Rozprava o metodě

31.03.2022

Vynikající dílo od vynikajícího průkopníka filozofie. Otec moderní filozofie dal začal od nuly a jeho tzv. nová metafyzika otevřela dveře dnešnímu způsobu vnímání světa. Zabývá se epistemologickou dichotomií a mě to upřímně moc nebavilo číst. Čtyřikrát jsem u toho zívla, dvakrát usnula, ale furt to považuji za jedno z největších filozofických děl.

A je to stejně vždycky zajímavé číst dílo jednoho z těch filosofů, kteří zanechali opravdu hluboký otisk v dějinném vývoji. V tomto o to zajímavější, že je do značné míry oproštěn od antických autorů, s čímž se člověk setká jen velice zřídka.

Na první pohled člověka překvapí jak dobře se kniha čte. Jedná se o jednu více méně plynulou úvahu, při níž neměl autor žádnou potřebu intelektuálně exhibovat. Opravdu je to plynulý tok myšlenek, připomínající do značné míry výklad, který vám mnohem chytřejší kamarád předvede u píva.

Na stranu druhou je fakt, že je to filosofie „zastaralá“. A to čistě filosofická část je zastaralá méně, než ta, kde se autor pouští do dalších oblastí lidského poznání. Nejsou proto snad zajímavé ani závěry, kterých se Descartes dobírá – klasicky zmiňme karteziánský dualismus (objektu a subjektu), který je dosud živý a do značné míry si vybudoval neotřesitelnou pozici v dějinách filosofie a karteziánský kruh, který posud nenechává filosofy spát a to, upřímně, dost zbytečně, o tom tu už však bylo psáno a já nemám potřebu se tu opakovat. Zajímavá je opravdu metoda, nový přístup, který Descartes přináší a díky kterému se to značné míry stal otcem moderních věd.
Nemám však co dál zde psát, proto si zde dovolím pouze jednu delší citaci Slavoje Žižka, která dost dobře demonstruje životnost karteziánského subjektu:

„Západním akademickým světem obchází strašidlo, strašidlo karteziánského subjektu. Ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojily všechny akademické mocnosti: newageovský obskurant (který by ,karteziánské paradigma‘ nejraději nahradil novým holistickým přístupem) i postmoderní dekonstruktivista (pro kterého karteziánský subjekt představuje diskurzivní fikci, účinek decentrovaného textového mechanismu); habermasovský teoretik komunikace (prosazující přechod od karteziánské monologické subjektivity k diskurzivní intersubjektivitě) i heideggerovský vyznavač myšlení bytí (zdůrazňující, že je zapotřebí ,překročit‘ obzor moderní subjektivity, která vyvrcholila dnešním zhoubným nihilismem); kognitivní vědec (který se snaží empiricky prokázat, že žádné jedinečné jeviště subjektivity neexistuje a je tu pouze démonická říše soupeřících sil) i hlubinný ekolog (obviňující karteziánský mechanický materialismus z toho, že vytvořil filosofické základy bezohledného vykořisťování přírody); kritický (post)marxista (hlásající, že iluzorní svoboda buržoazního myslícího subjektu stojí na třídním rozdělení společnosti) i feministka (trvající na tom, že zdánlivě bezpohlavní cogito je ve skutečnosti mužský patriarchální útvar). Kde je akademický směr, který by nebyl svými protivníky vykřičen jako směr dosud jen málo odvrhující karteziánské dědictví a který by opět potupnou výtku karteziánské subjektivity nevmetl ve tvář jak svým ,radikálnějším‘ kritikům, tak i svým ,reakčním‘ odpůrcům? Z této skutečnosti vyplývá dvojí:

1. karteziánská subjektivita je nadále uznávána všemi akademickými mocnostmi za mocnou a stále živou intelektuální tradici

2. je svrchovaný čas, aby přívrženci karteziánské subjektivity otevřeně před celým světem vyložili své názory, své cíle, své snahy a proti báchorkám o strašidle karteziánské subjektivity postavili filosofický manifest karteziánské subjektivity samé.“ - Nepolapitelný subjekt

