Tomáš Akvinský o zákonech v Teologické sumě

22.12.2022

Líbí nelíbí, Occamova břitva je platným principem. Je-li něco přehnaně složité, je to nejspíše špatně. Jednoduchým postupem tak lze dojít k závěru, že dodnes přetrvávající tomismus je čímsi, co již dávno mělo skončit v zapomnění. Je to totiž filosofický přístup příliš komplikovaný a kauzální.

Podivejte se, právní pozitivista si vystačí s… Parlamentem. Naturalisté k tomu potřebují Parlament a nějaké zřídlo (Boha, přírodu, rozum,…), tomisté k tomu potřebují Parlament, Boha, i (!) rozum. Od prostého „pozitivní normy“ se tak dostáváme přes „přirozené normy a pozitivní normy“ k normám „pozitivním lidským, pozitivním božským, přirozeným normám a věčným normám. A to je, promiňte mi to, stupidně překombinované. Jen to znovu dokazuje, že boha fakt nepotřebujeme, protože je to, kupodivu, právě on, kdo činí věci složitými.

Dále jsem podotkl, že se jedná o záležitost příliš kauzální. Abych dovysvětlil, myslel jsem tím spíše na přílišnou úzkost teorie. Celý text až úzkostlivě vychází ze starého a nového zákona, teologů a případě z Aristotela. Teorie naprosto ztrácí platnost, nedojde-li k naplnění podmínky sině qua non – tedy nevěříte-li v konkrétního křesťanského boha. A to je, promiňte mi, Tomáši, poněkud zužující kritérium.

Ve své podstatě bylo fascinující si přečíst souvislejší kousek Sumy. Člověk ze čtení odchází se dvěma pocity:

1) Akvinský musel být mimořádně zajímavý coby člověk – jeho metodologie je podivně konzistentní, repetetivní, důkladná – teze, antiteze, syntéza, komentář k ní. Vlastně poměrně zajímavá dialektická metoda, ve které sice autor v zásadě dochází k libovolně zvoleným názorům, člověk od něj ale alespoň víc co čekat a nadto… jako sory, ale takto strukturálně pojatá metodologie ve 13. století? Wow

2) Na straně druhé člověk nemůže nepozorovat smutný fakt – říkejte si co chcete, ale Evropa opravdu prošla tragickým úpadkem, temnotou, která pozřela stovky let vývoje. Ač může být Akvinský sebemetodičtější a jeho dílo sebesofistikovanější, stále nedosahuje hloubky, rafinovanosti a působivosti díla Platónova a Aristotelova. NA první dobrou by jeden skoro řekl, že to byl Akvinský, kdo předcházel Platónovi, nikoliv naopak a to s odstupem kolika, 17 století? V zásadě totiž Platón s Aristotelem (A Ciceronem) řekli co se dalo říct a Akvinský jenom přináší ne zcela logický ideový balast, který, jak výše popsáno, nemá valného užitku. Zatímco Platón i Aristoteles byli podivuhodně sekulární, Akvinský potřebuje balast boha.