Vznik Čechoslováka v přímém přenosu

recenze

Alois Richard Nykl: poznámky k revoluční akci v Chicagu (1914-1918) (2017) / Y2T
Vznik Čechoslováka v přímém přenosu
Výborná kniha. V prvé řadě musím poděkovat panu Ženkovi, že vůbec zajistil vydání této knihy a za provedení výborné kritické edice, která informační hodnotu textu ještě více rozšířila. Doufám, že někdy vyjde ještě něco z pozůstalosti pana Nykla, případně že dojde k on-line zpřístupnění jeho deníků.

A teď ke knize samotné: druhý díl Nyklových pamětí (ač napsaný o jedno desetiletí dříve, než díl první) se zaměřuje na poměrně velmi krátké období. Z tisku mapuje podrobně retrospektivně politické dění mezi Čechoamerikány v Chicagu, ale osobní svědectví přináší jen od srpna 1916 (kdy přijel z Japonska) do května 1918. V posledním roce války se národnímu dění poněkud vzdálil, ale i tak mi není úplně jasné, proč nebyl poslední půlrok války v podstatě vypuštěn a zmíněn jen v závěru/epilogu.

Stejně jako po prvním díle pamětí, i po přečtení této knihy výrazně kleslo mé mínění o Nyklovi a jeho schopnostech. Nelze přehlížet ani jeho absurdní nacionalistické blouznění o starých ušlechtilých Češích a Slovanech, ani jeho pocit zneuznání a nedocenění a sociální izolace. Zcela mu unikají běžné sociální vazby a vztahy. Nechápe, že není automaticky nejlepším kandidátem na každou funkci, když zná 50 jazyků, a že třeba nějakou práci v česko-americkém hnutí může zcela stejně zastat někdo, kdo zná jen 3, z nichž jeden je čeština a druhým angličtina. Stejně, jako v prvním díle pamětí nechápe sociální vazby. Je přesvědčen na jednu stranu o nespravedlnosti vlády kapitálu, a očekává, že lidé by měli být poměřováni jen dle svých schopností. Ale nechápe sociální rozměr společnosti, že třeba někdo raději dá práci muži, který živí početnou rodinu, než svobodnému Nyklovi (bez závazků, který ji tedy v očích ostatních tolik nepotřebuje a může se uživit jinak). Stejně jako v prvním díle pamětí mu unikají běžné mezilidské sociální vazby a vidí svět pouze z pohledu výkonu konkrétního jedince, bez ohledu na původ, majetek či sociální vazby. Výsledkem tohoto nepochopení je zatrpklost.

Přesto všechno vřele doporučuji knihu k přečtení, zejména pro jeho zásadu pravdomluvnosti (která byla navíc kriticky ověřena porovnáním s jeho deníky - a plně v ní obstál). Bystře a pravdivě popisuje své okolí, nebere si servítky, a líčí politické dění, které stálo u zrodu Československa, i osobní příběhy lidí, jako např. svého přítele Solče, který vydělal na pojistném podvodu - to jsou právě ty věci, které by většina normálních a sociálně kompetentnějších lidí jistě nenapsala do pamětí, které hodlá publikovat.

V knize se to jen hemží figurami které formovaly vznik první republiky a dostaly pěkné trafiky po válce. Velké pozornosti se těší Vojta Beneš, Karel Pergler a další.
Nykl upozorňuje, že až do roku 1916 neměl poslanec Masaryk monopol na vůdcovství, ale na roveň mu byl stavěn poslanec Josef Dürych a taktéž přijímán zahraničními vládami jako zástupce Čechů a vůdce zahraniční akce. A to až do Dürychova odstavení v roce 1916, kdy všechny jeho zásluhy přešly na Masaryka.