Tak jsem se po dlouhé době odhodlal přečíst něco z novověké filosofie. A kde jinde začít než u Descartese? Vskutku je to právě on, kdo zavádí ten novověký filosofický sklon vše předchozí odvrhnout, zpochybnit a filosofii založit na nových, někdy možná až absurdních a bombastických, základech. Jen si vzpomeňme na Nietzscheho filosofujícího kladivem, Wittgensteina a jeho tvrzení, že o čem nelze myslet, o tom se nemá mluvit, či Kantovu transcendentální estetiku, tj. věc samu o sobě a pro nás.
U Descartese je to ono cogito, ergo sum. Problém u Descartese je tzv. karteziánský kruh. Ten se dá uvést nějak takto:
Východisko: pokud je něco jasné a zřetelné, pak je to pravdivé.

Teze:

1. Jsem schopen jasných a zřetelných idejí (tedy schopen poznávat pravdu), protože existuje dobrotivý Bůh, který mě nemůže klamat, a proto mě vybavil schopností poznávat pravdu (vlil do mě schopnost řádně poznávat).
Premisa: existuje dobrotivý Bůh
Závěr: jsem schopen poznávat pravdivě (jsem schopen jasných a zřetelných idejí)

2. Bůh existuje, protože mám jasnou a zřetelnou ideu Boha, takovou idejí je Bůh, proto Bůh existuje.
Premisa: jsem schopen jasných a zřetelných idejí, takovou idejí je Bůh.
Závěr: proto Bůh existuje.

Všimněte si, že v tezi 2 závěr: Existenci Boha, předpokládám už v premise viz teze 1. Lze to také lépe znázornit následujícím dialogem:

Jak mohu pravdivě poznávat?
Protože jsem schopen jasných a zřetelných idejí?
A ty se vzaly kde?
Vložil je do mě Bůh, který by mě neklamal.
A kde se vzal Bůh?
Mám o něm jasnou a zřetelnou ideji, proto existuje.
A kdo určuje, že jsi schopen jasných a zřetelných idejí?
Bůh, který by mě neklamal.
A kde se vzal Bůh?
...
atd.

Dodneška však existují určití obránci Descartesova myšlení, kteří argumentují různými důvody, aby Descartese vysvobodili z tohoto kruhu, např. odlišují jasné a zřetelné ideje v důkazu Boha, kdy nejsou tyto ideje na Bohu závislé, a z Boha činí garanta pouze toho, že nás naše paměť neklame (teze 1 je o paměti, teze 2 není závisla na garanci Boha).

Každopádně to by bylo pro uvedení někam jinam, než do tohoto komentáře. I kvůli těmto výtkám se vyhnu hvězdičkového hodnocení. Po literární stránce se však jedná o velmi čtivý barokně košatý a esteticky lákavý text, který by žádný student filosofie neměl minout. I po stránce biografické a historické je dílo cenné, jeho čtením se člověk doví spoustu o barokní době a různých konceptech vědy a filosofie i o osobnosti samotného Descartese. Patří to k základům filosofického myšlení se s Descartesem vypořádat, nebo se o to alespoň pokusit.

Pasáže, které mě zaujaly:
"... schopnost, kterou nazýváme zdravým smyslem neboli rozumem, je od přirozenosti u všech lidí rovná;"

"Neboť nestačí mít zdravý smysl, nýbrž hlavní je správně ho užívat."

"A tu především mne napadlo uvážit, že často není tolik dokonalosti v dílech, složených z několika částí a vytvořených rukou rozličných mistrů, jako v dílech, na nichž pracoval jen jediný. Tak například stavby, jež podnikl a dokončil jeden stavitel, jsou obyčejně krásnější a lépe uspořádané než ony, jež se snažilo opravit několik lidí, kteří použili starých zdí, vystavěných k jiným účelům."

