nacistického hokolaustu, události 9/11, nebo současná ruská propaganda. A je to vůbec jejich propaganda? Není to náhodou obráceně? To jsou přesně ty subtilní momenty, které z Icehenge dělají knížku k přemýšlení poté, co ji dočtete. A je jedno, že je základní příběh vcelku nezajímavý...