Celkem dost pozornosti věnuje Masarykovi, kterému má za zlé, že nebyl radikálem, který by hned po vypuknutí Rakouska hlásal českou samostatnost, ale značně s tím otálel. Dokonce až do roku 1916, kdy požadoval stále jen českou autonomii, která se v tu dobu již řešila ve Vídeňském Parlamentu. Toto podrobné a poctivé zmapování vývoje názorů a projevů Masaryka je velmi zajímavé, protože je v radikálním rozporu s oficiální tezí o Masarykovi jako geniálním vůdci, který přivedl lid k nezávislosti. Ukazuje skutečného (a pro mne mnohem zajímavějšího) Tomáše Masaryka, který je spíše umírněným exulantem, vlastně tak trochu kompromisním kandidátem, který se tím ale zároveň stává přijatelným pro mnohem širší spektrum budoucích obyvatel Československa. Vždyť zahraniční protihabsburské akce se účastnil jen zlomek lidí, a pro tu velkou většinu, která zůstala na straně monarchie do hořkých posledních dní byl jistě mnohem přijatelnější Masaryk, který sám až v toce 1916 opustil myšlenku zachování podunajského soustátí, než křiklouni, kteří již pár sní po vypuknutí války projevovali v USA své radikální názory (v hospodách u piva a s jistotou, že jako občanům neutrálního USA jim válka nehrozí). Poctivou pozornost věnuje i dění na Rusi a snaze tam usídlených panslavisticky orientovaných krajanů dosáhnout přičlenění Čech k Ruskému carské impériu (V tomto směru je zajímavá i publikace Generálové legionáři).
Za pozornost rozhodně stojí i to, jak se vyjadřovala česká politická reprezentace k otázce Německy osídlených oblastí. Masaryk opakovaně, dokonce i na jaře 1918, mluvil o tom, že by nebyly součástí Československa. Tato skutečnost mě značně překvapila, jelikož zcela odpovídá postupu při vyhlášení tzv. Německého Rakouska v říjnu 1918, kterým německojazyční obyvatelé Čech a Moravy chtěli předběhnout vyhlášení Československa podle zemských hranic, a zajistit si tak, že německojazyčná území zůstanou v Rakousku. Z pohledu vyjadřování Masaryka během celé války mohli zcela legitimně očekávat, že s tímto postupem bude nová Československá republika souhlasit. Naplnila by se tím Masarykova opakovaná vyjádření a Československo by nemělo problém s německojazyčnou menšinou. Mohli tak být velmi překvapeni příjezdem československých obrněných vlaků a vytyčením hranic podle starých zemských hranic, navíc se záborem dalších oblastí (zejména dnešní jižní Slovensko), navíc to mohli brát celkem oprávněně jako křivdu, jelikož Československo slibovalo po celou válku ústy Masaryka něco jiného.

Kritický náhled na Masaryka je velmi přínosný, jelikož k němu v podstatě nikdy nedošlo. Po celou první republiku byl glorifikován a kritika neprošla buď cenzurou, nebo přes vydavatele - o čemž se Nykl přesvědčil sám - viz 1. díl pamětí. Glorifikace se využívalo i za protektorátu, kdy se protektorátní režim využíval kult Masaryka v lidu vypěstovaný a využíval šikovně mnoha jeho dříve upozaďovaných výroků a legitimizoval tím spolupráci s Německou říší. A poté přišla zase komunistická cenzura a zamlčování Masaryka. Nykl nám přináší Masaryka lidského, omylného, muže reality kompromisu. On ho za to kritizuje, já bych byl s tou kritikou mnohem zdrženlivější. Je však velmi dobré si porovnat, co se slibovalo během války, a co pak reálně nastalo.

Nyklovi myšlenky nejsou špatné, ale zcela selhává v komunikaci, kdy jeho ego je značně vysoké je přesvědčen, že jeho myšlenka o nutnosti kantonálního uspořádání po vzoru Švýcarska je jediná správná. S tím že je správná bych souhlasil, ale nedomnívám se, že je jediná, naopak, cest je nespočet a politika je uměním kompromisu.