Pak samozřejmě metodické zásady, které platí podnes a které jsou pro mě tím nejpřínosnějším od Descartese pro dnešní vědu:

"První bylo, nepřijímat nikdy žádnou věc za pravdivou, již bych s evidencí jako pravdivou nebyl poznal..."

"Druhé, rozdělit každou z otázek, jež bych prozkoumával, na tolik částí, jak je jen možno a žádoucno, aby byly lépe rozřešeny."

"Třetí, vyvozovat v náležitém pořadí své myšlenky, počínaje předměty nejjednoduššími a nejsnáze poznatelnými, ..."

"A poslední, činit všude tak úplné výčty a tak obecné přehledy, abych byl bezpečen, že jsem nic neopominul."

Pak asi nejznámější pasáž:

"Avšak ihned potom jsem si uvědomil, že i když jsem chtěl myslit, že vše je klamné, je nezbytně nutno, abych já, který tak myslím, existoval; a pozoruje, že tato pravda: myslím, tedy jsem, je tak pevná a jistá, že ani nejvýstřednější předpoklady skeptiků nejsou schopny jí otřást, soudil jsem, že ji mohu přijmout bez obavy za první zásadu filozofie, již jsem hledal."

A k dnešnímu trendu umělé inteligence jasné skeptické poselství přednesl Descartes už dávno:

"A druhý důvod je, že i kdyby vykonávaly určité věci stejně dobře nebo snad i lépe než kdokoli z nás, selhaly by nevyhnutelně v jiných, při nichž by vyšlo najevo, že nejednaly s vědomím, nýbrž toliko podle sestavení svých orgánů;"

"... takže to, co činí lépe než my, ještě nedokazuje, že mají ducha; neboť podle toho by ho měla více než kdokoli z nás a jednala by lépe ve všem; spíše to však dokazuje, že ho nemají vůbec, a že to příroda v nich působí sestavením orgánů: právě jako hodiny, složené jen z koleček a per, mohou počítat hodiny a měřit čas přesněji než my s veškerou svou rozumovostí."

01.09.2021

Určitě stojí za přečtení.

17.11.2019

Ačkoli jsem měl zprvu problém se do Rozpravy dostat (velikost takového problému ještě navyšuje relativní krátkost knihy) kvůli dlouhým souvětím nezapomínajícím na všemožné pro moderního člověka spíše zbytečné vedlejší věty, které nicméně dodávají dokonce i textu představitele matematismu na květnatosti, postupem stran jsem se do myšlenek dostal, i přestože to nejdůležitější bylo často kvůli strachu z cenzury pečlivě skryto a zaplácáno scholastickým pojmoslovím. O co se Descartes ve své Rozpravě pokouší? O nic menšího než o nastínění jeho slavného završení pomalého konce scholastického myšlení v Evropě. Pochybováním na malou chvíli přeruší existenci všeho kromě sebe samého (rozuměj své duše), aby pak skrze sebe dokázal existenci dobrého neklamajícího Boha a tedy i všeho ostatního ve světě. Ve všem, o čem Descartes píše se snaží najít jistotu - aby to bylo "jasné a zřetelné" poznávajícímu, snaží se skrze jistotu sestavit nový systém věd, kde vše souvisí se vším a zároveň má vše základ v matematice.
Samozřejmě jsou některé jeho výplody, zejména v oblasti medicíny, stále jen myšlenkami jeho doby, která byla vůči naší době dosti zaostalejší - nicméně i to může čtenář využít ve svůj prospěch tím, že v tom vidí nejen obraz tehdejší doby, ale především příklad využití karteziánské metody.
Descartes se mi opravdu zalíbil, škoda jen, že z jeho myšlenek se v budoucnu prokázalo jako jediné neoblomné jeho cogito (které vlastně ani nebylo originálně jeho), a které především s postupem moderní vědy ztratilo svůj statut nezničitelnosti a v dnešní době je díky výzkumu na poli neurologie pohřbeno hluboko v půdě (pouhých) dějin filosofie.

