Výlet do země žhnoucího slunce

recenze

Faraonka (2008) / Thanyss (353 views)
Výlet do země žhnoucího slunce
Co si budeme povídat, příběhy ze starověkého Egypta mají své kouzlo, které zřejmě jen tak neztratí a přestože dávnou slávu země Kemet již pohřbil písek, monumenty a životy mnoha tehdejších osobností jsou tu s námi dodnes. Philipp Vandenberg rozhodně není na poli historických románů žádným nováčkem a svou pozornost upřel mimo jiné i na vyjímečného faraona 18. dynastie – Maatkare, známější spíše jako Hatšepsut.

I přes svou útlost nás kniha provede téměř celým životem svérázné faraonky. Budeme tak svědky jejího dětství, nechtěného manželství, lásky k obyčejnému smrtelníkovi, intrik a bezohlednosti. Zkrátka koktejl všeho možného, co si jen lze na takovém dvoře pod spalujícím sluncem představit. Jen mám dojem, že na takový záběr, je rozsah knihy příliš malý a Vandenberg se tak nestačí do ničeho nořit příliš hluboko, některé dějové linie mi chvílemi přišly příliš rychle ukončeny, někdy jsem dokonce postrádala význam dané scény v kontextu s příběhem. Jako by autor chtěl rozehrát ještě další nit vyprávění, poté si to rozmyslel a protože mu bylo líto již dokončenou práci vyškrtat, raději ji uzavřel.

Kromě vladaření krásné faraonky můžeme ještě sledovat vznik jedné z nejkrásnějších památek této doby – zádušního chrámu v Dér el-Bahrí, který vytvořil Nejurozenější z urozených, architekt Senenmut, který stál věrně po boku své královny a nakonec spočinul poblíž zmiňovaného chrámu.

Královnu autor vylíčil jako velmi krásnou a cílevědomou ženu, jež si dokáže jít neoblomně za svými cíli a na zlatý Horův trůn se dostává nikoli bez obětí. Protože faraon je zákon. Hatšepsut je zákon. Ona rozhoduje o osudech lidí, jí je nutno vzdávat hold, před ní musí každý padnout na kolena. Včetně milovaného muže. Omyly si nepřipouští, je lstivá, je nemilosrdná, je to žena i muž. Zvláštní osobnost, které jednu chvíli držíte pěsti, aby dosáhla svého, a vzápětí proklínáte její mstivé činy.

Do příběhu je přimícháno i nějaké to zrnko mystiky a kleteb, nakonec proč ne, doba sama o sobě na nás z dnešního pohledu působí značně magicky, jak to teprve museli vnímat tehdejší obyvatelé Egypta, kde na jejich život dohlíželo nepřeberné množství božstev a vypočítavé kněžstvo, umně manipulující s lidskou myslí. Kladem je, že to autor s nevysvětlitelným nepřehnal, spíše knihu lehce okořenil a dodal jí na tajemnu, aby čtenář nebyl přesycen tím neustále žhnoucím sluncem.

Na pultech knihkupectví najdete nepřeberné množství románů se staroegyptskou tematikou, spousta knih byla napsána, spousta jich ještě napsána bude. Faraonka je rozhodně knihou, jež je lehce uvěřitelná, snadno se čte, něco se z ní dozvíte a přitom vám její četba nezabere měsíc. Pokud ovšem hledáte příběh, který by šel více do hloubky, zvolila bych raději jiného autora – u Vandenberga byste mohli mít občas pocit, že se na události díváte z jedoucího autobusu. Ale což, faraoni, bohové, kněží, Nil, pyramidy, to snad nemůže (když už ne zklamat) urazit nikoho.

Pro mě osobně byla kniha příjemným ohlédnutím za dobami dávno minulými a ztracenými. Po dočtení mě to opět nutilo k zamyšlení, kam se ta nádherná a barevná říše poděla…

Komentáře (0)

kniha Faraonka recenze