Velmi podrobně se věnuje vzniku termínu Čechoslovák. Tato identifikační rovina je snad největším přínosem knihy, jelikož upozorňuje na věci, které jsou z dnešního pohledu přehlíženy. Češi v zahraničí totiž sebe a svůj jazyk označovali jako Bohemian, a tak se také jmenovaly jejich tiskoviny a spolky. Jejich politické požadavky také směřovaly mnohdy pouze k území Čech. Termín Čechoslovák se poprvé objevuje v roce 1915 jako název časopisu na Rusi. V politice se však začne prosazovat až v roce 1917.
Zcela mimo, jaksi ve vakuu, pak stojí obyvatelé Moravy. Zde je zajímavé si uvědomit, že v prvním díle svých pamětí hledí Nykl a jeho okolí na slovansky mluvící zaměstnance Lichtenštejnů přicházející do středních Čech, jako na nežádoucí imigranty, kteří berou Čechům práci. V tomto díle jsou jaksi mimo, jelikož se neúčastnili Českých národních aktivit, ale byli obvykle členy katolických spolků, které stály stranou akce a přidaly se k ní až v závěru války. Zajímavé jsou také zmínky, o Jožovi Uprkovi, který údajně portrétoval Slováky (tedy zde se přiklání k interpretaci obyvatel východní Moravy jako Moravských Slováků), a o spolužákovi z moravské Ostravy, kterému zazlívá že neví jaké je národnosti, mluví špatnou češtinou a našel si dívku Němku, s kterou si píše NĚMECKY (sic!). Z pohledu vývoje české a československé národní identity jde tak o zajímavý dokument (a nevyřčeně i moravské, slezské, německé a rakouské). Za pozornost stojí i vývoj termínu "Česko - slovanský", který původně neznamenal vlastně nic, jen byl módní pro své zdůraznění toho, že jde o slovansko jazyčné obyvatele Čech a hlášení se k družbě s ostatními slovanskými národy, a který byl v pružně a nenápadně na konci války nahrazen termínem "Československý", který nabyl zcela konkrétního významu a zahrnul cokoliv slovansky hovořícího od Aše po Košice.

Kniha vám zprostředkuje autenticky atmosféru konce Rakouska - Uherska, kde bujel nekontrolovaně vypjatý národnostní extrémismus na všech stranách. Nykl jím nasákl během svých školních let, a ani dennodenní zklamávání se v Češích po celém světě ho nedovedlo přimět se zbavit blouznění o hrdém, slušném národě ztepilých žen a chrabrých mužů.....jen ho vedlo k trudomyslnosti a depresím, že dnes národ není takový, jaký býval, případně v Americe nejsou ti dobří, atd. Nikdy si ale nedokázal připustit, že by ta báječná česká historie mohla být jen smyšlenými báchorkami, a jeho očekávání nelze naplnit.

Celou knihou je také cítit dobové chápání ras. Když blouzní o ušlechtilých a báječných plemenech Slovanů a špatných plemenech Germánů (teutonů), vůbec se nenechává rozptylovat realitou mnohonárodnostní monarchie a toho, že i on sám jezdil celý život za německými příbuznými do Karlových varů. Má pocit, že má vše společné s bratrem Rusem a ničeho společného s Germány. Obdobně generalizuje vůči Židům, kde jeho výtky jsou v podstatě poplatné době, když je viní z toho, že nejsou příslušníky žádného národa a hlásí se k tomu, kdo je zrovna u moci. Jako by snad očekával, že by se měli masochisticky hlásit k poraženým. Velmi originální je pak naznačování, že modrý klín na československé vlajce by mohl znamenat Židy (už jsem slyšel řadu verzí, ale tuto poprvé - na Nyklovu obhajobu lze snad uvést, že Modrou a bílou opravdu od druhé poloviny 19. století využívali sionisté jako národní barvy, a že Československo bylo ke svým Židovským občanům vstřícné - údajně šlo o první zemi na světě, která zahrnula Židy do svého národa (toto se učí žáci ve školách v Japonsku, u nás se o tom kupodivu nemluví; ale mám dojem, že to mohlo být stejně jako změna metodiky sčítání lidu z obcovací řeči na mateřský jazyk, vedeno snahou dopočítat se při sčítání lidu více než 50% Čechoslováků (a to do toho započetli i Moravany a Slezany, a vyšlo to jen těsně)). A řada židů opravdu byla až do podzimu 1918 vzornými Rakušany, aby se pak stali Čechoslováky - což je právě přístup, který Nikla iritoval (a nejen u Židů, ale třeba i u architekta Letzla a řady dalších českojazyčných lidí), který předpokládal celoživotní zásadové sepjetí s u určitým národem. O tom svědčí i jeho úvahy o ideálním uspořádání státu se státotvornými národy Čechů a Slováků (zdůrazňuje opakovaně, jak sliby dané Slovákům byly po válce Čechy zapomenuty) a Češtinou jako státním jazykem (jehož znalost by byla nutná i pro Slováky a další jazykové menšiny), a ostatními národy jen jako jazykovými menšinami s omezenějšími právy, kteří budou navždy jen v roli kolonistů, ale k nové republice je bude poutat její ekonomická a kulturní prosperita (po vzoru Švýcarska). Zde ovšem Nyklovi myšlenky dost nesedí, jelikož Švýcarsko není založeno na tom, že by někdo měl větší práva a někdo menší. Na tom byly postaveny jiné státy (a některé jsou dodnes). Každý stát ale takové společenské pnutí oslabuje, a demokratický zejména.

