Zítra už bylo ... nebo nebylo? A není to jedno?

recenze

Zítra už bylo (2018) / CleoXandra
Zítra už bylo ... nebo nebylo? A není to jedno?
Hodnotím-li dojem z předmětné knihy, pak se dle mého názoru jedná o podobně povedený „padesátiletý“ debut, jako např. v případě Aleny Mornštajnové, jejíž Slepou mapu (druhé vydání) jsem shodou okolností četla předtím (viz má recenze z 14. ledna 2019). Ovšem s tím rozdílem, že Mornštajnovou katapultovalo v roce 2013 silné a vlivné nakladatelství, čímž se raketově dostala do povědomí. Raichl si prokousává cestu sám a je tak zřejmě odsouzen k marnému boji o publicitu.
Jeho prvním počinem byl román Poblíž nebe (květen 2018, nečetla jsem, ale mám v plánu), půl roku nato následovaný povídkovou sbírkou Zítra už bylo. Po jejím přečtení (jedním dechem) jsem se rozhodla sepsat následující poznatky.
Hned na úvod musím poznamenat, že mi snad v životě nepřišlo do ruky nic podobného. Minimálně do poloviny knihy jsem váhala, zda je to úplně praštěné nebo úplně geniální, abych nakonec dospěla ke zralému názoru, že je to prostě úplně JINÉ – a nemá smysl vymýšlet další přívlastky. Autor si vůbec neláme hlavu s tím, mohou-li jeho příběhy připadat čtenáři uvěřitelné či nikoli. Jde mu o to vyvolat koktejl protichůdných emocí a s tím související neodbytné a chvílemi dost syrové myšlenkové hnětení. Aspoň v mém případě se mu to dosti povedlo.
Soubor je tvořen jedenácti hodně různorodými povídkami, jež však spojuje určité společné vlákno. Pokusím se ho podchytit, ale spíš asi mezi řádky, protože se jedná o vlákno dost nesnadno definovatelné.
Ve většině příběhů Raichl rozpustile aplikuje různé prvky nadpřirozena, jako je popření lineárního času, reflexe posmrtného života, paranormální jevy apod. Vesměs je to ale funkční a kompaktně to zapadá do fabule, takže výsledek působí vcelku konzistentně. Např. časová smyčka hned v titulní povídce dává celému jejímu námětu jasný smysl.
Čtyři kousky se od tohoto schématu poněkud odlišují tím, že se bez dotyku transacendence obejdou (s jedinou výjimkou, která je však usvědčena jako fejk). Dva z nich jsou investigativním napínákem, probíhajícím v obou případech v několika propletených časových rovinách. Z povídky „Vsadil jsem na outsidera“ se pro změnu vyklube precizně vygradovaný komorní psychologický thriller s šokujícím rozuzlením. Čtvrtý z vymykajících se syžetů posloužil ke konstrukci hořce ironické satiry „Poslední výstup na Klíč“, která se tváří jako rozmarně kousavá legrácka, jízlivě zesměšňující absurdní výplody přebujele opulentní byrokracie Evropské unie. Málem jsem se u toho umlátila smíchy, ale posledních pár odstavců mě zase donutilo podrbat se na hlavě …
Promyšleným tahem podle mě byl i výběr závěrečného kusu, bizarního retra „Všechny dobré zprávy o fialovém cylindru“, jímž celý opus více než důstojně vrcholí. Neodvažuju se odhadnout, jak by tuhle věc komentovali představitelné křesťanských církví (hlavně té největší), ale já si při tom užila spoustu legrace, která mrazila. Autor zde podstoupil zásadní ponor do filosofických vrstev, kteroužto reflexi umně napasoval na odlehčenou hmotu prvního plánu.
Všem příběhům je společné jedno: sarkastická humornost, občas opravdu jedovatá, ale vesměs napomáhající svižnému spádu vyprávění, k němuž je šikovně využita příhodná ich-forma.
Plusy: převažují! V první řadě je to určitě odvaha jít vlastní cestou jak v psaní, tak v publikování. Kniha pobaví, napne, pošimrá bránici závanem tajemna, ale i přivede k niternému zamyšlení. Napsáno je to inteligentně, čemuž nahrává fakt, že autor jde s touto „kůži na trh“ až ve zralejším věku. Oceňuji též vypravěčský talent, založený na strhujícím tempu, vybroušenou stylistiku (palec nahoru za slovní zásobu) a práci s češtinou.
Mínusy: chybějící introdukce a popisnost; autor se jí až na výjimky v podstatě vyhýbá. Evidentně jde o záměr, který v sobě skrývá určitou ošidnost. Místy je to metoda hodně funkční, připomínající působivou kafkovskou neurčitost. Sem tam však dochází k tomu, že si čtenář hůře představí hrdiny i hrací pole a ztíží mu to „prosáknutí“ do děje. Některým příběhům by tedy možná slušel výpravnější rozkres. Původně jsem za to zamýšlela odebrat hvězdičku, ale s přihlédnutím k faktu, že se jedná o poměrně jasně deklarovaný záměr, jsem od toho upustila.
Sečteno, podtrženo: přečetla jsem si to s chutí a hodně z poselství knížky se mi zadřelo pod kůži. Jak vidno, někdy není na škodu, začne-li člověk publikovat až v době, kdy už trochu něco ví o životě …

Komentáře (0)

kniha Zítra už bylo recenze