Zdivočelá česká země

recenze

Křižovatky 20. století (1990) 5 z 5 / katy238
Křižovatky 20. století

Jsem ročník 1990, proto spadám do té záhadné věkové kategorie, která už se snaží ve věcech života Bohem daného i toho společenského sama orientovat, ale stále ještě spadám mezi „ty mladší“, které má ještě generace přede mnou sklony poučovat a být přitom přesvědčena, že jsem příliš mladá na samostatné rozhodování a musí mi být podsunuta něčí pravda. S ohledem na fakt, že časy před listopadem 1989 jsem zažila v embryonální fázi a jestli jsem při svém dětství v Praze viděla jet nahého Jonáka v kabrioletu, si nemůžu ani po více než 25 letech uvědomit, musím bohužel často uznat, že kulové vím.

Jenže taky vím, že vzpomínky podávané jednostranně a navíc ještě přikreslené nostalgií pamětníka nemusí být zrovna nejspolehlivější studnou informací. Dějepis na základní škole čtyřikrát probral Mezopotámii, a když slyším spojení Eufrat a Tigris, otevírá se mi kudla v kapse, a o Egyptu bych měla vědět pomalu více, než o pohraniční službě v době normalizace, proto mi ani školní osnovy nepomohly. Mému nastávajícímu bylo v době převratu 14 let, pamatuje si o mnoho více než já, ale jak sám přiznává, bylo mu to celkem jedno. Jak tedy z toho začarovaného kruhu, kdy podvědomě víte, že polívka za 3,50 Kč v kantýně nebyla oproti zavřeným hranicím výhra a přitom máte nevýhodu v datu narození a prostě to nemáte ze svých vlastních zkušeností jak vyvrátit?

Je tedy dobré sáhnout do literatury. Na mě se usmálo štěstí a v mém milovaném antikvariátu měli výtisk knihy Křižovatky 20. století. I s ohledem na mrzkou cenu jsem po něm skočila (je tam další exemplář a taky jen za 20 korun, pokud máte zájem…) a dala se do čtení. Což jsem si dala, protože už nad řádkami hustě popsaného písma a tenkých listů mi bylo jasné, že tohle čtení pod měsíc nebude. A taky nebylo. Ale nelituji jediného večera, kdy se nedostalo na mé odpočinkové thrillery.

Kniha pojednává o české historii a mentalitě už od dob Habsburské monarchie, vede čtenáře evropskými dějinami, osvětluje mu ekonomické situace, detailně vysvětluje politické pohnutky jednotlivých přelomových epoch našich dějin a nebojí se je ukázat v kontextu s ekonomickými ukazateli. Jasně tím dává najevo, že propaganda sice fungovala, ale měla díry velikosti Macochy, a že nastavená centralizace ekonomiky dle sovětského vzoru neměla šanci na úspěch. Jenže občané sovětských mikrosvětů neměli příliš na vybranou, protože papalášství je nemoc smutná a ničí schopné lidi, její jizvy si neseme dodnes.

Autoři psali své statě o chybějících a aparátem zamlčených místech historie tajně již v 80. letech minulého století, a když se jim otevřely možnosti veřejného spisovatelského života bez zásahu pologramotných slouhů režimu, hledali možnosti, jak je své dílo předat srozumitelně všem, kdo měli zájem. Nakonec vyhrála knižní forma a odkaz v úvodu, že se jedná dílo hlavně pro studenty, mě trošku překvapil. Nebyl to sice důkaz, že bych držela v rukou něco na způsob dnešní literatury young adult, ale dospělým to bylo určeno spíše jako možnost doplnění. Nebudu lhát, někdy jsem se ztrácela a musela číst pomaleji a sem tam opravdu nad přečetným pořádně přemýšlet v souvislostech, ale nebylo to nic neproveditelného.

Co po mě nechtěla škola, umožnila mi tato kniha…

Každopádně mě zarazily náznaky, že historie se opravdu stále opakuje:

Jeho nejvlastnějším východiskem byl nacionalismus a šovinismus a nepohrdl i extrémním rasismem. Na druhé straně mu nedělalo zvláštních potíží používat i sociálních a do určité míry i socialistických prvků. Jeho myšlenková a ideová výzbroj se vždy přizpůsobovala dané situaci, byla mimořádně pružná a vždy se nesla snahou získat si pozornost, sluch, třeba i dílčí souhlas, na který potom navazovali jeho agitátoři obratnou demagogií, dobře vypočítaným realismem a zejména tím, že dovedli nespokojenému občánkovi konkrétně představit jimi označené viníky jejich potíží. Nenávist se tu pak stala pákou radikalismu a víry v rychlý obrat, zdrojem údernického entuziasmu, brutality, ze kterých se pak rodily nejprve divadelní ukázky moci a síly a později i rozsáhlý a obvykle dobře organizovaný a usměrňovaný teror jako prostředek cesty k moci. Odpor a boj proti fašistické demagogii nebyl proto ani jednoduchý, ani snadný.

Dneska tomu říkáme populismus a je to v pohodě….

Ale to jsou otázky už jinde a snad se dočkáme někdy i odpovědí. Kniha samotná je báječná pro každého, kdo už má dost předkládaných „pravd“ a touží sám zjistit, co se dělo doopravdy a proč to tak mohlo být. Jako každou knihu ani tuto nelze brát jako univerzální pravdu. Jejím prostřednictvím se však lze dopátrat historických souvislostí a přes všechny hrůzy, omyly a přehmaty našich i sovětských diktátorů se dopátrat k událostem předešlým a přiblížit se odpovědi na otázku proč. Proč se to všechno dělo, proč se na to slepě kývalo a proč byla první polovina dvacátého století tak odpornou kapitolou a její přímé důsledky se táhly skoro celé století a daň za ni si neseme dodnes.

A to každý z nás.

Je to hodně těžká kniha a není na jedno přečtení, ovšem kdo se jí dokáže propracovat a ještě lépe si z ní i něco odnést, má velkou šanci se dívat na věci kolem sebe novým pohledem a dát si více faktů a jevů v dnešní společnosti do přímé souvislosti.

Protože některé věci se stále opakují až do zblbnutí a je nutné vědět, proč už se to opakovat nesmí a myslet na to v klíčových momentech. A teď už jsem taky blíže odpovědi, proč se zdála ta laciná polívka jako super věc a výhra a proč to vůbec dobrá věc a výhra pro nikoho nebyla.

A proč si už jako národ nesmíme nechat zlomit páteř lacinými sliby o čemkoliv. Protože lacino se nedá pořídit nic dobrého. Ani trvalého. Díky Bohu alespoň za to.

Komentáře (0)