Vzpurná

recenze

Vzpurná (2020) / JK96
Vzpurná
Tato kniha nás zavede do Střední Evropy na počátek 17. století. Na Vídeň táhnou nejen turečtí bojovníci pod vedením velkovezíra osmanské říše, Kary Mustafy paši, ale i kozáci a tataři lačnící si utrhnout takříkajíc "zlaté jablko". Než však dojde k osudné bitvě, bude nám umožněno nahlédnout do života dvojčat, pánů z Alletsheimu, Johany a Karla. Rodinná situace donutí mladé sourozence opustit svůj rodný kraj a vyhledat útočiště ve vzdáleném Polsku u příbuzných své matky. Cesta je však velmi nebezpečná a Johana pro své přežití musí udělat maximum, i kdyby to znamenalo ostříhat si své krásné dlouhé plavé vlasy a obléci si chlapecký šat. Nejistota, strach a politické vzezření nutí Johanu dále vystupovat jako chlapce, a tak je nucena prát se o život svůj i svých blízkých jako skutečný muž. To však vede její kroky z bláta do louže až k jejich novému poručníkovi, Adamu Osmańskimu. Ten jakožto hejtman a bojovník Jana III. Sobieskiho je povinen hájit zájmy Polska. Kostky jsou vrženy a pro Johanu, vystupující jako Jan Wyborski už není cesty zpět. Všechny cesty vedou do Vídně, kde se rozhodne o novém uspořádání Evropy.

Kniha je umístěna nejen do historických románů, ale i do románů pro ženy. Poslední zařazení mě poněkud zaráží. Romantická linka je zde převážně v pozadí. Autoři zde upřednostňují především někdy až rozsáhlý popis probíhajících bitev, kterých je v knize skutečně nemálo. Též mě velice zarazilo vykreslení hlavních postav. Johana je zde ve svých devatenácti, skoro dvaceti letech, popisována ještě jako nevyvinutá dívka postrádající ženské tvary (mimochodem my jsme se učili, že ženské tělo je plně vyvinuté již od 18. roku narození, samozřejmě někde Bůh ubral a jinde přidal, každopádně hovořit o jejím těle tak, jak zde autoři popisují mi přijde jako holý nesmysl). Dále zde postrádám hlubší vnitřní popis hlavních hrdinů, jako například jejich myšlení a uvažování. A to především proto, aby bylo lépe pochopeno to, proč daná postava dělá to, co právě dělá. Neboť v některých pasážích hlavní hrdinka běduje nad svým osudem jakožto muže a o kousek dál zbrkle a bez rozmyslu střílí do nepřátel jako by to byly růže na střelnici, i když jí na ně nedoprovází žádná nepříjemná zkušenost, která by byla hnacím motorem v její krvežíznivosti. Proto na mne většinou působí jako rozporuplná, možná až schizofrenní osoba.

Za mne průměrná kniha. Kdyby se spojil začátek s koncem a prostředek se vynechal, úplně by to za mě stačilo.

Komentáře (0)

kniha Vzpurná recenze