10.08.2019

Descartesa jsem měla ráda odjakživa, ale s přečtením Rozpravy moje náklonnost ještě vzrostla a bylo mi líto, že už jsem s ní u konce. Nečekala jsem, že se bude číst tak krásně, plynule. Často jsem narazila na myšlenku, nad kterou jsem se musela vnitřně zaradovat.

Okouzlovalo mě, že je dílko vlastně zvláštní druh duchovní biografie, byť stylizované, čímž mi připomínalo Komenského Labyrint. A rozhodně je to kniha ukotvená v baroku, a ne v klasicismu, jak mi tvrdili na hodině literatury.
Líbí se mi, že autor zakouší slast z myšlení. A zaujala mě myšlenka, že jednou stvořený svět se podle něho mohl stát takovým, jaký je, i bez dalších božích zásahů.
Nejaktuálnější, resp. nesmrtelné jsou obecně filosofické části Rozpravy. Tam, kde se Descartes pokouší uplatnit metodu na konkrétních skutečnostech (zejm. ve fysiologii), zůstává na úrovni tehdejší vědy, a tudíž se z našeho hlediska mýlí. Ale to nic nemění na genialitě hlavních principů.

PS. Knihu jsem poté četla ještě podruhé, kvůli přijímačkám na filosofii, a líbila se mi stejně jako napoprvé.

02.12.2018

škoda, že RD limitovala autocenzura a církevní dogmata, jistě by svůj dedukcionismus dovedl ještě dál

31.01.2018

Jsem hlupák, který díky své mladické nerozvážnosti a pubertální nabubřelosti, nečetl v době studií doporučená díla klasiků. Možná bych se myšlenkami v této útlé publikaci neřídil, ale věděl bych, že existují.

21.10.2017

Doporučuji určitě přečíst každému komu je blížké poznání. V Descartově výkladu jsou sice vážné mezery, ale mnohem důležitější je celkový směr a metoda, kterou se pokoušel postupovat a které se bohužel nedokázal sám držet. Určitě však předběhl svou dobu a jeho myšlenky žijí dodnes.

10.04.2017

Tuto knihu, spíše knížečku jsem si nelibě vybral jako cestu nejmenšího odporu (nejmenší počet stran), jako povinnou četbu na Filosofii. Vůbec se mi do ní nechtělo, nemám rád tyhle nesmyslné, nelogické filosofie... Ale nakonec jsem byl docela příjemně překvapený. Kniha se dala číst, a když jsem si dělal průběžné výpisky, tak jsem si z ní i něco vzal. Líbila se mi kapitola o morálních zákonech a zásadách, ale zajímavé je třeba i porovnání člověka a zvířete. Ze samotné metodologie mě to zas tolik nenadchlo. Descarta mám z novověkých filosofů rád, ale stále dám raději přednost nadčasové Antice. Přesto doporučuji jako zajímavé čtení.

20.01.2017

Aneb "jak správně vést svůj rozum a hledat pravdu ve vědách" ... Descartovým východiskem je metodická skepse, soustavná pochybnost, a to zejména o datech smyslového poznání ... je to pro něj prostředek, jak ze "zcela nezaujaté představy o skutečnosti, má být nalezeno to, co je nepochybné". Snaží se najít pevný bod, který by byl základem světa a ze kterého by pak vycházelo naše pravdivé poznání ... a potvrzení našeho bytí. Pro Descarta je ten pevný bod, ze kterého může vyjít - myšlení: „Myslím, tedy jsem“.

Ovšem pozor, Descartes odmítá takovou skepsi, jako „pochybování pro pochybování“ , ... pochybnost užívá jen proto, aby se dobral pravdy, takže ...

... když jsme takhle zpochybnili všechno, o čem můžeme nějak pochybovat, můžeme předpokládat, že není Bůh, ani nebe, ani tělesa; že ani my sami nemáme ruce ani nohy ani celé tělo ... co ale nemůžeme ....předpokládat, že nejsme my sami, když si to myslíme, ... protože nelze tvrdit, že by to, co myslí, v té chvíli, kdy to myslí, neexistovalo ...

