Vzpomínky na válku a sex

recenze

Knihu Zpívají ptáci i v pekle jsem si pořídila v rámci svého nadšení pro válečnou literaturu z pohledu obětí a civilistů. Vyprávění Horace Greasleho, respetkive o Horaci Greaslym, mě proto nenechalo chladnou. Kniha byla navíc za směšnou cenu, proto nebylo nad čím váhat.

Před usednutím ke stránkám jsem zabloudila na stránky tyto a nestačila se divit.

Kniha vzbudila mnoho ohlasů a pozitivních jich nebylo mnoho. Byla označena za nechutné a sexistické dílo, které nemělo několik čtenářů žaludek dočíst.

Vyděsilo mě to.

Nesnáším literaturu, která se o opírá pouze o sex, upocené soulože a jednotlivé dialogy o ničem jsou prokládány vzrušeným vzdycháním.

Vzdychla jsem taky. Smutně. Sáhla jsem vedle a čeká mě zřejmě jen pár stránek pleskání penisy o tváře, než knihu odložím.

Jenže ono to tak nebylo.

Horace Greasley je farmářský syn, pochází z dvojčat a nemohou být s bratrem rozdílnější. Horace je aktivní ve všech směrech a práce, zábava ani zábava s děvčaty mu není cizí. Je to zdravý mladý muž a dělá s děvčaty to, co by dělal každý zdravý mladý muž. A kdo říká že ne, chtěl by to dělat dvakrát tak často. A Horace neměl nikdy důvod říct ne.

Když musí narukovat z přání své vlasti, není rád, ale nějak se s tím smíří. Absolvuje výcvik, vyrazí do bojů, uspěje v akci a padne do zajetí.

Nic moc, ale není v tom zdaleka sám. Podobných druhů zbavených zbraní je kolem něj několik tisíc a Němci s nimi nemají slitování. Ponižují je, bijí, dohánějí k sebevraždám. Lidskost ustupuje do pozadí za pocit neomezené moci a muži si ve své úloze zajatců procházejí pravým peklem. Projdou několika hrůznými místy, než se dostanou do tábora, který je jiný než ostatní.

Po čase zde Horace potká Rose, mladou Slezanku, dceru majitele dolu, kde zajatci musí pod ledabylým dohledem Němců pracovat.

Po prvotním ryze sexuálním zápalu se mezi mladými lidmi začne odehrávat něco více a Rose a Horace se potkávají dále. Jasně, jejich setkání mají sexuální podtext, na druhou stranu, proč by si měli psát na ruce verše o motýlech nebo debatovat o absurdnosti konečného řešení? První je trapné a o druhém nemají ani páru.

Jejich utajený vztah pokračuje do té doby, než jsou muži náhle převezeni na jiné místo. Vztah dvou již zamilovaných duší to nemůže přerušit a protože láska si najde cestu přes každé nebezpečí a sebevětší překážku, Rose i Horace se setkávají nadále. Rozdávají si to mezi sebou, ale taky mluví, plánují, vyznávají si city a těší se na společné dny v budoucnosti bez války.

Vztah bez sexu zkrátka nefunguje, to mizivé jedno procento to nezachrání a Horace je první, kdo popsal sex za druhé světové války jinak, než znásilňování esesákama do zadku v nevěstinci na kraji koncentračního tábora pod dýmem z mrtvých těl nevinných lidí Říši k nepotřebě.

Nerozumím tomu, co je na tom špatně. Naopak, kniha je o hrůzách války, utrpení, to ano, ale i o čisté lásce se vším všudy. Oba se smějí válečným hrůzám do tváře a přinášejí naději mnoha lidem kolem sebe. Jejich láska rozkvete nejen je dva, ale i jejich blízké.

Nemám příliš ráda romantiku, ale tento skutečný příběh z minulého století mě dojal. Navíc i hovory mezi chlapy o sexu a podobné popichování, takto to v životě chodí, v knize jsem nenašla nic, s čím by se nesetkávala i dnes a chlapi mezi sebou takto zkrátka mluví. Mimochodem, nejen chlapi.

Kniha mi nepůsobila žádné problémy ve čtení ani záchvaty zvýšeného rudnutí tváří nebo znechucení. Byla pro mě svědectvím války z pohledu, jaký jsem zatím neviděla a velice se mi líbil.

Ještě jedna důležitá věc. Kdo knihu dočetl do konce, dozvěděl se od Horace, jak probíhalo osvobozování Prahy se vším všudy a to je maso. To je jediná část knihy, ze které mi bylo zle. Protože člověk člověku by nikdy neměl udělat takové zvěrstvo a násilí, jakým byl Horace svědkem.

Jenže zapomínáním historie jsme odsouzeni k jejímu opakování.

Proto Bůh s námi...

Komentáře (0)