Dívej se do tmy, je tak barevná

25.10.2015

Časoprostor téhle poezie je fantaskní, groteskní, plný násilí a ohrožení. Potkáte tu tisíc hyperbol a bláznivých změn měřítka (opěradlo sahající až do nekonečna, les, kam lze schovat ruce apod.), zaskočí vás neobyčejné proměny věcí jedna v druhou zejména v rámci okruhu oblíbených předmětů (rohlík je člověk, člověk je bůh, babička je psací stroj, brambora je báseň, Šebek je včela) – mnohé z těchto předmětů mají punc banality, takže jejich použití shazuje báseň, která se vždycky snaží dosáhnout vysoko a má plnou pusu absolutna. Typické jsou absolutně syntetizující výroky („všechno se stalo v okamžiku, kdy jsem omylem zemřel“) ve spojení s podivnou, často zákeřnou kauzalitou („lidstvo hyne, jakmile smeknu klobouk“).

V tomhle neobyčejném prostředí vás navíc udeří přímo do očí divoké a drastické obrazy („krev teče na všechny stany a zalévá obzor“). Výjevy vyhroceného, absolutního násilí (často sebe-násilí) se proplétají s obrazy stejně maximální a absolutně syntetizující lásky, něhy a osvobození - s oběma polohami se pracuje, jako by byly tímtéž („milostné jatky rozbořené jak betlém“ „dorozumíváme se kulometem... šťastni na světě“). Je v tom něco mystického, transcendujícího. „Ano“ a „ne“ jsou v tomhle případě jedno slovo. Osvobození je násilí, láska je brutalita, a není otázka k řešení, zda je tato jednota dobrá nebo špatná. Prostě to tak je. Vyvraždil jsem lidstvo, abych tě našel.

Výrazná věc, které jsem se jako čtenářka zachytila a vždycky se mě znova dotkne: niternost a citovost. Tyhle verše se vaří, je to vroucí poezie, dramatické prožívání života (i ty hyperboly a drastičnost mám tendenci číst jako prostředky, jak vyjádřit citovou intenzitu). Básně jsou mnohdy stylizované jako vyznání v sebevražedných stavech (vražedná chvilka v přímém přenosu), čtenáře ovane citová bezprostřednost a syrovost a také pozorný ponor do nitra, detailní pozorovatelský vhled. Uvnitř se jako mocné vlny přelévají pocity viny, existenciální úzkost z ontologicky nezajištěné, nezakotvené existence, touha, láska, potřeba účtovat sama se sebou a se svým životním selháním. „Vlčice úzkosti vztyčila svou zkrvavenou vlajku nad všechny dny mého života.“

Jímavá vyznání jsou ale průběžně „brána zpět“ – odcizováním, výsměšnou ironií („ještě orazítkovat si oči, aby slzy byly opravdovější“), velmi efektním matením vedoucím k absurditě. Šebek je bravurní v destruktivních, zcizovacích strategiích (využívá víceúrovňového fikčního světa, matoucího a fantaskního prolínání mezi vrstvami, matení, popírání již řečeného). Paradox a chaos jsou jeho jediným, ačkoli tak nehostinným a nepohodlným domovem. Šebkova výpověď sama v sebe nevěří, není možná – nevěří ani obecně možnosti sdělování ani existenci nějakého uceleného a stabilního já, které by mohlo samo sebe sdělit. Je to vědomě bezradná výpověď. Nepředstaví nám pevný bod v cítícím a mluvícím „já“, dostředivost konfese končí v neexistujícím středu, z „já“ se stává „šebek“ (oblíbená postava Šebkovy poezie – „šebka znám, jednou jsem ho viděl tramvaje“), ale i bez něj je v Šebkově světě nastoleno úplné sebezcizení. Žádná záchrana: prázdno je vždy znovu výchozím místem, s ničím se nelze ztotožnit, každé vnímané já je ne-já a každá řeč je pouhé stavění dalšího fatálně uzavřeného světa (uzavřeného i pro toho, kdo řeč řekl). Ano, slyšíme sice mluvit vědomí, které (osvobozeně) produkuje disparátní „odstředivé“ imaginativní výjevy a obrazy, jejichž úběžník by měl být v nevědomí, ale přesto se nesetkáváme se skutečnou úlevou z jejich artikulace. Řeč je děravá síť, z podstaty neschopná cokoli zachytit, jakkoli ulevit či osvobodit. A ještě víc - nakonec je řeč stejně ohrožující a odcizující jako svět a jako (iluzivní) já. Není jen produktem bytostné krize vědomí, ale dokonce nástrojem další dezorientace a zkázy. Psát znamená „stavět si blázinec ze slov, žalář ze zlata, kde trávím celé dny“, básník se „marně hledá v cirkusu básně“ a „míjí stonožku svého života, zatímco živí žraloka své poezie“. Holou rukou rozviřovat kyseliny bublající v kotlíku a přitom vědět, že se stejně magicky nepročistí a nepromění.

Řeč nás mluví – rozbijme tedy její zautomatizovaná pravidla. Co pak ale bude pravda? Je nějaké (dosud umlčené: nevědomé) vědomí za řečí, které pak může promluvit za sebe – nově? Vždycky se mi zdálo, že Šebek se svými sémantickými experimenty pokročil daleko v hledání téhle odpovědi. Ale já jsem se jí ani s jeho pomocí nedokázala přiblížit.