Vzpomínky na komunistickou scénu v ČSR a německo - židovské Brno za první republiky

recenze

...a tys na Němce střílel, dědo? (2008) / Y2T
Vzpomínky na komunistickou scénu v ČSR a německo - židovské Brno za první republiky
Četl jsem zkrácený a pro českého čtenáře upravený překlad vydaný roku 1997 v Artforum-Jazzová sekce. Originální německá verze má 576 stran oproti 235 stranám českého překladu. Patrně i 352 stránkové vydání z roku 2008 v Paseka je totožným zkráceným překladem. Němčina je sice trochu delší, ale zas né o tolik. Ještě podotýkám, že vydání z roku 1997 je jen lepené a to velmi nekvalitně.

Je škoda, že v českém přeladu zcela zanikla řada vět z brněnské němčiny, označení míst atd. Často je tak problém určit místo, nebo atmosféru věty.

Musím ocenit, že autor se k sobě snaží přistupovat poctivě a sebekriticky. Řada lidí ve svých pamětech spíš připomíná barona Prášila.

Kniha mě donutila zamyslet se nad liberální výchovou. Rodiče autora byli velmi liberální, ale dalo by se také říct, že nechali růst děti jak dříví v lese. Dva schopní synové skončili vzdělání maturitou, a spojili svůj život s bojem za světovou komunistickou revoluci. Jeden z nich na to doplatil životem, druhý jednou prozřel. Sice mu nelze přičítat žádné konkrétní oběti, na druhou stranu strávil 30. léta jako placený a pilný komunistiský propagandista a byl patrně jedním z pár set nejaktivnějších soudruhů. Změnilo by se něco v našich dějinách, kdyby nebylo jeho činnosti? Či činnosti pár set jemu podobných? To už možná ano. Lze tedy říct, že je vše v pořádku, proto,že se s ideologií rozešel, když jí roky velmi kvalitně pomáhal? (např. náklad jednoho stranického deníku zvedl téměr desetinásobně!) Jak bychom se dívali dnes na někoho, kdo 10 let úspěšně verboval lidi třeba k ISIS? Pro srovnání o vinně a nevině, a možnosti přemýšlet, jestli lze lidi paušálně zavrhovat, nebo omlouvat není špatné si přečíst knihu "Dobrovolníkem v SS divizi Charlemagne". Osudy a myšlení jejího autora jsou v mnohém podnětem ke srovnávání.

Nepoškodila slepá víra rodičů v to, že Fritz nakonec najde svou cestu ostatním tím, že zatížila společnost 10 letou činností extrémisty, než tu svou cestu začal nacházet?

Důvody pro čtení knihy:
-popis života židovského teenagera v německém Brně 20. let; Ne v tom českém Velkém Brně, které si pamatují češi, ale v německém, 50 tisícovém uzavřeném městě plném lidí, kterým prohraná válka a nová státní moc tvrdě nabourali jejich životy. Popis střední školy je taky zajimavý - pokud vás překvapilo, že byl film Škola základ života zakázán kdysi pro neúctu k učitelům, tak vězte, že skutečnost mohla být klidně i o dost horší.
-kniha ukazuje rozdělenou společnost první republiky, kde němci se cítili odstavení, čeští dělníci se rozhodně necítili jako noví páni, a noví páni snili v mnohojazyčném, mnohonárodnostním, multináboženském státě s extrémními sociálními rozdíli svůj sen o fiktivních jednotných Čechoslovácích, s kterými se dokázala většina obyvatel identifikovat snad jen při mobilizaci v roce 1938.
-detailní pohled insidra do KSČ a jejího aparátu 30. let, včetně sousty osobních vzpomínek na později glorifikované soudruhy, po kterých se dodnes jmenuje sousta ulic; detailní popis totalitních praktik ve straně, které se vyrovnají jakékoliv sektě (jak moc musí být člověk deformovaný, aby čekal 10 hodin pokorně v chodbě předsedy strany na to, aby si mohl jít nasypat popel na hlavu a přiznat své selhání ostatním soudruhům?);Kniha ukazuje direktivní řízení strany z Moskvy, ale lze z ní vyčíst, i jak tekly z moskvy Peníze - KSČ platila funkcionáře, redakce řady tiskovin, pobočky různých organizací atd. Patrně stovky lidí. Je k neuvěření, že by toto vše platili z členských příspěvků dělnictva, které o agitaci nejevilo žádný zájem. Kniha v dílčích případěch neúmyslně ukazuje, jak k tomu docházelo - nesmyslně vysoké odměny redaktorům - za článek otištěný v zahraničí a jiné formálně čisté příjmy. Modus operandi je asi podobný i dnes.
-krátká absurdní epizova v čs. armádě ve Francii v roce 1940
-zbytek války v Anglii - překvapí silný byl vliv komunistů na Londýnskou vládu. Dnes si lidé namlouvají, že komunisté se chopili moci v roce 1948, někteří přiznají, že Beneš byl v rukou komunistů již od roku 1944 a Košické vlády, tato kniha ale ukazuje, že už v roce 1940 byl podíl a moc komunistů v emigraci obří. Ovládali výbory na pomoc uprchlíkům financované exilovou vládou, pomáhali v nich pouze vhodným komunistům, ostatním ne i když (a právě proto, že )věděli, že to pro ně bude znamenat smrt, zcela systematicky kradli z vládních fondů pro uprchlíky do stranické pokladny. A jakýkoliv čin si omlouvali tím, že až jednou revoluce zvítězí, tak nastane spravedlnost.
-krátce je zmíněn i život po válce až do 90. let, včetně setkání se známými při návštěvách ČSSR v letech 1967 a po roce 1989.

