Vzpomínka na veletrh, který se nekonal

recenze

Žijeme v nelehkých časech. Není to poprvé ani naposledy a ať si každý o současném stavu myslí cokoliv, doba se mění, často už i v mnohém změnila, a v něčem to bude jiné už napořád. Na toto reaguje celá společnost, včetně té knižní. Veletrhy a knižní akce nejsou, mě se povedlo stihnout naši ostravskou, náš mladý „veletrh“, a pak už nebylo téměř nic… Přesunuli jsme se domů, do virtuálních světů a venku se potkáváme se zakrytými tvářemi.

Na toto reaguje i scéna spisovatelská a vycházejí již tituly, zatím tedy spíše jako literatura faktu či vědecké publikace s politickým nádechem, které toto monitorují, předkládají fakta, tabulky, vysvětlení a prognózy, že se by se z nich i Stephen King pozvracel. Není to však jen o tom.

Mezi tím vším vykouklo na svět pozoruhodné dílko, které mělo vyjít jako oslava 30. výročí konání jedné knižní akce, která sice není tak masově známá, jako onen pražský Svět knihy, ale její význam není o nic menší. Jedná se o Podzimní knižní veletrh, který založila velmi zajímavá osobnost knižního světa a nejen toho, pí. Markéta Hejkalová, mimo jiné překladatelka z finského jazyka, spisovatelka a představitelka mnoha zajímavých cest nejen v knižním světě. A přesně tato úctyhodná dáma dostala nesmírně zajímavý nápad, vnést do našeho nakřáplého světa trochu světla, čerstvého průvanu a zájmu a sestavila pozoruhodné dílko, edici, sbírku. Je těžké knížku uchopit a ještě těžší na ni zapomenout, připomnělo mi to nápad, kdy se herci Janu Werichovi „složili“ spisovatelé a umělci své doby na knížku, do které mistrovi napsali, co pro ně znamená on i jeho dílo. Tehdy to tedy nějak nedopadlo, ale věřím, že tento soubor bude mít rozhodně lepší osud.

Soubor Země skrytých úsměvů si na nic nehraje a přímo odkazuje na časy, kdy skrýváme tvář a pouze hádáme, co pod látkou ten druhý skrývá, a dle očí zkoušíme dovtípit se. Není to snadné, stejně jako onen skrytý úsměv vůbec mít. A právě touto myšlenou otevírá autorka povídkovou sbírku, kdy slavnější i méně slavní čeští spisovatelé spolu s jedním finským, dali dohromady třicet (+3) krátkých příběhů. Jsou různé. Některé smutné, jiné plné naděje, mnohé vyděsí. Stejně tak se dá hovořit i o lidských osudech a malých soubojích, jaké svádíme s osudem.

Jména autorů jsou však velice zajímavá. Namátkou: Viktore Hanišová, Petra Dvořáková, Jiří Grygar, Ivan Kraus, Alena Mornštajnová, Kateřina Tučková, Miloš Urban, Michal Viewegh a další a další. Byli požádáni a reagovali na prosbu, žádost. Věnovat do knížečky, která si na nic nehraje, svou myšlenku, krátký příspěvek.

A můžu jako čtenář říct, že jsem moc ráda, že vyhověli. Rozepisovat se o každé povídce považuji za nesmysl, proto si dovolím přiblížit jen těch několik, které se vepsaly do duše mě, a i když je to už nějaká doba, co jsem knížku přečetla, stále se mi tyto konkrétní příběhy vybavují a to nejen když se na knihu soustředím. Nějak jsou stále se mnou.

Někdy si na ně vzpomenu i jenom tak, když žiji svůj život.

Rozhodně největší dojem na mě udělal příspěvek spisovatelky, která má v posledních letech ve čtenářské obci velké jméno, a to Aleny Mornštajnové a to nikoliv, že bych byla její skalní fanoušek (nejsem, byť píše opravdu skvělé knihy), ale protože povídka Duch babičky Terezky patří k nejsilnějším příběhům, jaké jsem četla, i když v nejkratším v knize. Příběh je vyprávěn v první osobě a mladá žena „Ládinka“ vypráví o svém životě se samozřejmostí ženy s dětmi protloukající se těžkostmi osudu na venkově. Do první facky jejího násilnického manžela čtenář nezpozoruje nic zvláštního, kromě skazek o Ládinčině babičce Terezce, jejíž duch jí dobře radí, co má dělat. Že by Ládinka poradit potřebovala, je více než jasné, protože útoky manžela se stupňují a černé mraky kolem ženy houstnou. To čtenář vidí už po několika odstavcích. Ona však dále vypráví se svou nevinností a samozřejmostí a nese svůj úděl prakticky a bez pocitu křivdy. Vyústění vyprávění nechť si čtenář užije v knize, tento příběh jsem „vydýchávala“ dlouho. Nejenom proto, že se v něm bohužel mnoho čtenářů má šanci i poznat, včetně mě… I bez kopanců.

