Titus Žal
Mervyn Peake
Gormenghast série
1. díl >
Svoji nejznámější prózu, trilogii Gormenghast, začal psát Mervyn Peake v době druhé světové války, kdy sloužil v armádě, a rukopisy posílal domů své ženě Maeve. Peake umně mísí prvky gotického románu, fantasy, komedie i hororu a výsledkem je surreálně carrollovský, kafkovsky groteskní, do absurdních detailů líčený „vnitřní“ svět, v jehož dusivé, pomalé, zahnilé atmosféře začíná klíčit strašlivá revoluční změna. První díl trilogie nazvaný Titul Žal vyšel v roce 1946. Druhý díl, nazvaný krátce podle místa děje Gormenghast, vyšel o čtyři roky později a sleduje další osudy postav obývající ponurý hrad. Třetí díl trilogie Už jen Titus, který Peake psal v době, kdy trpěl Parkinsonovou chorobou, příběh uzavírá a odehrává se ve vnějším světě. Samotný Gormenghast už tu chybí, ale co do podivínů a bizarních existencí si vnější svět s hradem nijak nezadá. Trilogie Gormenghast, v Anglii stále znovu vydávaná, patří k základním pilířům fantasy. Svědčí o tom i čtyřdílné televizní zpracování BBC z roku 2000 a stejnojmenná rocková opera německého skladatele Irmina Schmidta.... celý text
Horory , Romány , Fantasy
Vydáno: 2004 , Argo
Originální název:
Titus Groan , 1946
více info...
Přidat komentář
Vím, že jsem s knihou neměl moc trpělivost. Chvílemi mě ubíjely dlouhé popisy a postavy, které fungují jen jako kulisy. Ta atmosféra ve mně ale zůstala a prakticky není dne, kdy bych si na knihu nevzpomněl.
Pro mě poutavé čtení snad i s nádechem hororu. Filmová verze působí spíše komicky.
(SPOILER)
Dlouho jsem se nemohla začíst, sbírka prapodivných figur popsaných jako obrazy v galerii, děj minimální, atmosféra temná a dusná až k parodii... Pak jsem si řekla, že než knihu odložím, zaspoileruju si. Shrnutí díla na Wiki vypadalo líp než celý dosavadní text, tak jsem vydržela - a ještěže tak. Chce to přijmout Peakova pravidla hry, obrovskou nadsázku, specifický směšnotragický, pseudoromantický rozmach, který se, čím dál víc se mi zdá, posmívá sám sobě.
(následuje spoiler, ale jednak neškodný, jednak vypovídá o románu zdaleka nejlépe)
Osazenstvo Gormenghastu není normální, ale na to, jak je nenormální, je vlastně lidské a vzbuzuje buď silné sympatie, nebo silné antipatie (osobně mám nejradši Šmidrkala, Kříst je v těsném závěsu). Děj se rozvíjí pomaloučku, ale trpěliví budou odměněni vrcholně akční bojovou scénou na několik stran, v níž zásadní roli sehraje pavoučí samička hledající svého samečka a jejíž zakončení je ve stylu těžkého psychologického románu - což je zároveň ve zkratce ukázka výstavby celé knihy. Je to divné, směšné, závažné a děsivé zároveň.
Chápu to množství fanoušků Gormenghastu, je to svět sám pro sebe, ze kterého se dá donekonečna citovat nebo na něj odkazovat. Já se s ním sice rozloučím ráda, ale předtím přečtu nejméně ještě jeden díl, způsobovat úžas je vlastnost v literatuře příliš vzácná, abych se jí vzdávala předčasně. Navíc Dominika Křesťanová pořídila krásný, hravý překlad.
„Nad tímto bodem se Šmidrkal hluboce zamyslel. Pak zavrtěl hlavou. „V tom, co říkáte, je nepochybně zrnko pravdy,“ pravil. „A vlastně, abych pravdu řekl, možná i celá řada zrnek. Zrnko k zrnku a nakrmíš srnku.““
Makabrózní, netradiční, až fyzicky bolestně krásné čtení. Jistě, nečte se to lehce a ne každý dílo tohoto anglického Kafky ocení. Ale to je v pořádku, klenoty jsou vzácné tím, že se jimi nekaždý může těšit. Už dlouho si má mizerná duše nevychutnala nic tak, jako Gormenghast.
