Život po tobě

recenze

S Louisou Clarkovou se setkáváme osmnáct měsíců po Willově odchodu z tohoto světa.
Přesně jak si to Will přál se snažila žít, nakonec stejně zase skončila v Londýně. Ve městě, které se jí rázem zdálo tak moc cizí.
Z peněz po Willově pozůstalosti si koupila byt, z něhož se dá dostat na střechu a koukat se výhledem. Ovšem i ten jí přijde cizí. Vlastně se ani nesnažila jej hezky a útulně zařídit. Většinu věcí má stále v krabicích a tak nějak přežívá a zároveň pracuje v baru na letišti.

Jednoho dne se jí však stane ošklivá nehoda, kdy spadne ze střechy nad svým bytem. V sanitce se setkává se sympatickým záchranářem Samem, jehož laskavý hlas spolu s doteky působí konejšivě.
Louisa z tohoto pádu vyvázla s opravdu ošklivými zraněními a díky vysoké hladině alkoholu v krvi si její okolí myslelo, že pád ze střechy nebyl jen nešťastnou náhodou, ale neúspěšným pokusem o sebevraždu.

Díky své pádové eskapádě a nátlaku rodiny nakonec souhlasí s tím, že začne docházet na terapeutická sezení, která jí konečně pomohou vyrovnat se s Willovou ztrátou.
Lou na něj totiž jen nevzpomíná, ale pořád s ním v duchu komunikuje a přemýšlí, co by asi udělal a jak by jí poradil.

Pořádné vzrušení na ni ale teprve čeká a to když k ní přijde neohlášená návštěva. Lily, mladá, šestnáctiletá slečna a co je hlavní, údajná Willova dcera.
Lou se život převrací vzhůru nohama, jelikož Lily je pěkné kvítko. Nechodí do školy, holduje alkoholu, cigaretám a trávě. Navíc je poměrně nevyzpytatelná a veškeré pokusy pomoci jí nepadají zrovna na úrodnou půdu.

...Potřebovala jsem být sama, abych mohla nějak vstřebat, co mi právě řekla. Bylo toho na mě moc. Nevěděla jsem, co si myslet o té naježené holce, která mi tu mašírovala po pokoji a vzduch jakoby kolem ní jiskřil.
"A on o mě nikdy nemluvil ?"
Dívala jsem se jí na boty : balerínky tak okopané, jako kdyby v nich až příliš dlouho brouzdala londýnskými ulicemi. Připadala jsem si jako ryba chycená na udici.
"Kolik ti je, Lily?"...

Navíc se Lou také poštěstí a znovu potkává záchranáře Sama. Zjišťuje, že se budou nejspíš potkávat častěji, jelikož vyzvedává jednoho z účastníků terapeutického sezení.


Když jsem dočetla knihu Než jsem tě poznala, tak jsem věděla, že další díl bude následovat. Tehdy jsem řekla, že první díl byl pro mne zároveň posledním.
Jsem velice ráda, že jsem se svého prohlášení nedržela a že ve mě Život po tobě vzbudil zvědavost.

Na chvíli se zastavíme a podíváme se na obálku.
Ta je jako u všech autorčiných knih opět ve velmi hezkém, jednoduchém stylu. Papírový přebal je doopravdy matný, papírový, s plackou Světového bestselleru.
Po sundání papírového přebalu na nás vykoukne bílá kniha, tématicky laděná stejně jako přebal.

V knize na nás čeká celkem třicet kapitol, které nejsou ani dlouhé, ani krátké. V závěru knihy nechybí autorčino poděkování, ani výčet jejích u nás vydaných knih.

Louisa je v začátku knihy žena, která vlastně nemá chuť žít život plný barev, jako tomu bylo dříve. Aby na sebe zbytečně neupoutávala pozornost, tak si vystačí s džínami a tričkem. Veškeré své barevné oblečení má schované v krabicích a snaží se životem jen tak proplouvat.
Cestování už jí dávno omrzelo a tak se vrátila zpátky do Londýna. To ještě netušila, že se po své nehodě na nějaký čas vrátí do domku k rodičům. A co je hlavní do míst, kde se snažila Willa přesvědčit, že má proč žít.

Styl psaní je opět lehký, čtenáři čtení pěkně odsýpá. Jojo Moyesová opět podává vážné téma, tentokrát vyrovnávání se s odchodem milované osoby s lehkostí.

Jsme svědky toho, jak se ze strhané ženy opět stává veselá a usměvavá žena, oblékající se do svých milovaných barevných outfitů.
Díky přítomnosti Lily se nám Louisa otevírá a my máme možnost prožívat s ní nejen její obavy, ale zároveň její pomalé krůčky k tomu, aby se konečně vyrovnala s tím, co se v minulosti stalo.

I když kniha opět popisuje vážné téma, nechybí v ní jistá dávka humoru. Zároveň má kniha příjemný spád, nejsou v ní žádná hluchá a nudná místa.
Spousta lidí už dnes považuje Jojo Moyesovou jako sázku na jistotu. Já se k této skupině po přečtení knihy s nadšením přidám také.

Je sice fakt, že někomu se může zdát, že Louisa se změnila v ukňouranou ženu, která se drží stále na místě, ale já si myslím, že to tak nějak k vyrovnání se s odchodem blízké osoby patří.

Za sebe mohu toto velice vydařené pokračování s klidným svědomím doporučit. Ano, nevyrovná se prvnímu dílu, který byl doopravdy úžasný, ale myslím si, že mu zdárně šlape na paty.

Komentáře (0)