Soča (Isonzo) 1917

12.11.2018

Kniha u mně vyvolala značné rozpaky. Na jedné straně faktograficky v pořádku a celkem zajímavě, na druhé straně Fučíkova snaha za každou cenu dokazovat, že ty "legie" nebyly nic zas tak významného a že nejobdivuhodnější vojenské výkony podali ve XX. století čeští vojáci právě na Soči jeho hodnocení v knize čouhá jako sláma z bot. Čemu se pan Fučík nevěnuje, je fakt jak byli oni vojáci hnáni na obou stranách a jak drakonicky byli trestáni, pokud by zaváhali. Jejich motivace (na rozdíl od Slovinců a Chorvatů) byla problematická a psát v podobné knize, že čeští vojáci pokládali útok ze strany Itálie za "nefér" a proto tak statečně válčili za oba monarchy, je mimo. Jak ty neuvěřitelně krvavé a nesmyslné boje vypadaly na italské straně paradoxně předvedl nejvýstižněji Hemingway ve svém Sbohem armádo a snad ještě lépe film Francesca Rosiho Na generálův rozkaz. A že to na rakouské straně nebylo lepší, je celkem jasné i z počtu zajatců, kteří přebíhali z obou stran. A co mě osobně k podobným tvrzením vede? Můj dědeček byl jako obyčejný odvedenec do c. a k. armády na italské frontě a ono Isonzo zažil na vlastní kůži. A přeběhl až na Piavě, protože jak sám konstatoval, v době bojů "nahoře" to nešlo...Pan Fučík nepíše proto, aby popsal objektivně a čtivě polozapomenuté události, ale jeho cílem je svými knihami dokázat určitou ideologii, jíž je zjevně stoupencem. Podle jeho představ byli oni legionáři zrádci a naopak ti nebozí lidé (včetně mého dědečka) byli vzorní hrdinové. Ale tak to nebylo.