Zátiší a jeho stinná místa

recenze

Inu, k Zátiší jsem se dostala vlastně ani nevím jak. Jak už to tak bývá, knížka má hezkou obálku, a mě, tvora veskrze povrchního, hezké věci zajímají. Ale abych se trochu ospravedlnila, náhodou jsem si o Zátiší přečetla pár recenzí, respektive samou chválu, a tak jsem nemohla odolat.

Jak je tomu dnes u thrillerů a detektivek zvykem, násilí, krev, sprostota na čtenáře vybafnou hned na prvních stránkách. Je to fajn – jé, jak já si to užívám – jenže když čtete deset takových knih za sebou, nějak už to není ono. Proto jsem šťastná, že Louise Pennyová tak trochu zaspala dobu a vypadala se proti proudu dnešní módy.

Hned na prvních stránkách jsem totiž ucítila něco, co se mi při čtení detektivek už dlouho nestalo. Totiž takový ten pocit, jako bych se vrátila v čase do doby, kdy detektivnímu světu vládla Agatha Christi a její vysoce sofistikované, promyšlené a nevulgární příběhy.

V malém městečku Three Pines v kanadské provincii Quebec vládne klid, pohoda, okolím se line vůně skořice a koláčů, po nebi poklidně plynou mraky a čas jde tak nějak sám od sebe. Je to zkrátka idylka, jakou byste těžko našli i na té nejkýčovitější pohlednici. Lidé jsou tu tak nějak hezky zpomalení a život žijí tak, jak my už neumíme. Na noc ani nezamykají! A proč by taky – všichni se přece důvěrně znají.

Jenže jednoho krásného dne ta idylka trochu pohasne. Trochu hodně. Ono když se objeví vaše dlouholetá sousedka a dobrá známá a přítelkyně se srdcem prostřeleným šípem, leccos to změní.

Městečko je v šoku, šestasedmdesátiletá Jane Nealová je mrtvá. Jejich skvělá přítelkyně, která většinu z obyvatel odučila, je mrtvá. A co víc, někdo ji zabil. Jediné, čím se lidé uklidňují, je fakt, že muselo jít o nešťastnou nehodu. Lovná sezóna, zbloudilý šíp, kdo ví? Rozhodně ale nešlo o vraždu! Proboha, v městečku se nikdy nic neztratilo – vražda je tedy vyloučená.

Tím si ovšem není tak jist vyšetřující inspektor Armand Gamache. Ten je přesvědčen, že šlo o dopředu promyšlenou, a hlavně chladnokrevnou vraždu. A i přes různé protesty a nesouhlasy místních – pořád dokola opakují, že vražda je absurdní – se pouští do důkladného vyšetřování. Není to žádný hlupák a ta slupka ráje ho taky neoblafne. Moc dobře ví, že právě taková místa jsou ta nejprohnilejší – jsou zkažená zevnitř, jako bývají některá napohled krásná, rudá jablka.

Otázkou tedy není, jestli šlo o vraždu, ale kdo a proč ji spáchal!

Knižní klenot – tak se všeobecně o Zátiší mluví. No, myslím, že je to dost výstižné a nemůžu než souhlasit. Trochu pomalejší tempo, které se k příběhu skvěle hodí, knize ani náhodou neubírá na poutavosti a napínavosti. Naopak, díky tomu si můžete vychutnat jednotlivé odstíny, každičký detail, záchvěvy, které dělají příběh tak jedinečný.

Byla jsi můra,
Jež se mi ve tmě
otřela o tvář.
Zabila jsem tě,
aniž mě napadlo,
že jsi jen můra,
co nemá žihadlo.

Autorčin vytříbený styl a elegantní jazyk dělají ze Zátiší detektivku na úrovni – klasickou detektivku, hodnou dámské pozornosti. Ovšem chlapy nevyjímaje – i ti to budou žrát! Ostatně já sama, křehká dívka s jádrem tvrdého chlapa, jsem si Zátiší zamilovala.

Komentáře (0)