Román je odlišný od všech knih, které jsem četla, specifický a velmi originální. A náročný na čtení. Sáhodlouhé, barvité a velmi podrobné popisy nutí čtenáře stoprocentně se soustředit.
Gormenghast překypuje ponurostí, bizarností, zlobou a zřetelnou dávkou ošklivosti prostředí i lidí. Pochmurnou a destruktivní atmosférou připomíná obrazy surrealistických malířů. Děj je tři čtvrtiny knihy minimální, až v závěru přidá na tempu.
Pro požitek je důležité vybrat si pro čtení tu správnou chvíli - jinak se vám děj může zdát chvílemi až nesnesitelně rozvláčný a extrémně podrobné popisy velmi únavné.
Pokud vytrváte do poslední strany tohoto nevšedního románu, odměnou vám budou živé obrazy Gormenghastu vryté do paměti a přetrvávající silný pocit, který nelze popsat slovy.
Dále minispoilery!
Autor vložil do knihy velké množství negativních nebo aspoň velmi podivínských postav. I ty, které se zpočátku zdály být normálními, se ukázaly jako stupidní, nevyrovnané. Zdánlivá chytrost se ukáže být cynickou vychytralostí. Jazýčky vah charakterů postav jsou vychýleny k negativním vlastnostem. Kladnou postavu není snadné najít. Poslední desítky stran se objevuje aspoň náznak naděje, změn a nových časů.
V závěru si mé sympatie získali Fuchsie a komorník Kříst.
Pokud chcete opustit svůj čtenářský stereotyp a poznat něco nového, sáhněte po Gormenghastu.
Gormenghast. Prastaré, bezčasé sídlo, ktorého obyvatelia ustrnuli v nemennom kolotoči prežitých tradícií. Jednotlivé individuá sa predbiehajú vo vyšinutosti, jedna šialená scéna sa vŕši na druhú.
Titus Žal sa nečíta ľahko. Napriek kráse jazyka a opisom, ktoré priam nútia človeka aby si ich v mysli vizualizoval, trvá takmer polovicu knihy, kým sa kolieska príbehu naplno roztočia. Dovtedy vás čaká hlavne zoznamovanie so svetom, jeho podivnými postavami, zákonmi, priestormi obludného hradu. Mám však pocit, že bez toho dlhého, pomalého úvodu by to ani nešlo, pretože svet Gormenghastu je naozaj špecifický, premyslený a nech v mysli akokoľvek pátram, nenachádzam dielo, ktoré by bolo vhodným prirovnaním. V hlave mi vystupujú útržky Zemeplochy, kúsky Čarodeja zo zememoria, isté Lovecraftove snové vízie, no nič z toho vás na Ghormenghast tak celkom nepripraví.
Keď však predstavovanie skončí, a veľmi pozvolne sa rozvíjajúci príbeh naberie v druhej polovici otáčky, všetko sa zúročí a stránky rýchlym tempom ubúdajú až do osudového finále.
Knihu si však naviac užijú srdciari, pre ktorých je najdôležitejšia atmosféra, čitatelia, ktorí sa opájajú v temných, podivných obrazoch z iných svetov, pre ktorých do detailu vypiplané opisy, ožívajúce prapodivné vízie, niesú prekážkou, ale naopak, sú vítané.
Kniha končí pomerne otvorene a ja mám pocit, že druhý diel, ktorý vtiahne čitateľa do už známeho sveta, by mohol byť ešte zaujímavejší, ako ten prvý.
Titus Žal je takovou směsicí fantasy a gotiky. Velmi oceňuji, že se většina děje odehrává na spletitém, chmurném a chátrajícím hradě. Největší předností tohoto románu je neskutečně podrobná popisnost, která ovšem občas sklouzne k nepřehlednosti děje. Postavy v knize jsou dobře vystavěné a některé jsou hodně bizarní. Nejvíce mi k srdci přirostla samotářská slečna Fuchsie.
Už když jsem tuhle trilogii četl poprvé (koukám, že to budou tři roky), říkal jsem si, že to musím s nějakým odstupem přečíst znovu. No, ten čas právě nastal, a já jsem se zase vrátil do té temné, chmurné atmosféry mezi bizarní obyvatele hradu Gormenghast.
Řekl bych, že na druhý pokus jsem si to užil víc, ono to napoprvé není zrovna jednoduché čtení. Když už víte, co máte čekat, snadněji se sžijete s těmi podivnými figurkami, víc si užijete humoru, kterého jste si poprvé nevšimli, dojdou vám nějaké ty souvislosti... jdu na druhý díl.
