ZLOSIN je skvělé slovo.

recenze

Labyrint: Útěk (2014) / Marky48 (1190 views)
ZLOSIN je skvělé slovo.
Když se dveře výtahu otevřou, Thomas se seznámí s dalšími zhruba padesáti chlapci, kteří žijí na malém prostoru jménem Plac. Kolem Placu se rozkládá rozlehlý labyrint, který obývají prapodivná a krutá monstra - rmutové. Tím ale záhady nového světa, do kterého se Thomas dostal, zdaleka nekončí. Jeho noví přátelé žijí v organizované společnosti s přísnými pravidly a už asi dva roky se snaží najít cestu ven. Druhý den se ale ve výtahu objeví dívka nesoucí děsivou zprávu. Tím Thomasovo dobrodružství opravdu začíná.

Poprvé jsem si Labyrintu všimla na jednom z mých oblíbených blogů (nevím, který to konkrétně byl...) a Druhý den jsem zjistila, že kluci z naší třídy na filmu byli a prý byl báječný. Tak jsem se s kamarádkou odpoledne vypravila do Dobrovského, kde jsem si bestseller koupila. Musela jsem si ho zkrátka přečíst, než půjdu do kina na film. K Labyrintu jsem se ale dostala o nějaký pátek později, protože jsem musela dočíst Město z kostí. Pak jsem se do knihy nadšeně pustila. I přes všechny písemky a úkoly jsem Labyrint dočetla za tři dny.

Kniha mne opravdu zaujala, to se nedá popřít. První dojem samozřejmě utvořila obálka (jak původní, tak filmová) a anotace. Všemu bych dala pět hvězdiček, není co vytknout. Tak tedy přistupme k samotnému obsahu. Příběh mě zaujal hned na první stránce a nikdy jsem si neříkala, že budu číst "až za chvíli". Naopak jsem měla problém knihu odložit a jít dělat něco jiného, aniž bych nad Thomasem a labyrintem chvilku nepřemýšlela. Nejhorší bylo odložit knihu po konci kapitoly. Ten byl totiž napínavý vždycky, i když následující děj třeba napínavý nebyl. James Dashner prokázal skvělé umění - dokázal si čtenáře u knihy za všech okolností udržet. Za to má u mne jedničku.

Dalším plusem knihy je určitě slang Placerů. Nikdo z nás pochopitelně neznal slova jako čón, frasnej, grind nebo baža. Thomas byl na tom na začátku knihy stejně. Nejprve svým novým přátelům rozuměl sotva polovinu všeho, co mu říkali. Postupně si ale, stejně jako čtenáři, "labyrintskou hantýrku" (tak to nazvala moje kamarádka) osvojil a dokonce ji začal i používat. Tím se dostáváme k další jedinečnosti knihy. Čtenáři na začátku knihy ví to samé co Thomas. Tudíž nic. Postupně se dozvídáme více a více, ale nikdy nejsme napřed oproti hlavnímu hrdinovi - až na epilog, ale ten se dle mého názoru nepočítá. *Hlavně ho, prosím vás, NEČTĚTE NAPŘED!!! Nečtěte napřed vůbec nic. Všechno si zkazíte!* Tímto se kniha liší třeba od Divergence a Hunger Games, které ovšem reálně vyšly až po Labyrintu, takže je vlastně nemám co porovnávat. Líbilo se mi také, že v Labyrintu záměrně chybí romance. Dodává to celému příběhu na opravdovosti a srozumitelnosti.

Ke způsobu psaní Jamese Dashnera tedy rozhodně žádné výhrady nemám, ba naopak. K ději by se ale jedna drobnost našla. Jistě, Labyrint je jedinečný a starší než Divergence, ale přesto. Asi v polovině knihy mě napadla určitá teorie, proč jsou Thomas a jeho přátelé v labyrintu zavření. Stále jsem doufala, že to není pravda, doufala jsem, že je to něco lepšího, inteligentnějšího a rozvinutějšího... ale v zásadě jsem se nemýlila. Tento důvod samozřejmě není špatný, a opravdu se od jiných knih liší... přesto jsem ale byla trochu zklamaná. Když se na Labyrintem zamyslím, není na něm na druhou stranu nic špatného, jen snižuje moje mínění o Divegenci, o které jsem si dříve myslela, že je úžasná, ale ona zas tolik není. Nebudu více prozrazovat, názor na obě knihy si utvořte sami...

Je ale také potřeba říci něco k postavám, o kterých si každý čtenář může udělat velmi konkrétní obrázek, protože jsou v knize výborně vykresleny. Nejlépe z nich samozřejmě Thomas. Kniha je sice psána v er-formě, ale pořád z pohledu Thomase, takže jeho myšlenky pozorujeme opravdu do detailu. Podle mě Thomas mezi ostatními vyniká převážně jednou vlastností - sebeobětavostí, schopností udělat pro druhé více, než musí a než smí. Tuhle vlastnost jsem u jiných postav v knize docela postrádala, ale na konci James Dashner všechno vynahradil... Mojí druhou nejoblíbenější postavou byl každopádně Newt, který byl opravdu rozený vůdce a kamarád. Jeho hlavními charakteristickými znaky byly odvaha, empatie a schopnost překonat vlastní strach. Také jsem si oblíbila Teresu a Chucka a částečně i Minha, který ale často ztratil hlavu... Nejvíce jsem se ale nasmála díky Pánvičkovi.

Labyrint se mi opravdu líbil a zaujal mne nejvíc, jak mohl. ZLOSIN je opravdu úžasné slovo a jen tak ho nezapomenu. Hlavou mi ale víří spousta otázek, které na konci první knihy zůstaly nezodpovězeny. Už se moc těším na druhý díl série!

Komentáře (0)

kniha Labyrint: Útěk recenze