Zlá hodina?

recenze

Zlá hodina (2006) / JanaT. (349 views)
Zlá hodina?
Zlá hodina. Zlá bude, těžko napsat i první větu recenze o knize Gabriela Garcíi Marqueze Zlá Hodina, která vyšla v nakladatelství Odeon v roce 2006. Nejsem totiž typ, který rád kritizuje knížky, líbí se mi povídky kdejakého studentíka a hledat jakákoliv negativa na textu samotného pana spisovatele mi připadá jako tajně psát sprosté nápisy na dveře bytu své matky. Proč tedy Zlá hodina nezanechá v mé paměti nejspíš jedinou stopu a dojem z ní nejspíš vyšumí jak bublinky z teplého šampaňského?
Téma Zlé hodiny je nosné: obyvatelé menší obce nacházejí na svých dveřích vylepené anonymní hanopisy. Po jejich autorovi či autorech se intenzivně pátrá, také proto, že právě kvůli nim ve vsi došlo k vraždě. César Montéro, považovaný jinak za slušného a hodného člověka, kvůli nim zastřelil domnělého milence své ženy. Márquéz nám dále představí množství postav, které se k problému určitým způsobem staví nebo se jej snaží řešit. Starosta po viníkovi pátrá, někteří lidé z města utíkají, jiní se snaží své soukromí chránit. To je ale vše, nenabízí se nám žádný propletenec vztahů, který by záležitost s hanopisy rozkryla, žádná překvapivá pointa a vlastně ani žádné rozuzlení. Občas máme pocit, že se knihou prolouskáme jen proto, abychom se dozvěděli, jak Trinidad bojuje proti myším pod podlahou kostela nebo jak starosta odmítá nechat si ošetřit bolavou stoličku. Takové to hrabalovské povídání „co, kdy, kdo, kde a jak“ tady má jako společnou vedoucí nit téma hanopisů a jejich možných následků, ta je však místy hodně tenká a my zabředáváme do přílišných detailů a topíme se v záplavě postav, které se nám mohou pro svou charakterovou nevýraznost splývat dohromady. Možná o to právě šlo, román o „kolektivní vině“ není novinkou a jednotlivec jako postava románu nehraje žádnou roli. Občanům je nastaveno zrcadlo, možná trochu pokřivené, možná ne, a oni se musí rozhodnout, zda se do něj dovedou s čistým svědomím podívat, nebo jej radši rozbijí. Postavou, která pro mě ale přeci jen vystupuje z řady ostatních, je starosta, skrze nějž máme možnost vytušit i jakousi myšlenkovou nadstavbu příběhu, téma politické nesvobody. Někteří občané podporují vládní, či protivládní ideologickou tendenci a ačkoliv o ní není uvedeno vůbec nic konkrétního, tušíme, že v prostředí tajnůstkářství, skrytého odboje a plánovaného potlačování protivládních tendencí se záležitost s hanopisy dá nahlížet i z jiného úhlu pohledu. Mají strhnout pozornost jinam? Nebo je tento problém paralelou k obrázku politického útlaku? Jde o něco špatného, s čím je třeba se vyrovnat, politická situace i trable s hanopisy nutí občany nějak se k nim postavit, vyjádřit, jednat. Pokud byla v novele zahrnuta jako náznak právě tato myšlenka, dává smysl i to, proč závěr textu zůstal otevřený: záležitost s hanopisy se nepodařilo dořešit, podobně jako politický vývoj je záležitostí dlouhodobou a s nejasným výsledkem.
Kniha končí rozhovorem faráře a jeho pomocnice: „Včera večer někdo hrál serenádu.“ „Ano, ale kulkami,“ potvrdila Mina. „ Ještě před chvílí bylo slyšet výstřely….Vypadá to, že jako posedlí hledali ilegální letáky. V holičství prý nadzvedli obložení a našli zbraně. Vězení je plné, ale říká se, že muži utíkají do hor a přidávají se k protivládním bojůvkám…“ (str. 173)Podtéma nesvobody, které jedny vyžene, jiné nutí se skrýt a některé vyburcuje k odporu, je mnohomluvným povídáním velice dobře skryto, maskováno každodennostmi a banálními rozhovory prosvítá napovrch až v závěru knihy. Srovnáte-li si myšlenky podle této úvahy, zjistíte, že o jednotlivé charaktery ani tolik nešlo: ambiciózní starosta s mocí a prostředky, symbol politické převahy; místní holič, který se setkává téměř s každým, sbírá názory a tajně jedná, symbol odboje; opatrný farář se svými zdrženlivými reakcemi, symbol umírněnosti křesťanské církve dnešní doby; nezávislý lékař, který se nebojí svůj názor říci nahlas, symbol moudrosti a nadhledu pramenící ze vzdělanosti…Z jednotlivých postav si poskládáme malý mikrosvět tak, jak zpravidla běžně funguje, bez ohledu na jména a jednotlivé charaktery.
Márquézova novela Zlá hodina vznikla v roce 1962 jako pokusné dílo ještě před vydáním slavných Sto roků samoty a tak je třeba ji brát: zasadit si ji do doby svého vzniku a chápat ji jako jakési slohové cvičení před sepsáním něčeho úžasného a učebnicového. Rozhodně by mlhavý a slabý dojem z této novely neměl čtenáře odradit od jiných Marquézových textů, magických stejně tak jako realistických. Márquéz je báječný vypravěč, nechá nás nadýchat sálavého tepla své Latinské Ameriky, zaposlouchat se do zvuku cikád a přivonět k čerstvě utrženým citrusům. Uvrhne nás do toku událostí a nenutí nás o nich přemýšlet. Nechává v nás střípky dojmů a náznaků, abychom z nich sami svobodně poskládali příběh, myšlenku, názor. Pokud nás již v dnešní době tolik neosloví, nemějme mu to za zlé, naše roviny se nesetkaly, ale my měli alespoň příležitost nahlédnout…

Komentáře (0)

kniha Zlá hodina recenze