Vyhrávat potichu

recenze

Vyhrávat potichu (2018) / MartinaF
Vyhrávat potichu
Jan Krůta patří mezi autory, které neznám i přesto, že napsal spoustu knih. Píše víceméně pro dospělé čtenáře, ale nevyhýbá se i knížkám pro děti. Jeho poslední novinka Vyhrávat potichu má vcelku pěkný příběh, ale mám k ní několik výhrad.

Příběh je zasazen do malé vesničky Podolí u Prahy, která žije jenom fotbalem. Seznamujeme se s rodinou Šedivých. Ondra je trochu nemotorný, ale fotbal ho baví. Úplně nejvíc však zbožňuje rybaření. Jeho starší bráška Honza je zase na fotbal moc šikovný. Akorát ho trápí bolavé paty. Tedy spíše to trápí jeho maminku, která je místní paní učitelkou. Sice už na vesnici žije pěkných pár let, ale nikdy si nezvykla na zdejší pomalý život. Ani manžel Jára, táta Ondry a Honzy, jí to moc neulehčuje. Práce okolo domu stojí, za to pro ostatní by se mohl rozkrájet. Pořád nemá čas – buď lítá za míčem s dospěláky nebo trénuje nejmladší fotbalisty či staví fotbalové kabiny. Slavnostní otevření kabin se rovná přátelskému utkání, které skončí pro domácí naprostým fiaskem. Táta Šedivý je z brány vyloučen a nahrazen mladším brankářem a naprostým vrcholem bylo to, že ho nespokojený a opilý fanoušek poplival. Ondra to nemůže rozdýchat a plánuje všem, kdo se o tátovu degradaci zasloužil, pořádnou pomstu.

Příběh samotný nebyl vůbec špatný. Nešlo mi sice na rozum, proč Ondra tak vyváděl, když ostatní incident během zápasu vzali vcelku s klidem. Ale způsob, jakým se největšímu posměváčkovi Ferencovi pomstil, byl opravdu vtipný.

Co mě trochu zaráží, byl styl autorova psaní. Kniha pro děti by měla být veselá, optimistická a svižná. Tady však z příběhu čišela melancholie a trochu smutek.

Jan Krůta také používá slovní obraty, které děti nemusí pochopit. Například pustit k obměkčení vedoucího bazaru nějaké tintili vantili nebo jak máma šla k sousedce a u kafe semlely celý svět. Přišlo mi, že autor nemluví jazykem dětí, píše v metaforách, objevují se zde přirovnání a hodně přídavných jmen. Je vidět, že autor má velkou slovní zásobu, ale v případě knihy pro děti mohl trochu ubrat.

Spisovatel vložil do díla také problémy dospěláků a starosti, které mohou potkat každého z nás. Především mluvím o mamince Šedivé, která je nespokojená s laxním přístupem svého manžela, o strejčkovi Bejčkovi, který nesnáší svou přezdívku, která kdysi měla své oprávnění. Je naoko nevrlý a zlý, ve skutečnosti je však hodný starý pán, a v neposlední řadě o hospodském povalečovi Ferencovi, který svou neomaleností přispěl k vyřazení Járy Šedivého z brány. Ondra tátovo vystřídání bere jako osobní prohru. Možná to s tou pomstou trochu přeháněl, ale které dítě by nechtělo bránit své rodiče? V konečném hodnocení dávám knize tři a tři čtvrtě hvězdičky. Důvody jsem napsala výše.

Autor poukazuje na rozdíly mezi starousedlíky a přistěhovalci, zmiňuje také, že život na vesnici není zběsilý, ale poklidný. Co musím vyzdvihnout, jsou ilustrace Jiřího Bernarda. Tento ilustrátor má na svém kontě řadu ilustrovaných knih, jmenuji zvláště příběhy od Petry Braunové. Jsou originální především v tom, že jsou černobílé. Na jednu stranu tleskám, na druhou je to škoda, protože Bernardovy barevné obrázky jsou opravdu krásné.

Vzhledem k příběhu a i tloušťce, je kniha vhodná spíše pro starší čtenáře, tak kolem deseti jedenácti let. A i tady možná bude zapotřebí rodičovská či pedagogická pomoc s vysvětlením některých vět.

Z knihy jsem rozpačitá, ale myslím si, že si kniha své čtenáře najde. A když to nebudou malí čtenáři, jistě potěší dospělého. A pokud byste nechtěli knihu číst, máte možnost se podívat i na stejnojmenný film, který vznikl v roce 1984.

Komentáře (0)

kniha Vyhrávat potichu recenze