Paradoxně za jeho přežití může to, že se v rove 1939 bál likvidace jako komunista (narozdíl od svých příbuzných) a v roce 1945 se bál vrátit do Prahy naopak proto,že už komuista nebyl.

Co říct na to, když v prchající poražené československé armádě na pokyn českého poddůstojníka linčují čeští němci židovského vojína za to, že je "gestapák"?

Ačkoliv autor opakovaně řeší svou národnost - jestli je Něměc, Žid či Čechoslovák, snad ani neví, že R-U monarchie vůbec původně neřešila národnost, ale jen komunikační řeč. Národnost vynalezli až političní nacionalisté a mateřskou řeč až ČSR při sčítání lidu, kdy se potřebovala dostat s podílem "Čechoslováků" nad 50%. Ve středověku nikdo neřešil národnost - stát se totiž odvozoval od panovníka. Revoluce v USA byla postavena na politickém národě - to 3 roky na to v Evropě deformovali francouzi na etnický národ, a tahle rakovina se dostala do Německa, kde vedla ke sjednocení, proti ní se zas vyhranili Češi a jiní. V evropě se jí vyhnuli jen Švýcaři, kteří zůstali u toho, že národ dělá zem a dějiny, a ne jazyk. Automaticky také přebírá nacionalistivké vynálezy Žida s velkým Ž, ne jako víry, ale jako národnosti a axiom, že kdo mluví německy, je Němec. Klidně by byl býval mohl být i Rakušan - ne každý, kdo mluví anglicky je Angličan.

doplnění:
1) na konci knihy je brilantně stručně vystiženo stárnutí, kdy "svět se stává více nepřátelským, i ty schody jsou prudší, než bývaly dřív" - kloubouk dolů před nadhledem autora - měli by z toho udělat doporučenou četbu (pro lidi 65+, aby si uvědomili, že opravdu tráva nebývala zelenější a pro ty mladší také, aby ty starší lépe chápali)
2)možná ani autor netušil, že jeho starší bratr autora Kurt byl pod psedonymem Kurt Konrad přijat na pomyslný komunistický panteon a byla mu v roce 1978 v Třebíči vztyčena busta, která tam je dodnes, a je chráněna coby kulturní památka. Také tam po něm pojmenovali ulici, ale po roce 1989 ji zas přejmenovali. Zato v Praze mají ulici Kurta Konrada dodnes. Pokud budete hledat na internetu Jméno Kurt Konrad, narazíte i dnes často místo na popis oddaného agenta SSSR na chvalozpěvy opisované ještě z dob vlády jedné strany. Ohledně nedostudovaných studií obou bratrů stojí za to připomenout, že Fritz Beer konstatoval, že (minimálně u něj) nešlo o zájem o studium, ale o běžnou taktiku, kterou se mladí komunisté vyhýbali v ČSR vojenské službě. Proto je vhodnější, než o studiu mluvit o tom, že se ke studiu pouze zapsali.
Busta je zapsána i v evidenci hrobů a pietních míst Ministerstva obrany, nicméně má v ní mylně uvedené místo úmrtí. Po roce 1989 byla poškozena zloději kovů a znovu opravena. Asi není třeba dodávat, že Fritz Beer žádnou ulici ani sochu nemá, a z wikipedií ho najdete paradoxně pouze na německé.

Komentáře (0)

kniha ...a tys na Němce střílel, dědo? recenze