Zapisovatelky jazzového věku

recenze

Ta druhá zapisovatelka (2014) / evasamankova (227 views)
Zapisovatelky jazzového věku
20. léta minulého století změnila mnohé. Poválečná ekonomika chytala nový dech, společnost se uvolňovala a ženy se začaly mnohem více dožadovat svých práv. Výraznou tváří této doby byl spisovatel Francis Scott Fitzgerald, který se stal spolu se svým dílem pro Suzanne Rindellovou velkou inspirací k její prvotině Ta druhá zapisovatelka.

Příběh se odehrává roku 1924 v New Yorku a jeho vypravěčkou je mladá Rose Bakerová. Té se prozatím společenské změny nijak výrazně nedotkly. Snad v jediném - pracuje jako stenotypistka na policejní stanici. Denně zaznamenává a přepisuje výpovědi podezřelých z různých zločinů. Ať už z loupeží, napadení nebo vražd. Jinak je Rose ale spíše taková šedá myška. Upjatá, morální, bázlivá a jak sama o sobě říká - zkrátka úplně obyčejná.

To všechno se ale změní příchodem další posily na policejní stanici. Nová stenotypistka Odalie je úplným opakem Rose. Je živelná, protřelá, okouzlující, odvážná a především tajemná. Každého si lehce omotá kolem prstu.

Z obou žen se i přes značné rozdíly postupem doby stávají přítelkyně a začínají společně bydlet. Rose tak proniká do světa, který jí do té doby nic neříkal a v ničem se jí nedotýkal. Ocitá se na tajných večírcích plných cigaretového kouře a zakázaného alkoholu nebo ve světě smetánky z vyšší společnosti. Její fascinace Odalií roste, až se vlastně mění v jistou posedlost. Jak takový prapodivný vztah může skončit?

Autorka v knize skloubila několik žánrů. Najdete tu kousek z psychologického thrilleru, detektivky nebo grotesky. Společně to ovšem tvoří velmi pevný celek, který přináší výborný čtenářský zážitek.

Děj se odvíjí velmi pomalu a někdo se bude pravděpodobně zpočátku i trochu nudit, když v první čtvrtině knihy Rose vypráví převážně jen o svém bydlení, práci nebo nadřízených, aniž by se v příběhu dělo cokoli dalšího. Stejně tak ale věřím, že mnoho čtenářů tato kniha chytne už od první stránky, protože autorka je výborná vypravěčka a její styl má velkou jiskru.

S příchodem Odalie na scénu se tempo příběhu nemění, ani se nekonají žádné vyhrocené akce, ale výrazně přibývá tajemných poznámek, které značí, že tento přátelský vztah neskončil dobře. Rose vypráví všechny události s časovým odstupem a řadu věcí si tak stačila promyslet, svůj názor i postoje přehodnotit a jejímu vyprávění právě ty neurčité narážky dodávají hodně temný nádech.

Dosáhla jsem vrcholu. Jen jsem o tom pochopitelně nevěděla. Vrcholy jako takové jsou definovány pouze tím, co je obklopuje, a v tomto případě měl po mém strmém vzestupu následovat velice hluboký pád.
Já o tom ovšem neměla ani tušení, jelikož hlubina, která na mne čekala, se rýsovala až kdesi v místech, kam jsem nedohlédla. Už brzy jsem měla nevědomky zahnout za roh, a tam to bude.

Rozhodně je nač se těšit, protože finále příběhu stojí za to. Co k němu říct? Vlastně ani nevím, protože mi vzalo slova a na chvíli i dech. Je to překvapivé a asi nebudete vědět, která bije. Moc se těším, až se o "tom" začne někde potichu diskutovat, dedukovat a analyzovat. Tento konec si přímo říká o nějaký debatní kroužek.

Celkově shrnuto - rozhodně stojí za přečtení. Výborná kniha, která vám možná v hlavě udělá trochu nepořádek.

Komentáře (0)

kniha Ta druhá zapisovatelka recenze