Zlaté dobré devadesátky

recenze

Přiznávám se bez mučení, že spadám do skupiny lidí, kteří se nechají ovlivnit reklamou. Alespoň tedy co se týče reklamy na nějakou knihu. Ačkoliv se mi to už několikrát vymstilo a kniha s nálepkou “bestseller“ byla prostě nezáživná, jsem prostě nenapravitelná a hned vzápětí sahám po další takové. Tentokrát se mi do hledáčku dostala kniha, která se teprve možná tím bestsellerem stane. Jmenuje se Vertigo, autorem je Patrik Girgle a tato kniha mě k sobě přitáhla nejen svou parádní obálkou, ale hlavně tím, že se jedná o vítězný román 21. ročníku Literární ceny Knižního klubu. Když se jedná o vítězný román nějaké literární soutěže, tak to ta kniha snad musí stát za to, ne?! Vertigo je autorovým literárním debutem.


Literární cena Knižního klubu - cenu již od roku 1995 uděluje Knižní klub ve spolupráci s nakladatelstvím Euromedia. Tato cena umožňuje amatérským talentovaným pisálkům vstup do světa spisovatelů. Nakladatelství Vám zařídí vytisknutí knihy, reklamu a ještě navíc obdržíte i nějakou tu finanční odměnu.Vím už několik let o udělování této ceny, není to pro mě žádná novinka. Poprvé mě zaujala vítězná kniha z roku 2011, Na řece od manželů Hejzlarových, kterou jsem si pořídila a která se mi velmi líbila. Také jsem díky Literární ceně objevila spisovatelku Hanu Andronikovou, jejíž díla zbožňuji, ačkoliv už spisovatelka, bohužel, není mezi námi. Věřila jsem, že alespoň trochu podobné pocity jako při čtení knih již zmíněných autorů budu mít z knihy Vertigo.

Když jsem si vyhledávala na internetu více informací o samotném autorovi, což dost často dělám pro to, abych věděla, s kým mám tu čest, tak jsem moc neuspěla. Dozvěděla jsem se akorát, že Patrik Girgle se narodil roku 1978 a vystudoval orientalistiku na FF UK a v současné době žije a pracuje v Praze. Toť vše. Přitom bych uvítala více informací co se týče jeho literárního tvoření, jak se ke psaní dostal a tak. Tak třeba časem, až se jeho kniha dostane mezi větší okruh čtenářstva, se o něm dozvíme něco víc.

Děj Vertiga se odehrává v první polovině devadesátých let v pro nás neznámém maloměstě. Hlavní postavou je sedmnáctiletý Dušan, kterého jsem si představovala jako takového toho zastrčeného chlapce tam vzadu, který má své plány do budoucna, je nenáročný a který strašně touží po tom nejprostším - po lásce. Po lásce a po troše toho porozumění a lidského tepla.

Dušan má svou partu kamarádů - Pardála, který jako jeden z mála vyvolených vlastní CD přehrávač, Kašpara a Havrana. S nimi chodí na různé akce, jen tak lelkují a poslouchají dost dobrou hudbu, třeba Nirvanu, Lucii, Tublatanku. Prostě všechnu tu dobrou rockovou hudbu, kterou si z dětství ze svého domova pamatuji.

Jednou se stane, že se Dušan seznámí s Pardálovou skoro sestřenicí Lindou, která je o několik let starší než Dušan. A je to tady, láska? Linda je přece vždycky na starší chlapi, o zajíčka by přece nezavadila ani pohledem nebo snad ano? Žádná Iris, ani Marie, ale Linda je důvodem Dušanova vertiga. Jak bude příběh pokračovat?

Vertigo je útlá knížečka obsahující kratší kapitoly, které jsou od sebe odděleny fotkou vymotané audio kazety, což asi mělo za cíl přidat na rozsahu knihy. Na mě to bohužel dojem neudělalo, přišlo mi to takové odfláknuté, z toho důvodu ubírám na hodnocení. Charaktery postav jsou rozvíjeny postupně. Bohužel mi nesedl styl vyprávění. Ano, vulgarismy jsou dnes součástí velkého množství knih, zde byly i k uvěření, ale vyprávění postav, je takové nemastné neslané, občas jsem měla problém se soustředit. A co se mi vůbec nelíbilo, byl epilog v knize, který mi přijde nemístní. Koho zajímá, kde budou hlavní hrdinové za pár let, když v příběhové současnosti stojí před prahem dospělosti? To bych nechala na fantazii každého čtenáře a ne na spisovatelově. Za epilog také ubírám hodnocení.

Co se mi ale naopak líbilo, vertigo v překladu znamená pocit porušené rovnováhy neboli závrať. Já při čtení měla těch závratí, nutno podotknout, že příjemných, hned několik. Příběh se odehrává v první polovině devadesátých let, což byla doba, kdy jsem začínala být školou povinná a přijde mi to jako včera, kdy můj otec přinesl domů CD přehrávač, což v té době byla ještě méně se vyskytující technická vymoženost. Už jsme nemuseli naše nejoblíbenější Kissáky poslouchat pouze na LP deskách, ale už jsme mohli začít být světoví. Dodnes si pamatuji to, jak reproduktory zpracovaly první zvuky cédéčka a my na sebe s otcem koukali ve vzájemně sdílené euforii. Jako by to bylo včera.

Další závrať následovala, když jsem v paměti hledala své první láskové vertigo. Bylo mi pět a byla jsem v předškolní třídě v mateřské škole. Jmenoval se Martin a pro společné chvilky blízkosti a pusinkování jsme zalézali pod stolky. Možná bychom zalézali dodnes, kdyby nás tam však vychytralé paní učitelky příliš snadno a příliš brzy nenašly. I na tento zábavný moment jsem si díky této knize vzpomněla.

Vertigo je kniha, kterou budete mít rychle přečtenou. Ačkoliv se jedná o jednu z těch, jejíž děj brzy po dočtení zapomeneme, na chvilku našeho odpočinku není zase tak špatná. Doporučila bych jí k přečtení každému, kdo by si chtěl rád vzpomenout a připomenout dobu devadesátých let, dobu, kdy nebylo nic samozřejmostí. Dobu, ve které večerky budou brzy pohlceny supermarkety. Dobu, kdy se začala rozvíjet esoterika. Prostě každému, kdo by si chtěl užít nejen svého vertiga.

Komentáře (0)