Život si se mnou zahrává.

recenze

Uffff, tohle bylo hodně hutné. Hodně. Ovšem musím přiznat, že jsem dostala něco úplně jiného, než co jsem, vzhledem k anotaci, očekávala. Myslela jsem, že se budu brodit v bahně Titových gulagů, místo toho jsem se stala svědkem rodinného dramatu, které se táhne po tři generace.

Rovnou říkám, tohle není čtení pro každého (obzvlášť pokud byste čekali příběh z Titova gulagu). Jedná se v podstatě o komorní drama, které odstartuje rozhodnutí Very, dnes devadesátileté ženy, bývalé vězenkyně Titova režimu, nezradit památku mrtvého manžela, na úkor - čeho? To vám neprozradím, k tomu si musíte dojít sami, a hlavně sami rozhodnout, na čí straně stojíte. Vera se zkrátka rozhodla nepodepsat, nezradit památku manžela, neoznačit ho za velezrádce, za což byla odsouzena na tři roky v převýchovném táboře pro ženy na pověstném chorvatském (tehdy jugoslávském) ostrově Goli otok. A její šestiletá dcera zůstává v podstatě bezprizorní...

Veřino rozhodnutí ovlivní celé tři generace žen - kromě jí samotné i její dceru a vnučku. Trauma se přenáší z generace na generaci, vztahy v rodině jsou plné nezhojených ran, mezi matkami a dcerami visí nevyřčené křivdy minulosti, v jejich vztahu je v podstatě neustále dohání stíny minulosti. Navzdory tomu všemu se však snaží fungovat jako rodina, držet jakž takž pohromadě a možná i dojít k jakémusi smíření...

Jak už jsem v úvodu, nemyslím, že je to kniha pro každeho. Proč? Celý příběh vypráví nejmladší z žen, Veřina vnučka, filmařka, která točí film - jakousi rekonstrukci života babičky. Způsob vyprávění může zpočátku na některé čtenáře působit trochu chaoticky, ale je to jen o pochopení, pak už je vypravěč jasný. Rovněž postavy často jednají až iracionálně, často s nimi můžete morálně nesouhlasit, ale opět - jakmile pochopíte, z čeho tohle jejich chování pramení, najdete pro ně porozumění (byť souhlasit nemusíte i nadále). Zároveň bych vás chtěla upozornit, že tohle není kniha, která by se primárně zaměřovala na Titovy gulagy jako takové, zabývá spíše tím, jak se podepsaly na dalších životních osudech jejich obětí.

I když jsem od knihy čekala něco úplně jiného, úplně jiný příběh, ve finále jsem byla za Grossmanovo uchopení tématu vděčná. Člověk si tak nějak dokáže představit ty hrůzy, které se v gulazích, koncentrácích a jiných podobných vězeňských zařízeních odehrávaly, ale to, jak pokračovaly životy přeživších, je někdy mnohem horší, a to nejen pro ně.

A jen tak mimochodem, v poděkování zjistíte, že knihu David Grossman, izraelský autor, postavil na reálném příběhu Evy Panićové - Nahirové, a to člověku docela spadne brada.

Komentáře (0)