Živá a mrtvá

recenze

Lidé, kteří mě znali (2017) / monushka
Živá a mrtvá
Kim Hooper je americká spisovatelka, která se proslavila románovým debutem Lidé, kteří mě znali, jehož podtitul zní …Jak zneužít 11. září… Vyšel na podzim loňského roku v nakladatelství Omega. Jedná se o jednu z těch knih, na nichž čtenář nepozná, že se jedná o autorovu prvotinu.

Představte si, že by se váš život neubíral směrem, jakým byste si přáli. Něco či dokonce někdo by vám bránil v tom, abyste mohli pořádně roztáhnout křídla a letět kam se vám zlíbí. Shodou náhod by se vám však naskytla šance, díky které byste dostali šanci začít od začátku (ačkoliv byste za sebou měli již nějaké ne příliš pozitivní zkušenosti). Poučili byste se ze svých chyb a začali psát novou kapitolu vašeho života? Nebo byste byli vděční za to, co vám bylo naděleno a nadobro se s tím sžili?

Lidé, kteří mě znali, si myslí, že jsem mrtvá. (Str. 5)

Na podobné otázky si musí odpovědět i Emily Morrisová, která se rozhodla vsadit vše na jednu kartu - začít svůj život od začátku. 11. září 2001 jí totiž převrátilo zbytek jejího starého života vzhůru nohama. Byla zaměstnána v jižní věži Světového obchodního centra v New Yorku a ten den, kdy do obou věží vletěla letadla, měla být v práci. Díky štěstí v neštěstí zrovna ten den v práci nebyla. Tuto informaci ovšem nevěděl nikdo z jejího blízkého okolí - vlastní matka, ani její manžel Drew, který se už nějaký čas staral o svou nemocnou matku. Protože si s námi osud rád zahrává, pohraje si i s hlavní postavou. Ona už ale v tu chvíli není Emily, jmenuje se Connie Prynne, je o čtrnáct let starší, žije v Kalifornii a má třináctiletou dceru a před sebou zprávu, která změní její současný život… Jak se s tím ona popere? Řekne své dceři pravdu nebo nechá Pandořinu skříňku i nadále uzavřenou?

Lidé, kteří mě znali zaujme formou vyprávění využívající střídání přítomnosti se čtrnáct let starou minulostí. Střídání není nikterak pravidelné, ale vždy je změněno, když končí nějaká důležitá informace. Pokud by se nějaký čtenář snad zalekl toho, že by zapomněl, co se v předcházející kapitole odehrálo, mohu vás uklidnit. Kim Hooper totiž ve svém díle použila témata, která vás drží v neustálé pozornosti a která vám pomohou utvořit ucelený obraz. Je to zajímavější díky vyprávění v ich-formě, které tak všechny odehrávající se dějové linie propojí s hlavní hrdinkou Emily (Connie). Čtenáři mají možnost poznat Emily nejen zvnějšku, ale i zevnitř a pochopit její vnitřní myšlenky, které jsou zapotřebí k tomu, abychom porozuměli jejímu kolikrát podivnému chování. Není třeba někoho soudit, ale položit si otázku, jak bychom se v daných vykreslených situacích zachovali my sami.

Tato kniha je logicky bohatá na postavy, protože shrnuje čtrnáct let života jedné Američanky. Emily se ze Drewa provdala ve velmi mladém věku, byl její první opravdovou láskou a přála si, aby zůstal tou jedinou trvající do konce jejich životů. Postupem času se však v každém vztahu objeví nějaká trhlina, záleží na těch dvou, jak se s tím poperou. Emily zpočátku působí jako dospívající střeštiprdlo plné života, lásky a životního optimismu a nadšení. S přibývajícími roky a manželským ne příliš šťastným životem však začíná upadat do jakési skepse a začíná stavět kolem sebe obranou zeď před širým okolím. Jak je známo, tonoucí se stébla chytá, tak i ona hledá cestu pryč od tohoto stereotypu, který se jí jeví jako bezvýchodný. Oproti tomu Drew, její manžel, by pro ní udělal první poslední, ale stejně tak by to samé udělal pro vlastní matku, která trpí Parkinsonovou chorobou. Protože je Drew jedináček, tak se o matku začne sám starat, dokonce si jí nastěhuje i do společné domácnosti ke své Emily, ale je zcela jasné, že takovýto “chod” domácnosti nemůže za žádnou cenu fungovat.

Několika čtenářům bude určitě Drewa líto a budou s ním soucítit a přiklánět se na jeho stranu. Mně bylo líto obou hlavních postav, jak Emily, tak Drewa, protože když už se konečně přiblížili ke svému štěstí, vzápětí byli postaveni nohama na pevnou zem . Jsou zde i další postavy, například Emilyina matka, která o svou dceru v dětství nejevila příliš velký zájem nebo kamarádka Marni, která je Emilyinou vrbou. Tyto postavy nejsou však vykresleny tak dopodrobna jako ty dvě hlavní, což však ničemu nevadí.

Spousta čtenářů u knih oceňuje uzavřené závěry. V případě tohoto díla autorka ponechala velký prostor pro naši představivost , což je zde jako velké plus, neboť striktně daný konec by v tomto případě spíše uškodil. Dává nám to i možnost otázky ohledně pokračování této knihy, což by třeba za mě osobně nebylo na škodu, protože bych se ráda dozvěděla o osudu postav.

Velké pozitivum je již zmíněná forma vypravování. Autorka se trefila do černého i historickým pozadím ze září roku 2001, které tenkrát otřáslo celým světem. Není mnoho beletristických příběhů, které by v sobě skrývaly tolik radosti, lásky, nadšení a zároveň zoufalství a smutku. Tato kniha v nás zanechá pocit vděčnosti za životy, které žijeme, neboť si uvědomíme, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř . Lidé, kteří mě znali je totiž plná jak kladných, tak záporných emocí a kolikrát zrcadlí naše vlastní.

Na mě tento příběh zapůsobil velmi silně. Ačkoliv jsem ne vždy s Emily plně souhlasila, neodsuzovala jsem jí, ale snažila jsem se najít pochopení k jejím činům. Několikrát jsem při čtení i brečela, jak na mě některé situace zapůsobily emotivně. Emily mi přirostla k srdci, líbilo se mi, jak se své dceři snažila být tou nejlepší matkou, i když ona sama to v dětství nepoznala. Řada z nás se snaží dělat věci jinak než je známe či jak je máme zažité z našeho dětství, ale je to cesta, která není vždy snadná. V tom ale tkví celé kouzlo rodičovství - abychom udělali to, co považujeme za nejlepší. Líbilo by se mi, kdyby se autorka rozhodla tento román obohatit o nějaké volné pokračování, protože si myslím, že by si postavy v něm zasloužily další život. Za sebe rozhodně doporučuji k přečtení.

Na základě obálky by si někdo mohl myslet, že je kniha určena pro dospívající a mladé čtenáře, což by byla škoda, protože tomu tak rozhodně není. Je určena všem (bez rozdílu věku a pohlaví), kteří mají rádi příběhy, které tvoří a píše sám život, neboť přesně taková je - sladká a krásná jako první láska, hořká jako zklamání, smutná jako velká ztráta a nadějeplná jako naše budoucnost .

Komentáře (0)

kniha Lidé, kteří mě znali recenze