... a tak myšlenka „Ego cogito, ergo sum“ (myslím, tedy jsem), ... je ze všech první a nejjistější ...první neotřesitelná jistota. Vše může být klam, všechno je možné zpochybnit, jen ne to, že právě teď, v tento okamžik, pochybuji.

Co následuje? Samozřejmě, že hned pak Descartes Jako další jistotu objevuje, že má v sobě ideu Boha ... jako nekonečné, všemocné a vševědoucí bytosti. Tahle idea přeci nemůže pocházet z vnímání vnějšího světa ani si ji nemohl vytvořit sám, protože konečný a nedokonalý tvor si nemůže sám ze sebe vytvořit ideu nekonečné a dokonalé bytosti :-).

Tak a teď už mu nic nebrání, aby v dalším kroku získal jistotu o realitě smyslového světa:
„K vlastnostem dokonalé bytosti musí nutně náležet i pravdivost. Kdyby Bůh nebyl pravdivý, nebyl by dokonalý. Je tedy nemyslitelné, aby mne chtěl pravdymilovný Bůh klamat a předstíral před mým zrakem tento svět pouze jako klamný přelud.“

A jak tomuhle všemu říkáme? ... pokus o formulaci spolehlivé a zcela obecné analytické metody poznání :-) ... přijímat jen to, co se mi samo představuje tak jasně a zřetelně, že o tom nemohu pochybovat, ... a nezapomeňte přitom, že každý problém lze rozdělit na co nejjednodušší části, které lze pak bezpečně poznat :-) ... už Descartes byl přesvědčen, že i ty nejobtížnější vědecké problémy lze takto rozložit na „dlouhé řetězce jednoduchých kroků, a pokud se zachová jejich pořadí, musí se najít řešení".

Souhlasím s woodwardem ... některé věci jsou živé v dnešní době právě tak, jako byly v 17. století ...

PS: Podobnou myšlenku, „Pochybuji, tedy jsem“, napsal už Sv. Augustin z Hippo, dále ji ale nerozvedl.

17.04.2016

Napřed jsem myslela, že bych mohla zvládnout přečíst tuhle knihu během jednoho odpoledne, ale bohužel jsem to nezvládla. Zpočátku se mi četla dobře, některé myšlenky mi přišly zajímavé, ale pak už to bylo na mě moc složité, a když přišla 5. část o přírodních vědách, které nesnáším, tak jsem to vzdala a nemyslím si, že bych tuhle knihu někdy dočetla. Jinak si, ale myslím, že je to kniha plná nepřímo vyjádřených a užitečných rad do života.

31.03.2016

Kratičké pojednání o tom, jak správně používat rozum a hledat pravdu, může budit zdání, že neobsahuje nic, co by naše postmoderní realita už dávno nevstřebala. Záleží na tom, jakou realitu máme na mysli. A některé věci jsou živé v dnešní době právě tak, jako byly v sedmnáctém století. Když Descartes píše:

...pokládal jsem za nejužitečnější řídit se podle těch, s nimiž budu musit žít; a abych znal, jaké jsou po pravdě jejich názory, pokládal jsem za nutné všímat si spíše toho, co činí, než toho, co mluví; nejen proto, že při zkaženosti našich mravů je málo lidí, kteří by řekli vše, co si myslí, nýbrž i proto, že mnozí sami to nevědí; neboť činnost duševní, jíž věříme v nějakou věc, liší se od té, jíž poznáváme; že v ni věříme, a vyskytují se často jedna bez druhé..,

nezní jeho myšlenka příliš zastarale, i když slova znějí poněkud obstarožně.
Navzdory starožitným vyjadřovacím prostředkům a bez ohledu na občasné nejasnosti, dané dobovými okolnostmi (v tomto ohledu se člověk může spolehnout na poznámkový aparát), je Rozprava o metodě dílkem velmi živým a jakýkoliv shovívavý nadhled z pozice "moderního člověka" rozhodně není na místě.