Zlomená srdce

recenze

„Racionálně uvažující tvor by patrně alespoň zaváhal vzít si hypotéku na objekt, v jehož zvolna se hroutícím kamenném zdivu by se při troše snahy daly najít otisky prstů Cyrila a Metoděje.
Jenže já v těch starých zdech, obklopených zarostlou zahradou, konečně našla domov…“

S autorkou Barborou Dvoreckou jsem se seznámila přes Facebook, sama autorka mi nabídla zaslání dvou svých knih a já jsem neváhala. Na začátku letošního roku jsem přečetla první z nich, Doteky života a kniha mě velmi oslovila a zasáhla mé srdce. Nyní jsem dostala chuť se opět s autorkou setkat, alespoň prostřednictvím její druhé knihy, Ozvěny života. Přiznám se, že jsem si ji trochu šetřila na chvíli, kdy budu mít dostatek času a to správné rozpoložení mysli, a opět mě kniha okouzlila, pohladila moji duši a zároveň ji rozesmutnila, ale i rozveselila.

Autorka v nové knize zachovala formu jako v první knize. Opět se zde střídají kratší a delší povídky ze života autorky, ale i smyšlené a možná i skutečné příběhy ze života lidí, ale i našich čtyřnohých přátel. Jednotlivé povídky jsou prokládány krátkými postřehy, myšlenkami, či kratičkými rozhovory, které jsou nazvané Ozvěny.

Postřehy z autorčina života jsou vesměs vtipné, humorné a ironické. Ostatní povídky se nesou spíše ve smutném duchu, ale o to více jsou reálné a nutí nás se zamyslet. Opravdu dokáže člověk tolik ublížit němé tváři, ale i ostatním lidem a dětem? Zlomená srdce se netýkají pouze lidí, ale i opuštěných zvířat, ponechaných napospas osudu. Naštěstí se najdou lidé, kteří nejsou lhostejní a pomohou. V knize jsou zachyceny i vznikající nové lásky a nová přátelství. Autorčiny příběhy jsou balzámem pro naši duši a najdeme v nich vše – emoce, lásku, dobro, zlo, smutek a porozumění.

„Nad hlavou mého životního partnera lze občas zahlédnout svatozář, o jejímž původu je veden dlouholetý rodinný spor. Početnější strana zastává názor, že nikdo jiné než anděl by se mnou nevydržel.“

Autorčiny historky z jejího života na šumavské samotě mě velmi pobavily, fandila jsem jí v každém pokusu obohatit svůj statek o nějaké to zvířectvo, ale vzít si domů mývala, mi už přišlo opravdu přespříliš. Zkrátka budete se bavit.

Hodně mě zasáhla povídka Dopis Ježíškovi, kdy malá holčička touží po psovi, ale z finančních důvodů si ho nemůžou dovolit. Zcela mnou otřásl konec povídky Podraz, ale i takový může být život, v jedné vteřině tu jsme a v další už ne.

Při čtení série povídek nazvaných Patron řeky se mi hned vybavilo, že jsem je už četla, a tak jsem se šla přesvědčit do knihy Doteky života a opravdu tam tyto povídky jsou. A pak mi došlo, proč je autorka zařadila znovu, sepsala k příběhu pokračování, je veselé, ale i smutné, zkrátka ze života.

A kniha končí opět vesele, historkami z autorčina života, jak jezdila ve stařičké Felicii pracovat do německého příhraničí, jak si vzala domů mývala anebo jak se rozhodla chovat kachny.

Celou knihou nás opět provázejí nádherné ilustrace Ivety Autratové.

„Až napíšu patnáctou, taky budu mít redaktory a poradce…“ pročítala jsem závistivě dvoustránkový seznam poděkování na konci věhlasného historického románu.
„Když ti jedna trvá dva roky…Do kolika tu chceš bejt?“ nenadchl manžela výsledek jednoduchého výpočtu.“

Knihu doporučuji všem, kteří si chtějí přečíst něco opravdového, skutečného, humorného, ale i smutného. Něco, po čem vám v mysli zůstane vzpomínka na hodně dlouho, něco, co vás zabolí u srdce, ale potěší vaši duši. Takové jsou knihy Barbory Dvorecké, kterou obdivuji jako spisovatelku, ale i jako člověka, který má srdce na správném místě.

Moje hodnocení je 100 %.

Sama autorka nedávno prozradila, že pracuje na další knize, moc se na ni těším.

Tímto Vám, Barboro, děkuji za to, že jsem si mohla přečíst tuto knihu plnou citu a také za milé věnování, které jste mi do knihy vepsala.

Komentáře (0)