Pojídač duší recenze

Únos. Jediné Torakovo zaváhání na zimním lovu jeho nepřátelům stačí, aby zasáhli chlapcovo nejzranitelnější místo. Drží teď jeho vlčího brášku, vlečou ho sněhem kdovíkam na Sever a prolitá krev svědčí o tom, že se schyluje k nejhoršímu! Třináctiletý sirotek s klanovým znamením Vlků, na něhož mají spadeny všechny nečisté síly všude kolem, se proto s Havraní dívkou Renn bez meškání vydává po stopách Vlčkových věznitelů – ale jen s mlhavým tušením, co na ně za nejzazší výspou Hvozdu číhá. Podivín od Jezera sekyr je sice za křesadlo a vlídné pochopení nasměruje k Oku zmije, jenže co přesně to má být? Neumrznou děti dřív, než se k zlověstnému brlohu doplazí nekonečnými závějemi, převisy a dalšími nástrahami rozzlobeného severního větru, který je krutý a usmyslel si zabít každičkého vetřelce? A pokud mu odolají, co když je cestou sežere lední medvěd: obávaný nepřemožitelný lovec, pro něhož je jakýkoliv živáček pouhá kořist? Pravěké dobrodružství v podání Michelle Paverové pokračuje třetí částí, která se v bájném příšeří radostí i obav prvních lidí rozhodně nedá zahanbit předešlými svazky. Torakovi protivníci tu konečně dostávají tvář z masa a kostí, i když je to někdy podoba děsuplná. V příběhu ohnivého opálu, jehož prostřednictvím zamýšlí Pojídači duší ovládnout démony Onoho světa a vnutit klanům jednotný řád, však už autorce nepůjde pouze o uvažování lidí na úsvitu věků, ale také o podobenství, ve kterém je Zlo zdánlivě tak uhrančivé a šlechetné. V nelítostné ledové krajině tím dostává vyprávění Paverové zadumanou tóninu hodnou skandinávských velikánů pera, pro které žádná oběť není dost dobrá, aby potvrdila odhodlání lidí přežít. Co však bude třeba vykonat, aby démoni nezaplavili svět? Kromě kuráže nemají Torak s Renn zprvu ani potuchy, čemu všemu budou čelit, a pak zase nemají na vybranou. Mají jen to, co je odjakživa nejcennější: jeden druhého.... celý text