Wm. Paul Young - Křižovatky

recenze

Křižovatky (2013) 5 z 5 / Hřibče
Křižovatky

Spisovatel William Paul Young je mezi českými čtenáři velmi dobře známý. O jeho věhlas se zasloužil především titul “Chatrč”, který u nás vydalo nakladatelství Knižní klub v roce 2009. Stejně jako ve světě si i v České republice Chatrč získala obrovskou přízeň čtenářů, a to dokonce i těch, kteří duchovně zaměřenou beletrii příliš nečtou. Na román “Křižovatky” si museli čeští čtenáři počkat dlouhé 4 roky, ale autor jim tento dlouhý interval svým nejnovějším románem bohatě vynahradil.

Děj příběhu Křižovatek začíná zvolna a čtenáři je hned od prvních řádků jasné s jakým hlavním hrdinou má tu čest. Antony Spencer není zrovna muž, se kterým by se většina z nás chtěla přátelit. Je sice úspěšným podnikatelem, milionářem, který má mnoho kontaktů a téměř všude tahá za nitky, ale mezi lidmi není příliš oblíbený. Většina jeho zaměstnanců se ho bojí, se svou rodinou nekomunikuje a komu z ní mohl, tak i ublížil. Před světem se ukrývá a trpí paranoidní představou, že jej neustále někdo sleduje a chce mu ublížit. I sám Tony ví, že by se v podstatě ani nebylo čemu divit, kdyby tomu tak opravdu bylo, nepřátel si nadělal za svůj život celkem dost.

A tak by Tony za sebou dál “vesele” pálil mosty a ještě více se uzavíral před světem, nebýt toho, že ho jednoho dne přepadla příšerná nevolnost, obrovská bolest hlavy a strach. Něco s jeho tělem bylo špatně a Tony to věděl. Z posledních sil se vypotácel ze svého bytu, lépe řečeno bunkru, na podzemní parkoviště, kde se svalil jako pytel od brambor a upadl do bezvědomí. Při pádu se navíc silně udeřil do hlavy a kdyby jej náhodou nenašla kolemjdoucí, tak by asi i vykrvácel.

Klidně by autor mohl nechat Tonyho při převozu do nemocnice umřít, což by nebyl zrovna moc dobrý začátek pro hlavní postavu příběhu, ale Young se mu rozhodl dát druhou šanci. A o této druhé šanci je v podstatě celý román “Křižovatky”.

Tony Spencer tedy neumře. Místo pobytu v rakvi se ocitne v překrásné krajině. Má na sobě své sportovní oblečení, které na sobě v podzemním parkovišti rozhodně neměl, a snaží se přijít na to, jak se na toto místo dostal a hlavně, jak se z něj dostat.

Na své pouti z této země objeví místo, které je celé obehnané hradbami a aniž by sám chtěl, tak se najednou bez svého přičinění ocitá uvnitř a postupně se vítá a hovoří s různými návštěvníky. Jaké je však Tonyho překvapení, když zjistí, že ti lidé, co vypadají jako naprosto obyčejní, leč trochu podivní, smrtelníci, jsou Ježíš, Duch svatý alias stará indiánská babička a mrtvý spisovatel Jack z Irska.

Tito návštěvníci pomáhají Tonymu pomalu nalézt sebe sama a odkrývají mu pravdu, před kterou se tak dlouho snažil utéct, a to i přesto, že ho mnohdy i magicky přitahovala. Zároveň mu umožní vrátit se zpátky na zem a uzdravit jednoho člověka. O tom, kdo to bude, si může Tony rozhodnout sám, ale své rozhodnutí musí pečlivě zvážit. Samozřejmě, že Tonyho láká, aby uzdravil sám sebe a vrátil se zpět mezi živé, ale je tu jedno velké ALE, které je v rozporu s Tonyho svědomím.

Podaří se Tonymu přestat myslet jenom na sebe a pomoci pro jednou někomu opravdu potřebnému? Dokáže Tony splnit úkol, který mu byl udělen? Nebo naopak selže a bude tak muset být už navždy sám a uvězněný uvnitř vysokých hradeb v překrásné krajině někde mezi nebem a zemí?

Hlavního hrdinu Antonyho Spencera dokázal autor vykreslit jako ukázkový “produkt” dnešní doby, která z lidí dělá sebestředné sobce, jenž se zaměřují především na svůj úspěch a peníze. Autorovým záměrem bylo na postavě Tonyho ukázat, jak se dnes mnozí z nás chovají povrchně a svým sobeckým a často i nemorálním chováním se zbytečně ochuzují o radosti, které jim život může dát.

Kromě toho, aby se čtenář zamyslel nad svými skutky, je hlavním smyslem knihy vykreslit Boha jako přítele, či taťku, který vás nikdy neopustí a stojí při vás i v těch nejhorších chvílích. I když ho odmítáte, nadáváte mu, nebo ho třeba i nenávidíte, tak on vás má i přes to všechno rád.

Kniha je silně prodchnuta vírou a většina dialogů se kolem ní i točí. Neděje se to však násilně, či nudně, ale naopak naprosto přirozeně a lehce. V podstatě většina rozhovorů působí spíše jako lehce filozofická polemika o životě a jeho smyslu, rodině a lásce, která nepostrádá špetku humoru.

Křižovatky jsou velmi silným příběhem, který jistě nejednoho čtenáře zasáhne a přiměje ho k zamyšlení. Dá se předpokládat, že se tak stane spíše u těch čtenářů, kteří mají k duchovnu, náboženství a víře blíže, než ti, co se těmto tématům vyhýbají. Ateisty zřejmě Young Křižovatkami neokouzlí vůbec a budou je považovat za další náboženský “blábol”, který nás má přesvědčit, že Bůh existuje.

Věřte tomu, že tento román není tak prvoplánový, aby nám svým dějem nutil víru a přesvědčoval nás, že Bůh existuje. To on opravdu nemá zapotřebí. Spíše jej autor psal s tím záměrem, abychom si uvědomili, co je v životě opravdu důležité a prožili tak svůj život naplno, místo toho, abychom jej jen tak nazdařbůh promarnili. Nikde totiž není napsáno, že dostaneme (např. stejně jako Tony) ještě někdy druhou šanci.

Ukázka:

Tony tam stál úplně bez pohnutí, jako by tak mohl utišit bouři ve své hlavě, smršť zmatených myšlenek. Snil, nebo šílel? Byl mrtvý? Očividně ne, pokud ovšem… pokud se naprosto nemýlil v otázce smrti, což ho příliš rozrušovalo, než aby to bral vážně. Zvedl ruku a dotkl se obličeje, jako by se tím mohl v něčem utvrdit.
Co bylo poslední věcí, na kterou si pamatoval? Představy vířily jako kolotoč schůzí a migrén, a pak prudký záchvat děsu. Vybavil si, jak se neovladatelně řítí ze svého bytu, drží se za hlavu, protože má pocit, že se mu rozletí, a klopýtá na parkoviště, aby našel své auto. Jeho poslední vzpomínka byla na to, jak je přitahován ke světlu. A teď byl tady, aniž tušil, kde se to “tady” nachází.

Komentáře (2)

Přidat komentář

Hřibče
05.12.2013

Přiznám se, že Chatrč jsem nečetla. Hodně dlouho jsem se jí vyhýbala a myslela si o ní bůhví co. Měla jsem předsudky a podle toho, jak se mi líbily Křižovatky bych řekla, že i neoprávněné. No, třeba se k ní někdy dostanu. ;)

Safienka
05.12.2013

Dle Tvého popisu to hodně připomíná zmíněnou Chatrč. Četla jsi ji?