Život není růžový, ale ani černý

Malé zázraky
Pokud nemám příliš času na čtení, často sáhnu po povídkách. Mám ráda jejich rozmanitost, stručnost a jednoduchost (v ní je totiž krása). A právě jedna povídková kniha mi mezi všemi těmi vánočními návštěvami a neustálým pojídáním dobrot přišla vhod. Jmenuje se Malé zázraky (jak příznačný název pro období zázraků - těch vánočních, kdy jsem knihu četla) a napsala jí česká spisovatelka Kateřina Dubská.

Bylo pro mě milým překvapením, když jsem zjistila, že paní Dubské vyšla v listopadu nová kniha. Před několika lety jsem četla její román Člověk Gabriel, jehož příběh si pamatuji dodnes. Akorát s jeho volným pokračováním Dcery jsem pozadu, protože to jsem prozatím ještě nečetla, ale v nejbližší době bych to ráda napravila.

Na první pohled mi učarovala obálka. Ta je naprosto totožná s obsahem - s životní cestou každého z nás, se všemi nástrahami, radostmi a strastmi, které nás během ní mohou potkat. Oranžová barva ve mně evokuje naději v to, že vše bude dobré. Navíc v kombinaci se zeleným stromem je to taková příjemná dávka pozitivní energie.

Malé zázraky obsahují celkem dvanáct povídek různého počtu stránek. Jedná se o příběhy, které napsal sám život, takže mi bylo jasné, že tato kniha bude hodně emotivní. A nespletla jsem se. V knize jsem se setkala snad se všemi, které jsem si dokázala v tu chvíli představit - smutek, beznaděj, odmítnutí, nemoc, skepse, ale na druhé straně i radost, štěstí, láska, naděje, mateřská láska. Je zcela jasné, že o těch radostnějších věcech se mi četlo snáze než o těch, kterým se člověk snaží vyhnout (pokud je to jen možné).

Nejvíce mě oslovila povídka s názvem Jako ve filmu, která je druhá v pořadí. Pojednává o Romovi, který se chce odprostit od všech rasových předsudků a chce být jiný, mnohem lepší než jeho druhové. Nechce, aby ho někdo pro jeho původ odsuzoval a přirovnával k těm “ostatním“. Avšak jeho největší problém spočívá v tom, že nechce dávat najevo své city. Což mu schvaluji (přece jen je to v dnešní, příliš uspěchané době spíše na škodu), ale ne vždy je to zcela správné řešení. Obzvláště pokud druhý člověk očekává a doufá v něco jiného…

“Takže tehdy jste si uvědomil, že jste jiný než ostatní?” zeptá se psycholog.
“Ano. Já jsem tam pak už nikdy s tátou nechtěl jet a museli mě poslat na ten tábor. Víte, já jsem od tý události začal pozorovat i ty naše pražský příbuzný, když jsme k nim občas zašli, a začal jsem si všímat i toho, jak se na ně dívaj jiný lidi. A najednou jsem se začal stydět, že k nim chodíme a lidi si budou myslet, že jsme jako oni. Prostě jsem se rozhod, že takovej nebudu…”


Oproti tomu pro mě z celé knihy byla nejslabší povídka Kaple v mlhách. Musím říct, že v té jsem se ztratila už někde na začátku, a to jsem seděla doma v teple a nemusela bloudit nikde v žádných mlhách. Tuto povídku jsem si jako jedinou přečetla dvakrát, protože jsem jí přece jen chtěla dát ještě šanci. Avšak i po druhém přečtení jsem se cítila stejně ztraceně jako napoprvé. Ale těch zbylých jedenáct příběhů mi ten jeden (pro mě) nezdařilý vynahradilo.

Paní Dubská umí moc pěkně pracovat se slovy. To už jsem ostatně poznala při čtení Člověka Gabriela a u Malých zázraků se mi to jen potvrdilo.

autor: monushka · 03. ledna v 23:04 · přečteno 110x

Komentáře (2)

monushka
04. ledna

@Eve_linnka Velmi dekuji :) Pak dejte vedet, jak se kniha libila. Od spisovatelky doporucuji i toho Cloveka Gabriela :)

Eve_linnka
04. ledna

Krasna recenze. Knihu pridavam so seznamu k precteni. Jsem ostuda, autorku vubec neznam