Na knize je znát, že ji psal autor, který vystudoval výtvarné umění a živil se knižními ilustracemi. Psal ji, jako by kreslil. Plastické popisy hradu i přírody kolem a jejich proměn a nálad v průběhu dne i roku, výrazné postavy dovedené až do karikatury, bohaté výrazové prostředky ... To vše dělá z knihy skutečné umělecké dílo, ne jen "pouhou" fantasy. Na druhé straně navzdory promyšlenému a atraktivnímu ději mohou právě zmíněné popisy a poměrně složité výrazivo některé čtenáře odradit - já se přiznám, že jsem v popisných částech místy ztrácel pozornost.
Kniha ( série) je mimořádně dobře napsaná a velice dobře ( nevím jak to lépe napsat ) promyšlená. Samotným podáním si udržela pozornost od první do poslední stránky.Některé situace mi přišly doslova jevištní, zejména v prvním díle a to bez ohledu na popis. Každopádně fantaskní záležitost.5/5
Kniha ( série) mě neuvěřitelně bavila, už jen proto ( nejen proto) že je psána z čerstva a přes svoji pitoresknost, s radostí a od srdce, úplně stejný pocit mám kupříkladu u Tolkiena. Autor vykládá co je uvnitř i vně světa naprosto svérázným způsobem ( a jedinečně lehkým), který člověka nenechá na pochybách, že všechny ty dojmy a situace zažil.Ostatně proč ne, že ano, všechno se dá přebarvit na to či ono. Jinak ten přesah uvnitř je dle mého nesdělitelný, to už se těžko transformuje do hvězdiček, jako u celé řady knih. Není to v žádném případě nudné a bezbarvé čtení.
Na čtení opravdu VELICE těžká kniha. Sáhodlouhé popisy míst, lidí atd. nicméně popisy mistrně vyšperkované s krásným užitím jazyka. Když se tím prokousáte, zjistíte, že pokud vám postavy nepřirostly k srdci, tak je minimálně velice dobře znáte.
kKniha je někdy až surrealistická, určitě groteskní a dost atmosferická, odehrávající se v jakémsi bezčasí v mikrokosmu hradu Gormenghast... Určitě doporučuju kvůli atmosféře, mistrnným popisům a celkové zvláštnosti knihy.
Veľmi zvláštna kniha, hrozne ťažko sa mi čítala lebo je neskutočne popisná (seriózne, detailný popis tváre človeka čo sa v knihe už nikdy potom neobjaví na jednu celú stranu je už dosť overkill) a dej plynie neskutočne pomalým tempom, no nemožno jej uprieť čaro. Hlavným hrdinom nie je žiadna z postáv, ale samotný hrad so svojou gotickou atmosférou rozkladu, bizarné figúrky žijúce vo svete prastarých tradícii za jeho múrmi sú tu hlavne na jeho zdôraznenie. 7+/10
Překrásně napsaná (a skvěle přeložená) melancholická bizarérie, panoptikum absurdních postav existujících v neméně absurdním světě sešněrovaných obřadů, prachu a tmavých chodeb, světě, který žije sám pro sebe a ani náznakem nepřipouští možnost života jiného, jinak a jinde (pchá, takové kacířství!). Ba ani prohnaný Koncíř nevidí za Pazourkovou věž. Výsostně atmosférické.
Tak a mám to za sebou. O Gormenghastu jsem uvažoval již mnoho měsíců. Velmi mě lákal, ale pořád jsem si říkal, zdali jsem na takovou knihu připraven. Na takovéhle dílo musí být člověk jednak v pokročilém čtenářském "věku" a velmi soustředěn. Ještě předtím, než jsem pustil do samotného čtení, ptal jsem se známých co mě čeká a všichni mi říkali, že je to skvělé, ale náročné. Měli pravdu. Číst tuhle knihu není vůbec snadné. Pokaždé mi trvalo tak dvě strany, než jsem se do toho opět dostal. Co se Gormenghastu nedá upřít je rozhodně ona fantasknost a hnilobná atmosféra. Ta je opravdu vynikající, postavy jsou kolikrát velmi bizarní a samotný hrad je postupně odhalován jako místo, kde se může stát téměř cokoliv a bylo by to v naprostém pořádku. Jsou tu výrazné prvky gotiky, jakési Beckettovy absurdity v jednání určitých postav, Zolovo naturalistické budování kariéry původně kuchařova poskoka v podobě Koncíře a jemné prvky magického realismu v přijímání nadpřirozena. Nicméně to není fantasy, jak bývá Gormenghast často označován. Čtení mě i přes svojí tíhu bavilo, ke knize jsem se rád vracel hlavně díky její jedinečné formě stylu, výpravy, jazyka a atmosféře, jak jsem už říkal. Jenže nemá prakticky žádný děj, což mě mrzelo. Hlavně v posledních třiceti stranách, které jsem už dočítal silou vůle. Vše se točí okolo jakési změny - revoluce, která v počátečních kapitolách nastává a postupně zasahuje každého obyvatele hradu a nutí jej jednat, ale není to žádná konstantní příběhová linka, proto nedávám plnou palbu hvězd jako většina. Ale další díly si přečtu určitě. Až nazraje opět ten správný čas.
