Zrůdy a zrůdičky velký i malý, vás by si, dětičky, k večeři daly.

recenze

Kate Harkerová by se za vzornou studentku považovat určitě nedala. Pečlivá je jedině v tom, jak se z každé školy dostat. Ať je to katolická škola nebo ne, vždycky si najde ten nejkreativěnjší způsob, jak se nechat vyloučit. Nikdo za tím nevidí nic víc, než že na sebe Kate chce upoutat pozornost, že je agresivní nebo že se prostě neumí chovat. Ale Kate má důvod. Za vší tou výtržností je důmyslný plán, jak se dostat zpět do srdce Verity, kde její otec ovládá část města plného příšer a monster, která se zrodí z každé násilnosti, z každého přepadení, z každé smrti.
Kate chce svému otci konečně ukázat, že on není jediný Harker, který je schopný vládnout městu, jež pomalu, ale jistě sžírá jedno monstrum po druhém. Dokud Kate nepotká Augusta, myslí si, že její plán nemůže mít jedinou trhlinu. Ale August jí ukáže, že i v té nejstrašlivější příšeře se může skrývat trocha lidskosti...

Říká se, že zlo plodí další zlo. Verity je takovým mrazivým příkladem, jak by to vypadalo, kdyby opravdu nezůstalo jenom u metafor a ono zlo ve světě doopravdy vytvářelo zlo, hmatatelné, nebezpečné. Victoria Schwab pojala všeobecnou pravdu a přetvořila ji podle obrazu svého. Z takové myšlenky stvořila Divokou píseň, která jednoznačně převýší všechna očekávání.

Popularita na jednu stranu Divokou píseň předchází, ale dokud se čtenář nepustí do čtení a na vlastní kůži neokusí, co to doopravdy znamená ocitnout se ve Verity s Kate a Augustem, nemůže nikdy vědět, co čekat. Jediné, co čtenář rozhodně předem ví, je, že zažije něco naprosto originálního, fantastického, strašidelného a naprosto otevřeného všemu násilí. Když říkám naprosto otevřené všemu násilí, nemyslím to tak, že by autorka nějakým pobuřujícím způsobem podporovala násilí, vězte, že to ani náhodou. Vytvořením fantasy světa s trochu dystopicko-paranormálními prvky ukazuje, že i přesto, že normálně se z násilí zrůdy nestvoří, alespoň ne takové, jak je vykresluje v knize, neznamená to, že se vůbec nic nestane. Pro příklad taková vražda za sebou rozhodně zanechá stopu. Autorka poukazuje na to, co všechno se může stát, když si někdo řekne: "Když jednou někomu ublížím, tak se přece nic nestane, ne?"

Jednoznačně je Divoká píseň knihou, která mě neskutečně překvapila. Nečekala jsem nic menšího než něco fantastického, protože přece jenom ohlasy mluví za vše. Nicméně jsem nečekala, že takhle v jedné knize dostanu v podstatě úplně všechno. Už v předchozí sérii Victorie Schwab, Archiv, jsem se přesvědčila, že její styl psaní je fenomenální, čtivý, houževnatý a jednoznačně a naprosto originální. Divoká píseň mi ale přesto ukázala, že jedna úspěšná kniha neznamená, že druhá nemůže být ještě úspěšnější. Divoká píseň je příběh krásně domyšlený, dotažený do nejmenšího detailu i do poslední scény. Další díly budou jistě stejně fantastickou jízdou i čtenářským zážitkem, jako byl tento první. Osobně nemám, co bych tomuto počinu vytkla. Je to akční, napínavé, temné, originální a bude vás z toho doslova mrazit v zádech. Co víc si od fantastické knihy přát?
Jestli můžu něco s Divokou písní udělat, tak rozhodně to, že ji všemi dvaceti doporučím dál!

Komentáře (0)