Příspěvek Viktorie Hanišové, Ta dnešní mládež, o ženě, která má všechno pod kontrolou a když se rozhodne pro mateřský úděl, je připravena dle moudrých knih na to, že zplodí nemocné démony, kteří jí zničí život as ono tomu tak nakonec není, je prostě bomba. Jen na povídku myslím, mám na rtech úsměv, protože to byla „prostě prča.“ A nejenom proto, že jako neúspěšný perfekcionista jsem se poznala i v tomto…

Příspěvek Jiřího Grygara mi udělal velikou radost a svému muži jsme jej přečetla celý, protože jej od svého dětství velmi obdivuje. P. Grygar zde vzpomíná na své dětství a „cestu za hvězdami.“ Každý, kdo je nejenom milovníkem knižního světa, ale i vesmírného putování, se má šanci mezi jeho slovy ztratit a být za to moc rád. Možnost podívat se do duše jednoho z největších vědců naší vlasti je i dnes mírně vzácná a ráda si s p. Grygarem opět zavzpomínám.

Povídka Jiřího Padevěta, Cesta ke kříži, bolí. Mladý chlapec nese do hostince svého otce z obchodu sklenice, půllitry na pivo. Kráčí cestou mezi vesnicemi, usedne do trávy, užívá si svých chlapeckých myšlenek a snů. Brzy však vstává, blíží se bouře. Černé mraky. Vyústění příspěvku je kruté a každý kdo zná osud faráře Toufara, už tuší. Krásné časy sklouznou do bolesti až příliš snadno.

A jako poslední vyzdvihnu povídku Miloše Doležala, Rudá Rána. Tragikomické vyprávění o lásce dvou příslušníků StB, krutých vrahů nevinných a pomahačů architektů hrůzy 50. let, vyvolalo různé pocity. Ovšem pohled tzv. „z druhé strany“ facek a mučení, stál za to. Milostný zápal příslušníka StB, který pro svou uniformovanou milou obětuje vše, balancoval mezi vtipem a zděšením, protože je nutné si uvědomit, že vyprávěná komedie tupých funkcionářů se odehrává na pozadí příšerných procesů, které ničily životy a přinášely jen nespravedlivé utrpení. Ale jako komedie s velmi hořkou pachutí funguje výborně.

A takto bych mohla vyzdvihovat další a další příspěvky. U povídky Ivana Krause se můj muž složil smíchy, detektivní příspěvek Arnošta Vašíčka o dokonalé vraždě byl jednoduše famózní a někteří autoři se neváhali podívat do hlav a myšlení starých lidí na sklonku života. Tvrdošíjní senioři se staženými tvářemi často neodpovídají na pozdrav ne proto, že jsou zlí. Ale že jim jiné zlo sebralo kdysi naději a s tím se jen těžko žije lehce. I tomuto tématu se věnují minimálně tři příspěvky a jsou úžasné.

Země skrytých úsměvů je kniha stvořená pro svou dobu. V těchto časech nalézáme důvod pro úsměv jen stěží. Ale knihy jako je tato nám mohou pomoci se zastavit, najít si ten „svůj“ příběh pro ten den a mohou odvést myšlenky někam jinam. Dají se číst druhým pro radost i zamyšlení a dají se nosit s sebou jako kapesní „usmívač“. Knížka je nejenom připomínkou výročí jedné krásné a tradiční akci, která jako mnoho jiných letos nedostala šanci se konat, ale je to i memento těchto časů, které se nás od nich snaží dostat dále.

Povídky nemám v oblibě, nemám ráda sekání knih na více částí. Ale pokud se mi dostane do rukou knížečka jako tato, která si na nic nehraje a právě tím, jak je rozdělena na 33 samostatných příběhů, dává smysl, ráda se nechám unést. Pokud si tedy přejete a nebojíte si nechat nenásilně pomoci utéct na chvíli od dění dnešních dnů, nebojte se Skrytých úsměvů.

Pomůžou Vám přiznat ten svůj.

Recenzi jsem si ponechala do těchto říjnových dnů, kdy se měl již brzy konat onen 30. podzimní knižní veletrh, také jsem také patřila mezi ty, kteří netušili, jak co dopadne a dnes to již víme. Proto se nechte unést alespoň tímto čtením a navštivte tuto krásnou akci alespoň symbolicky. Se svým úsměvem, možná ještě nyní skrytým, ale snad již brzy bude možné a bude zase mnoho důvodů, smát se zase veřejně, aby to mohl každý vidět.

Děkuji moc pí. Hejkalové za recenzní výtisk, který mě o moc obohatil a za příběhy, ke kterým se budu ráda vracet nejenom v těchto časech.

Komentáře (0)