Z materiálů je patrné, že si byli exiloví politici vědomi problému, jak vést národnostní stát Čechoslováků s tak velkým zastoupením menšin (Masaryk zvažoval odstoupení pohraničí Rakousku), ale realita šla zcela opačným směrem - naopak došlo k anexi území nad rámec historických hranic zemí a při sčítání lidu pak bylo třeba optimalizovat metodiky, aby se vůbec dopočítali té většiny Čechoslováků. Německy mluvící vojíni byli považováni za politicky nespolehlivé a na povinné vojně byli bez šance povýšit, kdo se nezvládl raketově naučit česky, byl propuštěn ze státní služby atd. Bohužel, republika dala přednost uspokojení zasloužilých Čechů a rozdávala jim úřady a vycházela vstříc na úkor budování jednotného národa (v tomto si dovoluji doporučit výbornou knihu "...a tys na Němce střílel, dědo?")

Celkově je z díla opět hodně cítit, že neměl ženu a děti a nedokáže myslet dál, než na svou individualitu. Kdyby měl ženu z národnostně smíšené rodiny, třeba by také více pochopil, že pro řadu lidí není národnost něco, co lze objektivně a absolutně určit.

Zajímavé jsou i informace o okolí Masaryka, třeba že mnoho z nich bylo socialisty (i 2 bratři Edvarda Beneše), jak se chovali k sobě atd.

Kniha Vám ukáže první světovou válku zase z jiného úhlu pohledu. Lidé v ČR mají díky mohutné propagandě v dobách první republiky i po roce 1989 celkem představu o dlouhé pouti legiích na Rusi (a díky tomu, že na rozdíl od čs. vojáků na západní frontě jich to hodně přežilo), z vlastních rodin mají lidé často v paměti strádání civilního obyvatelstva (70% lidí se v té době živilo zemědělstvím a početným rodinám na venkově i ve městě otec rodiny a živitel velmi chyběl), hlad, vysoké ztráty R-U odvedenců z Čech a Moravy, které nám dodnes připomínají pomníčky padlým v každé dědině, a jejich boj až do konce války, navzdory hladu, který zasáhl i armádu na frontě. Kniha vám ukáže první světovou válku z pohledu emigrantů, kteří v teple, bezpečí a pohodlí vzdáleného USA rozhodně nestrádali, ale vydělávali na válečné konjunktuře, politikařili a prali se o místečka v budoucí republice. A kteří se následně chopili vlády a psali oficiální verzi dějin. Nykl nám přináší tu svou, a ačkoliv na minulost Čechů hledí nekriticky, své současníky vůbec nešetří.

Rád bych si od Nykla ještě něco přečetl, patrně se budu muset pustit do jeho anglických textů. Jsem zvědav, jestli někdy vyjde jeho životopis (narazil jsem na zmínku z roku 2013, že je biografie v plánu) - podkladů se dochovalo dost, včetně jeho deníků a obsahu plánovaných nikdy nedopsaných 2 dalších autobiografických svazků.

Kniha je náročnějším čtením, ale všem ho vřele doporučuji.

Komentáře (0)

kniha Alois Richard Nykl: poznámky k revoluční akci v Chicagu (1914-1918) recenze