Začíst se do trilogie Gormenghast není vůbec snadné. Sám jsem měl první díl doma z knihovny asi třikrát během dvou let a až napotřetí jsem se dokázal do Gormenghastu opravdu začíst. Problém s Gormenghastem je především v tom, že se tváří jako fantasy, ale ve skutečnosti se jedná spíš o velmi rafinovaný, temně gotický cyklus, ve kterém ale moc fantastických prvků, tak jak jsou známé například od Tolkiena nebo C. S. Lewise, nenajdeme. Kouzlo Gormenhastu je ale v nečem jiném, a to v jazyce a v nesčetných popisech i těch nejbanálnějších úkonů, které se díky tomu stávají geniálními absurdními hříčkami. Kdo dá Gormenghastu čas, ten nebude litovat, jedná se o opravdovou lahůdku žánru, a snese jen těžko srovnání. Ale i přes suchý humor a postavy jak z her od Becketta má děj i přes svou zdlouhavost vynikající gradaci a to jak v prvním, tak v druhém díle. Třetí díl je trochu jiný a poznamenala ho i nemoc autora, ale mně se i tak líbil, jen je o něco víc zběsilejší a není tak pečlivě vystaven. Závěr je ale opět vynikající ukázkou neuvěřitelné imaginace autora a jazykové bravurnosti, na které se nemalou měrou podílela i překladatelka Dominika Křesťanová.
Škoda jen, že Peake celý cyklus, který měl mít původně 5 dílů, nestihl dopsat. Ve třetím díle se totiž ukazuje rozpolcenost hlavní postavy a je nakročeno k jejímu zajímavému vývoji. Naneštěstí ze čtvrtého dílu je možné na internetu najít jen krátký fragment a ze závěrečného dílu zbyl jen název. Celý cyklus se pokusila ještě dopsat v duchu poetiky M. Peaka jeho manželka a tak vznikl čtvrtý díl Titus Awakes, který nedávno vyšel v angličtině, a který dosti kontroverzním, ale zároveň trochu očekávaným způsobem jako by uzavírá celý cyklus Gormenghastu. Každopádně i přes nedokončenost celé série je každý díl svébytným románem a především první dva díly jsou opravdovými mistrovskými díly, a řadí se k tomu nejlepšímu v anglické literatuře 20. století, jimiž se inspirovala řada autorů dnes velmi populárního žánru new weird.
Štítky knihy
Titus Žal
Kniha Titus Žal je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 80x |
| Čtenářské výzvě | 4x |
| Doporučených | 15x |
| Knihotéce | 75x |
| Chystám se číst | 109x |
| Chci si koupit | 25x |
| dalších seznamech | 8x |
Uf, to jsem si dala.
Jeff Vandermeer označil scénu souboje v této knize jako tu nejlepší akční scénu, jaká kdy byla napsána. Naštěstí nezapomněl napsat v jaké je kapitole, takže po marném pokusu nenechat svoji hlavu rozbolet z myšlenkového proudu autora, jsem přečetla rovnou ji. Ech.
Chcete stručnou definici teto knihy? Příliš mnoho, mnoho, mnoho, mnoho, mnoho ,mnoho, mnoho, mnoho, mnoho, mnoho, mnoho, mnoho slov.
Heleďte, já mám ráda Kafku, Havlova absurdní dramata, i magický realismus. A přesto se mi tohle vážně nelíbilo.
Jo, a ta hlava mě stejně bolí.