Vypravěčka

recenze

O druhou světovou válku, vlastně o historii obecně, se zajímám. Víc než politická jména a data bitev mě však přitahují příběhy obyčejných lidí, kteří to v životě neměli lehké, kteří trpěli na rozhodnutí mocných. V tomhle ohledu toho knihy o holocaustu nabízejí opravdu hodně. Vypravěčka je jednou z nich a stejně jako většina předchozích, co jsem četla, ani ona nezklamala.

Sage se skrývá se svými jizvami na tváři i na duši v pekařství, protože je to osamělá noční práce. Její rodina má židovské kořeny, babička přežila holokaust, ale ona sama se víře brání. Společnost nevyhledává, nicméně se při skupinové terapii, na níž se snaží vypořádat se smrtí maminky, seznámí a pak i spřátelí se sympatickým devadesátníkem Josefem Weberem. Při jednom z jejich dlouhých rozhovorů ji tento muž, kterého si všichni v jeho okolí váží a mají ho rádi, požádá, aby mu pomohla spáchat sebevraždu, neboť ho již dlouhá léta tíží svědomí. Aby Sage přesvědčil, vzpomíná na své působení v SS i v koncentračních táborech.

Po dlouhém zvažování Sage kontaktuje odbor ministerstva spravedlnosti pro lidská práva a zvláštní vyšetřování a podaří se jí přesvědčit babičku, aby jí i ona vyprávěla o svém mládí. Zděšeně naslouchá, co všechno zažila v polském ghettu, v Osvětimi i později na útěku. Je možné, že se s Josefem Weberem setkala a může ho usvědčit? A kdyby Sage vyhověla přání starého muže - byla by to vražda, nebo vykonání spravedlnosti na tyranovi?

Jodi Picoultová se rozhodla v knize řešit další "velký problém" (odpuštění), ale stejně jako ve všech jejích knihách jsou věci trochu složitější, než je obvyklé. Můžete si myslet, že je to "jen" další kniha o holokaustu, ale není tomu tak. Je to privilegium si ji přečíst;čest mít na paměti ty, jejichž životy byly náhle ukončeny za těchto strašných okolností. Nesmíme zapomenout, a musíme se poučit z chyb minulosti, i když to znamená, že občas musíme číst a přemýšlet o tak hrozných, děsivých a mnohdy nepředstavitelných lidských činech. Vypravěčka však za ty pocity úzkosti a za tu bolest stojí, věřte mi.

Příběh je směsicí beletrie imitující život za těch nejhorších podmínek. Vypráví ho Sageina babička a má opravdu neobvyklý a nečekaný konec. Právě toto střídání dějů a spletení příběhu z vyprávění dvou různých lidí, dodává knize tu bohatost, tu cenu a význam.

Není tak úplně snadné knihy podobného typu číst a určitě je ještě těžší je napsat. Jodi Picoultová to však zvládla mistrně a dokázala udržet čtenáře v ohromení a napětí až do konce. Docela by mě zajímalo, co bych na konci knihy sama udělala...

Děkuji autorce za to, že napsala tak skvělou knihu. Že mě přiměla o spoustě věcech přemýšlet. A nezapomínat...

Komentáře (0)